Italové volili 4. března zástupce do parlamentních voleb, což způsobilo nervozitu ve finančních trzích, v evropských kancelářích a v neposlední řadě i v budově Berlaymont v Bruselu.
Obavy z Itálie nejsou ničím novým. Jídlo může může být báječné, města nádherná a lidé přívětiví, avšak obrovský veřejný dluh Itálie, který je větší je více než 130% HDP, je stálou hrozbou pro Euro. A zatímco se ekonomika konečně uzdravuje (nicméně výrazně podprůměrnou hodnotou EU), země stále trápí žalostnou produktivitou. Nedávný průzkum ukázal, že kvalita života v Itálii byla mezi těmi nejvyššími v Evropě. Ale je tu stále velký rozdíl mezi životním standardem mezi severem a jihem země. Korupce je zde rozšířenější, než v jiných, srovnatelných zemích západní Evropy. Jak se mohl zakladatel Evropské unie, někdejší největší impérium Evropy dostat do tohoto bodu?
Bohatství a velikost italského dědictví je nesmírné, proto se musíme vrátit zpátky, téměř o 1 500 let k člověku, který je za toto všechno zodpovědný…
1. Sv. Justinián Veliký
Obecně viděný jako jeden z dobrých mužů historie, byzantský císař Justinián položil základy pro římský právní systém, který je stále používán v mnoha koutech Evropy. Ale jeho odhodlání spojit Římskou říši zahnáním Ostrogótů, způsobilo jeden z nejkrvavějších konfliktů v historii. Takzvaná „Gótská válka“ začala v roce 535, a trvala 19 let. Zlikvidovala alespoň polovinu obyvatel poloostrova, vylidnila města, a nejhůře ze všeho, byla ve svém cíli neúspěšná. V době, kdy válka skončila, země již nadále nebyla jednotná. Gótové měli stále nějaké části ostrova, ostatní patřily Byzanci. Itálie byla ponechána v tak špatném stavu, že se později nedokázala ubránit Lombardům, kteří přišli několik let poté drancovat. Byla to válka s Góty, která otřásla jednotou Apeninského poloostrova. Jednotou, která neměla být obnovena po dalších třináct století.
2. Pedro III. de Aragón
Tento vládce ze 13. století, byl vládce Aragonské koruny, konfederace, jejíž území se zhruba shodovalo se současnými regiony Španělska – Katalánskem, Aragonií a Valencií. Jedním z největších Petrových snů bylo dobytí Sicílie, které se uskutečnilo v roce 1282. Jeden z jeho nástupců spojil ostrov s pevninou, takže když se Aragonská koruna spojila s Kastilskou korunou a vytvořila tak Španělské království, celá jižní Itálie byla pod španělskou nadvládou.
Pro mnoho historiků je dlouhá španělská nadvláda „Mezzogiorna„, jak se nazývá tato část Itálie klíčem, proč jsou zde hodnoty tak odlišné od těch na severu. Aristokraté a hildagové (španělská šlechta pozn. překl.), kteří se stali imperiálními lordy jsou obviňováni z infiltrování lenosti a nechuti k podnikání na ostrov.
Nic z toho si ovšem nezadá s…
3. Giuseppe Garibaldi
Nejtemperamentnější osoba hrající roli v Risorgimentu – v „obnově“ národního cítění, které vedlo v Itálii ke sjednocení – Garibaldi byl člověk nevídané kuráže a železné vůle. Bohužel, jak si někteří Italové myslí. Mnoho z patriotů seskupených okolo něj by rádo nechalo proces unifikace vyšumět, jakmile by byl sever, a možná Papežský stát připojen. Ne ovšem Garibaldi. Svolal skupinu čítající okolo tisíce dobrovolníků a vydal se směrem k Sicílii, aby svrhl Bourbonskou dynastii, vládnoucí v jižní části poloostrova.
Byl to šílený nápad. Podle jakékoli vojenské logiky by měla být tato skupina fanatiků zničena. Ti ale přežili, a Garibaldův sen se splnil. V posledních letech se velký počet historiků z jihu dohaduje, zda by bylo lepší, kdyby selhali; že výsledná italská „okupace“ Mezzogiorna vedla k ekonomickému úpadku a masové migraci. Současně se seveřané domnívají, že kdyby se jen Garibaldi usadil v teriotoriálně mírnější Itálii, výsledný stav by dnes byl jedním z nejvíce záviděníhodných v Evropě: dobře vedený, bez mafie a prosperující stát.
4. Giuseppe Mazzini
Další hrdina italského sjednocení, který nevěděl, kdy přestat píchat do vosího hnízda. Mazzini byl Římem posedlý. Bylo to hlavní město „klasického světa“, střed západního křesťanství. Věřil, s téměř fanatickým přesvědčením, že byl měl Řím být hlavním městem nové Itálie. V roce 1871, jeden rok před jeho smrtí bylo toto prosazeno, a Řím převzal roli hlavního města z rukou Florencie.
Od té doby byla Itálie řízena z města, které bylo nasáknuté konzervativními hodnotami papežství. I když Řím může být nesrovnatelně krásný, jeho obyvatelé měli dlouho reputaci lenivců, konformistů, hierarchistů, cyniků a snadno uplatielných lidí. Přidavné jméno, kterým je jejich milí italští spoluobčané častují zní „pigri“ (líní), a přídavné jméno nejvíce spojované s hlavním městem zní „caotica“ (chaotický).
Italové nepocházející z Říma, se můžou nechat slyšet, že kdyby Florencie zůstala hlavním městem, italská politika by nemusela být tak zkaženou a neorganizovanou.
Děkujeme za pochopení.
V případě problémů, nás prosím kontaktujte
Překlady zajímavých článků, které vyšly v jiném jazyce
1 COMMENTS