Odchod Merkelové a budoucí geopolitický kolotoč
Německá kancléřka Angela Merkelová se chystá na odchod z úřadu. Po nadcházejících volbách do Spolkového sněmu, v nichž svůj post již neobhajuje, dojde po dlouhých šestnácti letech ke změně na postu šéfa německé exekutivy. Éra Angely Merkelové byla provázena mnoha otřesy ve společenském vývoji Německa a dalších evropských zemí a mnohdy vyvolávala daleko více kontroverzí v zahraničí než v Německu samotném. Vše začalo bouřlivými debatami o řešení krize v Eurozóně v souvislosti s řeckým dluhem na začátku druhého desetiletí, pokračovalo to kritikou postoje Merkelové k řešení migrační krize v roce 2015 a nakonec vrcholí debatou o nové klimatické budoucnosti starého kontinentu, v němž Němci hrají ústřední roli tvrdých zastánců zelené politiky. Přes toto všechno je obraz Merkelové v těchto otázkách velmi silně zkreslen a pod návalem emocí často zapomínáme na to, že éra Angely Merkelové bylo především období bezprecedentní stability, zejména pak co do pozice Německa v zásadních geopolitických otázkách a jeho vůle souladit ve svých postojích s dalšími evropskými a aliančními partnery.
Týká se to i českého pohledu na první německou kancléřku. Pro mnoho Čechů zůstává především „vítačkou migrantů“ s ohledem na její ujištění ze září 2015, že Němci přijmou všechny uprchlíky ze Sýrie, kteří jsou na pochodu přes Balkán a směřují do Německa. Často se však zapomíná na to, že to byla právě Angela Merkelová, kdo posléze dojednal zásadní readmisní dohodu s Tureckem, znamenající faktické zastavení migračních toků z Blízkého Východu do Evropy. Druhou nejčastější výtkou je ekonomický imperialismus Německa v rámci EU a Eurozóny, a to přesto, že se Němci stále s většinou Evropy o své bohatství dělí víc než kolik ze zahraničí prostřednictvím volného pohybu zboží, služeb a kapitálu dostávají. Takový stav přitom není samozřejmostí. A konečně silnou kritiku sklízí vláda Angely Merkelové i za zelený fanatismus ve věci nastavení pravidel klimatické politiky včetně uzavření německých jaderných elektráren a utlumení těžby uhlí. Přitom Německo je v černouhelné těžbě stále osmá největší velmoc na světě a jeho produkce v roce 2018 činila 175 milionů tun za rok. Plán ukončení těžby v roce 2038 rozhodně k žádným radikálním vizím nepřísluší. Němci mají jednu výhodu: náklady na prosazení cílených změn jsou s ohledem na jejich příjmy a celkovou úroveň bohatství mnohem méně bolestivé než i u jejich nejbližších sousedů včetně ČR. A právě v tom tkví rizika příštích nedorozumění, které po výměně politického vedení můžou výrazněji zostřit konflikty mezi Němci a jejich zejména postkomunistickými sousedy.
Geopolitické zájmy Německa a česká pozice
V současném českém politickém diskursu jsou česko-německé vztahy často prezentovány jako úhelný kámen geopolitického zařazení ČR. Jako kdyby jejich kvalita nějak mimořádně indikovala sílu a pevnost, s jakou je ČR integrována do euroatlantických struktur. Takové východisko je ale nanejvýš sporné, poněvadž k oteplení a zlepšení vztahů tehdejšího Československa s jeho západní sousedem (NDR tu samozřejmě pomiňme) nenastalo až po roce 1989, ale jeho vyjádřením byl už podpis smlouvy o vzájemných vztazích mezi ČSSR a NSR, podepsané v Praze 11. prosince 1973. Za československou stranu jí podepsali vysocí komunističtí představitelé: federální premiér Lubomír Štrougal a ministr zahraničních věcí Bohuslav Chňoupek. Za západoněmeckou stranu sociálnědemokratický kancléř Willy Brandt a liberální ministr zahraničí, pozdější spolkový prezident Walter Scheel. Paradoxem této smlouvy, která vytvořila prostor pro přiměřeně dobré vztahy tehdy dominantně levicových politiků na obou stranách železné opony, byla skutečnost, že českoslovenští komunisté o ní neměli tak velký zájem jako jejich sovětští patroni. Lubomír Štrougal, který patřil mezi stoupence jejího uzavření, ve svých pamětech vzpomíná na složité diskuse s neostalinskými dogmatiky v politbyru KSČ, kteří jednotlivé aspekty smlouvy odmítali a trvali například na zmínce o neplatnosti Mnichovské dohody od samého počátku, přestože mezinárodní právo zná pouze pojem „nulitní smlouva“, který byl ve smlouvě zmíněn. Byli to paradoxně právě Sověti, kteří za to československým soudruhům vyčinili. Největším stoupencem smlouvy byl sovětský předseda Rady ministrů Alexej Kosygin, který její podpis československé straně v podstatě nařídil jako zájem Varšavské smlouvy. Mezi ně patřilo především zřeknutí se násilí a nedotknutelnost hranic, vše zapadající do tehdejší politiky détente západních zemí vůči Sovětskému svazu.
Tyto souvislosti si je třeba připomenout především proto, že německý geopolitický zájem může mít nepochybně pozitivní dopad na bilaterální vztahy s naší zemí, ale zásadní je sledovat především celkový kontext a také vztah Německa vůči východní velmoci. Právě německo-ruské vztahy jsou a budou znovu určující i tentokrát. Zlí jazykové dlouhodobě tvrdí, že snaha vytvářet podmínky pro poměry ve střední Evropě coby „koncert velmocí“, charakterizované bilaterálními jednáními Berlína s Moskvou za zády ostatních budou po odchodu Angely Merkelové z kancléřského křesla posilovat. Merkelová se k Putinovu Rusku chovala vždy dosti pragmaticky, ale zároveň nikdy neuhnula ze své důsledné pozice obhajoby zájmů spojenců Německa ve střední Evropě, kterou vnímala jako principiální hodnotový postoj i výraz dějinné zkušenosti bývalé občanky NDR. Přesto se však za její éry podařilo Rusům uskutečnit projekt plynovodu Nord Stream (Северный поток), jehož první část byla zprovozněna v roce 2015 a druhá již čeká jen na schválení německým regulátorem. Rusové tak získají exkluzivní příležitost posílit svoje dodávky plynu do Evropy a zisky v tvrdé měně. Němci zase získají dostatečné zásoby plynu k zásobení svých energetických provozů po uzavření jaderných elektráren a přechodu na bezuhlíkovou ekonomiku. Velkolepé zelené vize klimaticky neutrálního kontinentu se tu tak organicky snoubí s oslabením energetické bezpečnosti a vůbec geopolitického postavení středoevropských zemí včetně ČR, přes které dosavadní rozvody plynu procházejí.
Zelená ekonomika jablkem sváru
Právě zelený radikalismus, ke kterému se německé politické elity v posledních letech stále více uchylují, je další složitou komplikací v česko-německých vztazích do budoucna. Němci se svým kapitálovým bohatstvím a rozvinutou infrastrukturou se stali pionýry rozvoje zelené ekonomiky. Vedle posilování podílu obnovitelných zdrojů v energetickém mixu je zásadním bodem obratu právě rozhodnutí vlády Angely Merkelové postupně zavřít všechny německé jaderné elektrárny. Je paradoxem, že ty se samotnou technologií nepodílí na emisích CO2 nijak a navzdory své finanční náročnosti jsou pro Němce dosud osvědčenou a ekonomicky odpovídající součástí energetické soustavy. Nesouvisí to však jen s energetikou, ale také s oblastí dopravy. Právě poslední radikální návrhy Evropské komise na zákaz prodeje aut se spalovacími motory v celé EU v roce 2035 jsou významně stimulovány a politicky tlačeny právě z Německa. Němci jsou na podobný přechod připraveni ve většině ukazatelů a zbytku Evropy dávají nůž na krk a čas na uskutečnění příslušných kroků. Vůbec ale neberou v potaz socioekonomickou i infrastrukturní situaci okolních zemí, především těch za někdejší železnou oponou. Pro nás Čechy, kteří nejen, že nemáme dostatek peněz ani rozvinutou infrastrukturu, jsou náklady na podobná opatření samozřejmě nesouměřitelná. To vše za situace levné práce a odvodů tříset miliard korun ročně do zahraničí na dividendách. Ideální podmínky pro rozšiřování radikálně odmítavých, a tedy antisystémových postojů českých občanů…
Budoucí konflikty s novými lídry
Česko-německé vztahy byly navzdory výše zmíněným společenským antipatiím v šestnáctileté éře Angely Merkelové v zásadě dobré. Nepochybně tomu bylo i proto, že navzdory všem nedorozuměním kancléřka občanům postkomunistických zemí rozuměla a snažila se vždy jejich mínění zohledňovat. V klíčových geopolitických rozhodnutích je nikdy zcela přes palubu nehodila. To se ovšem bohužel nedá říct o jejích předpokládaných nástupcích, kteří ve výše zmíněných oblastech nejen, že nebudou na své východní sousedy brát jakýkoliv ohled, ale hlavně se dá předpokládat, že svojí reálnou politikou výrazně prohloubí příkop na obou stranách hranice a posílí už tak zažité protiněmecké resentimenty v české společnosti.
Česká diplomacie si proto bude muset v příštím období významně definovat své priority v této oblasti a alokovat velké kapacity na soustavnou aktivitu směrem k udržení přiměřené úrovně česko-německých vztahů nakloněných našim zájmům. Samozřejmě ideální příležitostí pro dosažení těchto cílů bude české předsednictví Evropské unii v druhé polovině roku 2022. A co kdybychom se i českých politiků taktéž zapálených do nadcházejícího volebního souboje zeptali, co v tomto směru hodlají dělat?
Autor je politolog. Působí coby odborný asistent na Katedře společenských věd Pedagogické fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. Externě vyučuje na Vyšší odborné škole publicistiky v Praze. Ve své odborné práci se zaměřuje na problematiku stranických systémů zemí Visegrádské skupiny, české politické myšlení a českou politiku.
vladimir-hanacek@politicon.eu
