politicon.eu

názory a komentáře

Česko Z

Trojkoalice z nutnosti i porozumění

V předvečer státního svátku 28. října podepsali předsedové tří středopravicových parlamentních stran: Petr Fiala za ODS, Marian Jurečka za KDU-ČSL a Markéta Pekarová Adamová za TOP 09 memorandum spolupráci těchto stran do sněmovních voleb v příštím roce. Fakticky se jedná o závazek vytvořit volební koalici, přičemž cesta k její konkrétní podobě ještě nebude úplně jednoduchá.

Mnozí zainteresovaní pozorovatelé, politologové a komentátoři se začali předhánět v úvahách, jaké šance daná koalice má a co všechno může její vznik zkomplikovat nebo zcela zhatit. Základem těchto úvah je přesvědčení, že vznikající koalice je něco jako sňatek z nutnosti, neboť všechny zúčastněné strany jsou v zájmu dosažení vlastních cílů a k tomu posílení vlastních pozic nuceni spolupracovat. Všechny tři zavedené středopravicové strany dnes čelí nejen tradiční konkurenci levicových stran a také populistickým novotvarům, ale jsou významně konfrontovány jednak s nástupem nového ideologického subjektu, reprezentujícího hodnotové postoje mladé generace (Piráti) a zároveň s neideologickou technokratickou alternativou v podobě starostenského hnutí. Teze o nutnosti však není úplná.


Zúžený prostor pro expanzi

Tato skutečnost nástupu nových formací a přeformátování českého stranického systému v posledních deseti letech znamená pro zavedené středopravicové strany konfrontaci se zcela novou realitou. Zatímco v období před rokem 2010 okupovali občanští a křesťanští demokraté doplnění o „pátou klouzavou stranu“ velkoměstských liberálů prakticky celou část spektra od středu doprava a mohli tak počítat s tím, že sami mohou tvořit potenciální sněmovní většinu, dnes je taková pozice téměř nemyslitelná. Etablování nových subjektů, jdoucí ruku v ruce jednak s proměnou vztahu mnohých voličů k tradičním zavedeným stranám, ale také souvisící s přirozenou generační obměnou elektorátu, znamená pro zavedené středopravicové strany výrazné zúžení prostoru pro vlastní voličskou expanzi.

Občanští demokraté byli historicky zvyklí na pozici dominantní catch-all strany pravého středu, dosahující pravidelně voličských zisků vysoko nad dvacet procent a v časech největší slávy výrazně přesahujících třicetiprocentní hranici. Ve volbách druhého řádu se pak zisky ODS namnoze pohybovaly i nad hranicí 40% a znamenaly v některých případech i jednobarevné většiny v zastupitelstvech. Kdo by nepamatoval modrou Bémovu vládu nad Prahou? Dnes je za volební úspěch ODS považován dvojciferný zisk, který se pohybuje aspoň nad 15% hlasů. Přestože měl Petr Fiala po svém zvolení předsedou v roce 2014 tehdy potápějící se ODS navrátit aspoň na úroveň výsledku z roku 2010, tj. lehce nad dvacet procent, po letech vleklého úsilí se mu podobného cíle dosáhnout nepodařilo a jen tak asi nepodaří. Konkurence v prostoru pravého středu v podobě nových subjektů (Pirátů a STAN) je příliš velká a tradiční voliči menších stran k ODS přecházet nebudou.

Právě výhoda víceméně skalního elektorátu KDU-ČSL a dnes v podstatě i TOP 09, která jako první nositel identity „havlovské pravice“ dokázala v relevantní pozici přežít troje sněmovní volby za sebou a vydržet v ní déle než deset let, představuje pro tyto strany zároveň i limit. Obě skalní voličské skupiny těchto stran jim totiž v preferencích vynášejí toliko zisky kolem pětiprocentního Damoklova meče. Ambice expandovat výše, alespoň na úroveň historických zisků z přelomu století, tedy cca 7 – 8%, se ukazuje být málo reálnou v podstatě ze stejného důvodu jako v případě ODS, tzn. voliče poptávají různé politické novotvary a ideově vyprázdněný technokratismus mohou tyto strany těžko získat.

V oslabení podobní

Právě tato skutečnost zásadního omezení prostoru možné voličské expanze je to, co všechny tři středopravicové strany dnes významně spojuje. Čelí podobným výzvám a jsou v nich podobně ohroženy, byť každá zcela jinak. Pro ODS je proto výhodné spojit se s menšími středopravicovými stranami, aby posílila svoje pozice o voliče, které sama nezíská, a dotáhla se tak na silnější konkurenci. Pro KDU-ČSL a TOP 09 je koaliční spolupráce tak trošku záchranou před pádem pod hranici volitelnosti, a to buď sami, nebo ve dvojčlenné koalici potřebující deset procent. Zároveň je ale i obrovskou příležitostí být součástí silného subjektu, který za příznivých okolností může pomýšlet i na volební vítězství.

K tomu musí být splněna ještě jedna podmínka, a tou je vznik zcela nové kvality na politické scéně, kterou by trojkoalice měla tvořit. Všechny tři zúčastněné strany si totiž nejsou podobné jenom základními ideovými východisky (představují svého druhu ideové propojení prostoru od středu doprava), ale také svou organizační strukturou a způsobem generování politického personálu. Lze říct, že jejich „zavedenost“ v podobě ukotvenosti stranické struktury a rozhodovacích mechanismů, mající významný vliv i na personální obsazení významných stranických funkcí, je to, co tyto strany odlišuje od ostatních politických novotvarů, a tak je zároveň i spojuje. Představuje nakonec i hodnotový faktor důvěryhodnosti a čitelnosti v očích voličů, které vzniklý společný subjekt může od ostatních významně odlišit. Vedle strukturální a taktické nutnosti spojování tu tak nacházíme společnou bázi obsahového porozumění.

Lídr jako personální tmel

Podle předběžných odhadů se lídrem nové koalice stane právě předseda ODS Petr Fiala. Je přirozeným adeptem na tuto pozici nejen proto, že ODS je ze zúčastněných stran voličsky nejsilnější, a tak jaksi nezbytným článkem koalice, nebo snad také proto, že je ze všech tří předsedů nejstarší. Stává se jím především proto, že jako erudovaný politolog a respektovaný akademik dokáže významně porozumět svým koaličním partnerům ideově a programově. Předseda ODS je autorem dvou politologických monografií (napsal je pochopitelně dávno před svým vstupem do politiky), věnovaným problematice křesťanskodemokratické politiky v ČR a tedy idejím a systémovému postavení KDU-ČSL. Rozumí tak lidovcům a jejich způsobu vnímání světa víc, než by mnozí očekávali. Navíc je věřícím katolíkem a jako mladý student se významně angažoval v prostředí brněnského křesťanského disentu. S TOP 09 a její tradiční základnou ho zase pojí příslušnost k intelektuální velkoměstské elitě a tématům, které tyto voliče zajímají.


Tyto skutečnosti pochopitelně neznamenají, že by Petr Fiala neměl vlastní názory na zásadní politické otázky a nezodpovídal se za svou politiku především svým spolustraníkům. Pouze podle nich lze usuzovat, že v případě ideových a programových neshod mezi zúčastěnými stranami nebude tím, kdo vyhrocuje konflikty a postrádá schopnost rozumět druhé straně sporu. Tato dispozice může být při budování koaličního projektu zcela zásadní.

Programové principy jako pole napětí

Hned po podepsání memoranda bylo zveřejněno i předpokládané rozložení lídrů trojkoalice v jednotlivých krajích, tedy volebních obvodech do Poslanecké sněmovny: lidovci získají lídry ve Zlínském, Olomouckém kraji a na Vysočině, TOP 09 v Praze a Pardubickém kraji a ostatní posty lídrů obsadí ODS. Personální faktor však zůstane otevřený až do samotných voleb, protože v době posilujícího kroužkování mohou preferenční hlasy pořadími na kandidátkách výrazněji zamíchat. Samotné sestavování kandidátek by při vzájemném respektu jednotlivých stran k vlastními nominacím nemělo být zásadním problémem.

Složitější bude dohodnout se o postupu v základních programových prioritách a nalézt společné pozice ve sporných tématech. Přirozeně se největší neshody předpokládají v daňové politice a nastavení veřejných služeb, dále v konceptu důchodové reformy a největší napět mezi ODS na jedné a oběma menšími stranami na druhé straně se předpokládá ve vztahu k evropské integraci a problematice životního prostředí.

Příprava společných programových pozic bude v těchto otázkách jistě bouřlivá. Přesto je však před samotnou detailní debatou potřeba ujednotit základní východiska uvažování o nich. Společnou bází by tu měl být umírněný konzervatismus a zdravě racionální přístup. Tak například nižší míra progresivního zdanění a zvyšování nepřímých daní v oblasti zbytné spotřeby mohou jít ruku v ruce, konsensus na zachování základního rozsahu bezplatných veřejných služeb je přirozenou obranou veřejného zájmu před oligarchizací veřejného prostoru, které se trojkoalice snaží bránit. Druhý pilíř důchodové reformy může vzniknout, aniž by se do něj vyváděly peníze z prvního. V EU platí institucionální status quo a žádných změn smluvního základu netřeba. S tím ovšem souvisí také to, že při oprávněném boji s klimatickou změnou a ve snaze dosáhnout „uhlíkové neutrality“ nemusí EU přistupovat k zavádění takových novot, jako jsou např. tzv. zelená bankovní aktiva a zelené úvěrování, stejně jako nemusí vznikat společný evropský dluhopis. A do Eurozóny by ČR měla vstoupit nejen poté, co si tato vyřeší svoje vlastní vnitřní problémy především s dluhy středomořských zemí, ale především až dojde v ČR k zásadnímu posunu v řešení problému levné práce, na který by měla středopravicová koalice mít vlastní recepty dlouhodobých řešení: místo odborářského tlaku na zaměstnavatele ve jménu rychlého růstu mezd spíš podpora domácích malých a středních firem a především vědy, výzkumu a inovací. Pokud by totiž zavedení Eura znamenalo pro většinu Čechů nástup „německých cen“ z „českých platů“, znamenalo by to jen posílení volání po Czexitu. A to si přece žádný proevropsky uvažující člověk nepřeje…

Tento nástin může být jenom zlomkem toho, co bude při přípravě nového trojkoaličního projektu hrát zásadní roli. Každopádně je ale podpis memoranda slibným začátkem nové éry české středopravicové politiky. Možná nejnadějnějším, co se kdy v této části politického spektra za poslední tři desetiletí odehrálo.



Jak bude reklama vypadat?
-
Zakoupením reklamy odměníte autora článku částkou 60 Kč
Zobrazit formulář pro nákup

LEAVE A RESPONSE

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..