Společnost Z

Je neomarxismus skutečně neexistujícím strašákem?

Externí autor 28/12/2020

K rozhodnutí napsat níže uvedený text jsem dospěl pro přečtení článku Mariána Sekeráka Strašák „liberalismu a neomarxismu“ obchází církev, ve kterém se věnuje vztahu církve k ideologiím. Předkládá zde příklady, kdy podle něj biskupové nepatřičně vstupují do ideologických debat a neoprávněně proklamují své ideologické postoje. Mimo jiné kritizuje arcibiskupy Dominika Duku a Jana Graubnera za jejich „strašení neomarxismem“ s tím, že tento narativ podle Sekeráka vychází z jejich konzervativní ideologie a kritika liberalismu a neomarxismu nemá oporu v sociálním učení církve, jelikož ta prý nepreferuje žádný politický směr ani ideologii. Konzervativní argumentace navíc údajně připomíná argumentaci alternativní pravice, která taktéž brojí proti „neomarxismu“ (velmi zjednodušeně řečeno).

V tomto textu pominu případnou polemiku nad některými encyklikami, kde se jistý vztah církve k ideologiím vyčíst jistě dá. S autorem pak souhlasím v tom, že pevné spojení církve s jedním ideologickým proudem, respektive politickým proudem, je jistě nebezpečné. To však neplatí jen pro konzervativnější část církevního spektra, ale i pro tu progresivnější.

V tomto textu se však chci věnovat údajnému strašáku neomarxismu, proti kterému někteří biskupové a konzervativci brojí. Text Mariána Sekeráka a některých dalších komentátorů totiž vzbuzuje dojem, jako by neomarxistický ideologický, respektive politický proud, vůbec neexistoval, s čímž nemohu rozhodně souhlasit.

Podle Miloslava Petruska (1994) například rozumíme neomarxismem sociologicko-filozofické a ekonomické koncepce na Západě, které se snaží na základě nových interpretací Karla Marxe analyzovat nové jevy kapitalistické společnosti a podrobovat je kritice. Synonymem pak mohou být termíny západní marxismus, kritický marxismus, pozdní marxismus atp. Souhrnná charakteristika neomarxismu není samozřejmě možná kvůli vnitřní diferencovanosti a mnozí autoři se k tomuto označení nehlásí, tvrdí Petrusek. To je však samozřejmě analogické i pro jiné ideové směry a školy.

Obecně lze však podle něj tvrdit, že neomarxismem jsou všechny verze marxismu vzniklé ve 20. století. Obvyklé pak je neomarxisty členit do několika historických etap. Za hlavní reprezentanty lze pak pokládat jistě autory György Lukácse, Antonia Gramsciho, v dalších obdobích z těch významnějších Jean-Paul Sartra, Louise Althussera, Ericha Fromma, dále například známého představitele radikálů Daniela Cohn-Bendita (v současnosti člena Europarlamentu za Zelené/Evropskou svobodnou alianci) a dále zejména představitele tzv. frankfurtské školy. Právě ti podle politologa Andrewa Heywooda (2008) rozvinuli v první polovině 20. století významnou variantu neomarxismu. Za nejvýznamnější představitele frankfurtské školy lze označit Theodora Adorna, Maxe Horkheimera a zejména Herbert Marcuseho. Frankfurtští teoretikové podle Heywooda vypracovali tzv. kritickou teorii, která mísila marxistickou politickou ekonomii, hegelovskou filozofii a freudovskou psychologii a později značně ovlivnila tzv. novou levici.

Na tyto teoretiky pak volně navazují autoři jako významná feministka Simone de Beauvoir (partnerka J. P. Sartra) nebo Michele Foucault (žák L. Althussera) nebo i v současnosti nejcitovanější radikální teoretička gender studies Judith Butler.

Neomarxisté na rozdíl od Marxe nezastávají radikálně materialistické stanovisko. V důsledku bohatnutí dělnické třídy, která se svým životním stylem přiblížila buržoasii a zjevně se nestane vůdčí silou proletářské revoluce, a ve světle neúspěchu sovětského revolučního experimentu přehodnotili neomarxisté analytická východiska. Zdroje útlaku tak již nenalézají pouze ve výrobních vztazích, ale více se zaměřují na socio-kulturní analýzu společnosti.

Zjednodušeně lze konstatovat, že ústředním bodem zájmu všech těchto směrů se stává proklamovaná emancipace člověka od různých forem „útlaku“, samozřejmě včetně útlaku náboženského. Podle těchto „proroků nového osvícenství“ musí být člověk osvobozen od svazujících pout – sociálních, sexuálních, rodinných aj. – jež mají být dekonstruována a odstraněna. Většina těchto teoretiků, jakkoli často ideově nesourodá, sdílela a sdílí radikálně protináboženskou orientaci. Odpor vůči náboženství je inherentní součástí jejich teorií i světonázorů. Výjimku představují snad jen práce Ericha Fromma a Jürgena Habermase, který bývá někdy taktéž řazen k pozdním neomarxistům.

Teoretické práce neomarxistů měly a mají silnou vazbu na politickou akci. Ne náhodou byli někteří výše uvedení představitelé neomarxismu, zejména Marcuse nebo Cohn-Bendit, politickými mluvčími i protagonisty revolučních událostí 60. let 20. století.

Zásadní je pak dopad neomarxismu a zejména představitelů frankfurtské školy na humanitně zaměřené obory a zejména katedry sociologie v západním světě, kde tito teoretici zjevně dominují a často tvoří teoretický základ kurikula těchto ústavů. Na západních humanitních fakultách pak převládají mezi vyučujícím naprosto zásadně příznivci (radikální) levice (v americkém prostředí jsou označovaní liberálové) a hrstka konzervativců je na těchto katedrách systematicky umlčována. Levicová hegemonie na těchto univerzitách agresivně potlačuje jakékoli názorové odpůrce a o svobodě slova zde nemůže být řeč. Textů a výzkumů na toto téma je taktéž celá řada, viz například zde nebo zde.

Neomarxistické teorie jsou pak často brány jako vědecky platné, a tedy těžko zpochybnitelné, přičemž poskytují teoretický základ pro politickou agendu. Vhodným příkladem jsou právě gender studies hlásající velmi často radikální genderovou ideologii, jež teoreticky čerpá a odkazuje právě na práce řady neomarxistických autorů. To má významný společenský a politický dopad, na což jsem již poukázal v textu Je genderová ideologie skutečně okrajovou záležitostí?

Ve světle postupující genderové ideologie, která se prostřednictvím univerzit čím dál více etabluje do dalších sfér státních institucí a veřejného prostoru, nelze než souhlasit s tvrzením biskupů, že v těchto případech je většina společnosti skutečně manipulována a ovládána rozmary různých menšin. Další návrhy z těchto ideologických dílen totiž přicházejí častěji a častěji. Nejnověji například OSN navrhuje nepoužívat označení manželé.

Na závěr si tedy dovoluji tvrdit, že jestliže určité ideologické a politické skupiny čerpají z neomarxistických teoretiků, vyznávají neomarxistické ideje a prosazují neomarxistickou agendu, je na místě hovořit o neomarxistech. Neomarxistické filozofické směry, jakkoli jsou diferenciované, tedy existují a například v prostředí západních humanitních fakult přímo dominují. Ideje mají následky, a tak se tyto směry, z nichž jsou v současné době nejviditelnější gender studies, stávají teoretickým podkladem pro politickou agendu, jejíž plody jsou v některých zemích a institucích velmi zřejmé. Pro některé křesťany je tento vývoj znepokojivý zejména proto, že tyto teorie považují křesťanství a potažmo náboženství vůbec za překážku pokroku, a dále se snaží dekonstruovat jak teoreticky, tak prakticky základy křesťanského učení, v poslední době zejména křesťanskou antropologii, nauku o manželství a rodině, a jsou tak zcela neslučitelné s učením církve.

Na tyto tendence „ideologické kolonizace“ pak neupozorňují pouze konzervativci a reakcionáři, jak bývá někdy tvrzeno, ale i oficiální dokumenty církve (viz např. Amoris laetitia) a sám papež František, což někteří komentátoři velmi rádi v tichosti přecházejí.

PhDr. Jiří Horák, Ph.D.
Autor je sociolog a politik KDU-ČSL

převzato se svolením autora