Domácí scéna, Ostatní témata

Mlčící promluva kardinála Berana

Ostatky kardinála Josefa Berana se po téměř 50 letech od jeho smrti v „římském vyhnanství“ navrátily v pátek 20. dubna 2018 do vlasti. O den později byly přeneseny zpět do „jeho“ katedrály, kde v pondělí 23. dubna spočinou. Ve stejný den, kdy se komunisty po dlouhá léta internovaný a později vyhnaný arcibiskup symbolicky navrátil domů, vystoupil prezident Zeman jako vůbec první hlava státu na sjezdu strany, v jejíchž řadách stále figurují ti, kteří veřejně velebí jeho věznitele. O hlasy jejích poslanců se už zanedlouho bude zřejmě opírat nová vláda ČR.

Tolik mnohokráte připomínané souvislosti událostí posledních dní. Že se tak děje takto paralelně je zřejmě čirá náhoda. Relativně dlouho dopředu jsme o časové koincidenci obou událostí dobře věděli a spatřovali v ní příčinu znepokojení, zhnusení, ale zároveň i jistou příležitost a jedinečnou šanci ukázat skutečně hodnoty opravdu názorně. Je didaktickou banalitou, že význam jednoho se nejlépe demonstruje v kontrastu z jiným… Stalo se tak i v tomto případě?


Zážitky prosluněného sobotního dopoledne 21. dubna asi nechaly lhostejným málokoho, kdo alespoň něco z uvedeného dění sledoval a vstřebával. Asi nejbizarněji v tomto směru působila náplň vysílání zpravodajské stanice veřejnoprávní televize ČT 24, kde se na obrazovce střídaly průstřihy přímých přenosů z hradčanského průvodu s ostatky kardinála Berana a vystoupeními na sjezdu KSČM. Kontrastní povaha obou událostí tím byla doslova vizuálně dovedena k dokonalosti. Provázanost obou událostí pak byla podtržena faktem, že arcibiskup pražský a primas český kardinál Duka se ve svém kázání vůči vystoupení prezidenta Zemana na sjezdu KSČM explicitně ohradil. Jeho slova o tom, že již nebude mlčet, pak zpochybnila výtky kritiků samotného transportu ostatků, tj. že celá ceremonie může být současnou vládnoucí garniturou zneužita jako pokrytecká manifestace jejich nejlepších úmyslů směrem k římskokatolické církvi a její role ve společnosti. Ze strany současného primase pak jako poukaz na to, jak dobré postavení Církev ve společnosti má a jaké autoritě se i u největších státních představitelů těší. Nestalo se tak! Samotný průběh ceremonie měl zjevně protestní charakter a byl výrazem nespokojenosti nejen přítomných, ale i všech těch, kterým je odkaz kardinála Berana coby symbolu zachovaného svědomí našeho národa v čase poúnorové poroby drahý.

Bylo by celkem nesmyslné tvrdit, že mezi těmito ctiteli Beranova odkazu jsou pouze katoličtí věřící. Kardinál Beran se již nedožil pádu komunistického režimu a k návratu jeho ostatků do vlasti bezprostředně po Listopadu 1989 taktéž nedošlo, přesto je však symbolem oné úlohy, která Církvi v období komunistické zvůle zajistila sympatie všech svobodomyslných Čechů, tj. že jde o jedinou stabilní institucí s jasnou kompaktní ideou, která je bytostně antikomunistická a z marxleninskou ideologií zásadně nesouladná. Právě tato sympatie bezesporu většinové společnosti byla bezprostředně po roce 1989 jedním z mála okamžiků v českých dějinách, kdy Církev disponovala autoritou, kterou uznávala většinová společnost.

Měl-li by být transport ostatků kardinála Berana do vlasti téměř 30 let od konce rudé diktatury ostentativnim vyjádřením toho, jak výborným postavením Církev v současné době disponuje a jaké autoritě se v české společnosti těší, jednalo by se nejen o nedůstojnou exhumaci bez hlubšího duchovního rozměru, ale především téměř o zneužití odkazu odpůrce komunistické moci těmi, kteří s ní fakticky dlouhodobě kolaborují, a zanedlouho zřejmě i formálně kolaborovat začnou.


Ve skutečnosti se však jednalo o protest, o demonstraci odporu proti tomu, že věznitelé kardinála Berana a dalších tisíců politických vězňů jsou z nejvyšších míst legitimizováni jako vhodní političtí partneři v zájmu uchopení moci, jehož výrazem se má stát mimo jiné i přímý útok na postavení církví a náboženských společností, minimálně co se majetkoprávních vztahů týče. Kardinál Duka měl skutečně pravdu, že jeho předchůdce svou tichou přítomností skutečně mocně promluví k statisícům obyvatel jeho milované vlasti. Sám současný primas pak situace využil k vyřčení jasného slova, kterým potěšil i ty, kteří ho za jeho vstřícné postoje k současnému politickému establishmentu dlouhodobě kritizují. I kdyby však Dominik Duka neřekl v sobotním dopoledni vůbec nic, sama fyzická přítomnost ostatků vyhnaného kardinála vyvolávala ozvěny naléhavého mravního apelu. Tento charakter události dokreslovala slova biskupského spolubratra kardinála Berana, litoměřického biskupa Štěpána Trochty, který mu půldruhého měsíce před jeho smrtí napsal do Říma, že možná se navrátí posmrtně v pravý čas, až to jeho národ bude nejvíce potřebovat: „Od 21. srpna si kladu otázku, zda snad Bůh pro Tebe nevybral jiný triumfální návrat, kterým se vracel do Čech Tvůj předchůdce, sv. Vojtěch.

Co nás však vede k závěru, že události sobotního dopoledne skutečně probudily v řadách většinové české společnosti hlas svědomí? Stačí sledovat veřejné diskuse a vyjádření různých lidí nejen online, ale i na ulicích. Odsudky vůči hamižné Církvi, která hromadí pouze majetky a uplatňuje své mocenské zájmy, se samozřejmě vyskytnou vždy. Jejich nositelé rozhodně nejsou ve většině. Slyšet je však lze pouze tehdy, kdy většinová společnost mlčí. O sobotním dopoledni se však nejednalo o menšinové proklamace sebestylizující se do pozice mluvčích mlčící většiny, nýbrž o autentická hodnocení přímých dojmů ad hoc nashromážděných pozorovatelů.

Na nymburském sjezdu KSČM s vystoupením prezidenta republiky bylo zcela bezskrupulózně k dispozici tolik verbálních i vizuálních symbolů upomínajících na dobu předlistopadovou, že nebylo těžké doplnit tyto výjevy kontrastním symbolem z téže doby, který je sice osobně vázán na osobnost kardinála Berana, avšak významně spojen i s dílem jeho následovníka kardinála Tomáška, který, ač generačně téměř vrstevník, dokázal Církev převést přes práh znovunabyté svobody a získat tak uznání všech těch, kterým byl tento návrat svobody drahý. Reakce a dojmy sobotního dopoledne nás ujistily, že svobody si většinový příslušník české společnosti stále nadmíru váží. A ona většinová pozice není nutně dána statisticky. Je dána schopností přímo působit na mínění druhých.

Jaké plody tento znovunabývající význam historických symbolů bude mít nejen na hodnocení nedávných i současných událostí, ale především na další dění na české politické i obecně veřejné scéně, lze jen těžko odhadovat. Možné je však zodpovědně říct, že ať tak či onak, bude jistě nezanedbatelný.



Jak bude reklama vypadat?
-
Zakoupením reklamy odměníte autora článku částkou 60 Kč
Zobrazit formulář pro nákup
Vladimír Hanáček

Autor je politolog. Je doktorandem na Ústavu politologie FF UK. Externě vyučuje na Vyšší odborné škole publicistiky v Praze. Ve své odborné práci se zaměřuje na problematiku stranických systémů zemí Visegrádské skupiny, české politické myšlení a českou politiku. Je členem KDU-ČSL a Evropské akademie pro demokracii.





Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*
*

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.