Domácí scéna, Prezident 2018

Parlamentní systém vlády a Hrad (ne)patřící do holdingu

Tento článek si přečetlo již 351 čtenářů

S blížícími se lednovými prezidentskými volbami jsou jednotliví kandidáti nuceni vyjadřovat se při veřejných debatách, zejména pak v mediálních vystoupeních, ke konkrétním ožehavým politickým otázkám. Zejména pro ty kandidáty, kteří se snaží oslovit co nejširší spektrum voličů, je tato tendence logicky nepříliš komfortní. Tlak na zaujímání jasných politických postojů v konkrétních politických otázkách může buď kandidáta vést k odpovědi, která bude pro spoustu potenciálních voličů méně přijatelná či zcela nepřijatelná, a nebo je s to odhalit, že dotyčný kandidát osobně v dané věci fakticky vůbec nemá jasno. Obojí může být komplikující pro udržení vyššího volebního potenciálu, ale druhá ze zmíněných variant nutně handicapem být nemusí.


V situaci, kdy politické strany tentokrát fakticky rezignovaly na ambici dosadit na Pražský hrad některého ze svých letitých členů a i dva bývalí premiéři a předsedové dvou kdysi nejsilnějších politických stran dnes kandidují bez přímé vazby na ně, zůstává jediným zdrojem informací o konkrétní ideově-politické profilaci konkrétního kandidáta v podstatě jen to, co je ochoten o sobě i o své vizi výkonu prezidentského úřadu v kampani sdělit. Pokud se ovšem některý z kandidátů hodlá profilovat jako ideově-politicky víceméně bezpohlavní, nemyslící si o některých zásadních politických otázkách v zásadě nic, je nesmysl tvrdit, že ho to ve stávající společenské atmosféře a náladách voličů nějak poškodí. Naopak, je zcela namístě se domnívat, že takový kandidát má největší šanci na zvolení, resp. má největší šanci porazit ve druhém kole stávající hlavu státu. Miloš Zeman je z hlediska ochoty zaujímat rezolutní politická stanoviska všechno jiné, jen ne nepopsaný kus papíru…

Navíc vize působení prezidenta, jenž k zásadním politickým tématům, domácím i zahraničním, veřejně nezaujímá žádné stanovisko a do politických procesů obsahově nijak nevstupuje, je přitom bytostně v souladu s ideální vizi působení prezidenta v parlamentním systému vládnutí. V něm je nejvyšší exekutivní moc v zemi koncentrována do rukou vlády rozhodující ve sboru, a opírající se o důvěru většiny v parlamentu či jeho dolní komoře. Role prezidenta pak není přímo vstupovat do každodenních politických zápasů, nýbrž důstojně ztělesňovat nejvyšší státní autoritu a reprezentovat stát navenek (což znamená spoluvytvářet zahraniční a bezpečnostní politiku země v úzké součinnosti s vládou, která však její linii politicky definuje) a v neposlední řadě fungovat i jako svorník a pozitivní mediátor každodenních politických procesů, nezbytně nestranící ani jedné straně konfliktů, přičemž snažící se mezi znesvářenými aktéry vyvolat soulad a dohodu. Podle některých vykladačů „ducha ústavy“ je pak role prezidenta též garantujícího stabilitu a řád, tzn. ve zvýšené míře dbajícího na dodržování ústavních pravidel a institucionálních mechanismů, na nichž systém parlamentní demokracie stojí. Právě zde se pak dostáváme nejvíce do sporné polohy toho, kde je hranice úlohy „prezidenta-garanta“ a aktivistického prezidenta, vstupujícího do reálných politických střetů jako jedna strana sporu.

Ve zvýšené míře pak můžeme o této otázce přemítat v momentě, kdy příslušná parlamentní většina, resp. jí ustavená vláda začne svoje pravomoci překračovat a začne si usurpovat větší díl moci, než jaký jí z hlediska ústavní dělby moci náleží, resp. začne usilovat o takové změny institucionálního rámce daného politického systému, které by byly s to petrifikovat její mocenské postavení na delší dobu než je z hlediska ústavy přípustné. V českém ústavním kontextu by k takové zvýšené úloze prezidenta a jeho významu došlo v situaci, kdyby takto si počínající vládní reprezentace disponovala většinou v obou komorách parlamentu a hodlala například prosadit účelovou změnu volebních pravidel a nastavení volebních systémů. V tu chvíli může prezident nejen aktivně upozornit na tuto snahu jako nežádoucí, nýbrž taktéž se přímo obrátit na Ústavní soud a návrhem na zrušení příslušných změn. Podobná situace koneckonců v polistopadové české politické historii již jednou nastala, a to za éry tzv. opoziční smlouvy, kdy prezident Václav Havel (společně se paralelním návrhem 33 „protiopozičněsmluvních“ senátorů) uspěl s návrhem na zrušení příslušných parametrů nového volebního zákona do Poslanecké sněmovny z pera ČSSD a ODS.


Jedno je však jisté, pokud taková situace nastane, rozhodně se prezident nechová vůči příslušné politické reprezentaci nestranně. Naopak, fakticky se stává opozičním politickým aktérem. Motivací ovšem není politicky stranit opozici, nýbrž upozornit příslušnou vládní reprezentaci na překročení pravidel, na nichž systém stojí, případně učinit kroky k zabránění tomu, aby byla ústavní pravidla účelově překroucena. Suverénem v tomto rozhodování je navíc Ústavní soud, na jehož složení má prezident přímý vliv skrze vlastní nominace kandidátů do této funkce a v situaci, kdy by senátní většina byla vůli prezidenta nakloněna více než vládě a Sněmovně, může být skladba ústavní soudců reálně odrazem vůle politické opozice.

Tento motiv se dá ovšem taktéž zcela obrátit. Je v souladu s ideální vizí role prezidenta v parlamentním systému vládnutí dokonalé názorové splynutí prezidenta s vládou a sněmovní většinou, která podobnou ambicí redefinovat základní principy, na nichž stojí dané ústavní zřízení, přímo oplývá? Plní prezident v parlamentním systému svou roli správně, pokud nejen, že názorově zcela dokonale souzní s míněním premiéra a vůdců příslušné parlamentní většiny, ale ba co víc, počíná si vůči ní natolik servilně, že jeho pozici nelze od vládních pretencí téměř vůbec rozeznat? Samozřejmě, že nikoliv. Prezident „patřící“ vládní většině v parlamentu, jehož míra devótnosti vůči ní vede fakticky k vlastnímu koaličnímu zapojení do vládního projektu, samozřejmě na svou roli mediátora a sjednotitele rezignoval možná ještě daleko více, než v případě „garance řádu“, splývající s míněním opozice v krizových situacích.

Proč o této skutečnosti hovoříme v těchto modulacích? Jelikož po létech složité symbiózy prezidenta Zemana s koaliční vládou Bohuslava Sobotky, k níž měl prezident vztah asi jako macecha k nevlastním dětem, a (pomineme-li relativně krátké intermezzo prezidentské vlády Jiřího Rusnoka) předchozí faktické několikaměsíční politické kohabitaci Zemana s vládou Petra Nečase, jejíž otevřená kritika pomohla stávajícímu prezidentovi dobýt Pražský hrad v lednu 2013, dnes nastává situace, kdy prezident jmenoval vládu Andreje Babiše bez předběžné existence zřetelné parlamentní většiny k její podpoře, avšak hypoteticky se rýsující na půdorysu stran, které se k Zemanovi jako svému ideovému „souvěrci“ dlouhodobě hlásí (SPD a KSČM). Všechny kroky prezidenta mají dle jeho záměrů vést k udržení nejvyšší exekutivní moci v rukou šéfa Agrofertu, a to případně i na úkor parlamentu, pokud by tento nakonec skutečně selhal a příslušné vládě nebyl s to vyslovit důvěru. Nic jiného prezident ve svém „vánočním poselství“ nesdělil. Pouze odhalil, že z hlediska pohybu na politické šachovnici jen plní roli, která je mu z hlediska institucionální dělby moci přisouzena, avšak politicky již zcela zanikl v útrobách novopečeného premiéra…

Tato okolnost je zcela zásadní a zároveň tak říkajíc na poslední chvíli proměňující kontext nadcházejícího prezidentského volebního klání. Že prezidentské volby v lednu 2018 budou mít charakter „referenda o Zemanovi“ bylo zřejmé nejen od březnového vyhlášení Zemanovy obhajoby, ale v podstatě po celou dobu výkonu jeho pětiletého mandátu. Zatímco v dobách jeho ostrých kolizí s vládou a jejím premiérem však vycházela z ambice Zemana odstranit z Hradu vize působení prezidenta reálně nevstupujícího do politických procesů a nestranícího vládě ani opozici, v posledních týdnech se pod dojmem Zemanovy apoteózy Andreje Babiše začíná objevovat reálná tendence mezi Zemanovými odpůrci vybrat na Hrad prezidenta, který jednoduše „vymění znaménko“, přidá se k parlamentní protibabišovské opozici a novému premiérovi lidově řečeno „zvedne mandle“. V takovém případě se však nejedná o prezidenta reprezentanta a mediátora, nýbrž výrazného politického aktéra, silově vstupujícího do reálných politických zápasů.

Ne, že by taková vize výkonu prezidentského úřadu nebyla v souladu s (min. polistopadovou) českou politickou tradicí, nicméně v situaci uzavření nominancí a kompletní sestavy Zemanových protikandidátů, z nichž prakticky všichni až na jednoho jsou nejen nestraníci, ale i v očích mnoha občanů tzv. „nepolitici“, tedy lidé, jež nikdy významnými volenými politickými funkcemi nedisponovali, je podobná ambice poměrně dost nevypočitatelná ptáme-li se, jak může zamíchat kartami.

K úspěchu Zemanova protikandidáta ve druhém kole je však jasné, že zaujímat pozici „Antizemana“ a „Antibabiše“ zdaleka nestačí. Na druhou stranu ale vysoké percento voličů bude v prvním kole od toho nejúspěšnějšího adepta něco podobného požadovat. Projít bez úhony mezi Scyllou širokého voličského potenciálu a Charybdis zaujetí skalních antizemanovsky a antibabišovsky naladěných voličůch dostatečně asertivním přístupem k zásadním politickým otázkám, které se v dalších letech budou pojit s vládní politikou, bude pro příslušného kandidáta nanejvýš náročné a vývoj po říjnových sněmovních volbách mu situaci nikterak neulehčil. Za tvůrčí propojení těchto dvou poloh pak nejsou zodpovědní jen příslušní kandidáti, ale v podstatě každý volič, který to po nich požaduje.



Jak bude reklama vypadat?
-
Zakoupením reklamy odměníte autora článku částkou 60 Kč
Zobrazit formulář pro nákup
Vladimír Hanáček

Autor je politolog. Je doktorandem na Ústavu politologie FF UK. Externě vyučuje na Vyšší odborné škole publicistiky v Praze. Ve své odborné práci se zaměřuje na problematiku stranických systémů zemí Visegrádské skupiny, české politické myšlení a českou politiku. Je členem KDU-ČSL a Evropské akademie pro demokracii.




One thought on “Parlamentní systém vlády a Hrad (ne)patřící do holdingu”

  • Hledání existující koalice aneb babišovsko-zemanovská rovnováha moci – politicon.eu 13/02/2018 at 00:25

    […] Takové hodnocení je veskrze mylné. Ve skutečnosti je zřejmé, že jasná většina, schopná a hlavně ochotná plně prosazovat svojí vůli, je přítomná v příslušných klíčových orgánech státní moci už bezprostředně od voleb. Tuto většinu tvoří nikoliv nutně politické strany zúčastněné v Poslanecké sněmovně, nýbrž jde o souručenství byznysových zájmů a vlivových sfér ve vazbě na příslušná centra moci, které jen získávají konjunkturální stranicko-politické vyjádření dle aktuální každodenní potřeby. Nejjednodušší definice této vládnoucí většiny by bylo označení babišovsko-zemanovský tandem. […]

    Odpovědět

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*
*

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.