politicon.eu

názory a komentáře

Česko

Senátoři na Hrad ne

Řada potenciálních uchazečů o prezidentský post v nadcházejícím volebním klání v lednu příštího roku se v posledních dnech utěšeně rozrůstá. Vedle již avizovaných kandidátů, patřících spíše do kategorie outsiderů, potvrdili svůj zájem kandidovat už také některé osobnosti, jimž jsou šance přikládány vyšší: šéf odborů Josef Středula a bývalá rektorka Mendelovy univerzity v Brně Danuše Nerudová. Oba zatím kandidují bez explicitní stranické podpory a politické strany z vládních řad i opozice zatím s proklamacemi ohledně podpory kandidátům váhají. Jediným zatím potvrzeným stranickým zájemcem o Hrad je komunista Josef Skála. Oficiálně zatím kandidaturu neohlásili ani dva uchazeči prozatím vévodící průzkumům voličských preferencí: bývalý premiér Andrej Babiš a armádní generál Petr Pavel.

Strany vládní koalice s výběrem jména zatím stále váhají. V souvislosti s nimi jsou často zmiňována též jména některých současných členů horní komory parlamentu. Kromě úvahy nad šancemi konkrétních kandidátů je tak na místě zamyslet se nad tím, zda je vůbec vhodné, aby právě současní senátoři do prezidentských voleb vůbec vstupovali.

Svébytná pozice horní komory

Po dvojích (sněmovních a prezidentských) volbách na přelomu let 2017/2018 a ustálení mocenského dua Babiš – Zeman na příští čtyři roky ve vedoucích exekutivních funkcích, ovládajících sněmovní většinu, vkládali příznivci opozice velké naděje právě k horní komoře českého parlamentu. Senát se měl stát arénou nejen opozičních sil, ale tak říkajíc i „stínových prezidentů“, tedy osobností stojících v opozici vůči prezidentu Miloši Zemanovi i z pozice poražených kandidátů z prezidentských voleb. Poté, co na podzim 2018 usedli v lavicích ve Valdštejnském paláci rovnou tři někdejší uchazeči o prezidentskou funkci: Jiří Drahoš, Pavel Fischer a Marek Hilšer, tento předpoklad se jednoznačně potvrdil. Navíc se ve dvojích volbách do Senátu v letech 2018 a 2020 podařilo s přehledem udržet téměř drtivou většinu tehdy opozičních sil v horní komoře. Tehdejší vládní strany v čele s ANO v senátních volbách jednoznačně doplácely na nedostatek osobností v regionech, schopných přitáhnout hlasy a konkurovat výrazným postavám na kandidátkách tehdy opozičních stran, v těchto letech především z řad ODS a STAN.

Jiné politické zbarvení Senátu a silná pozice osobností spjatých s horní komorou v očích části veřejnosti sehrály významnou roli v době řízení země duem Babiš – Zeman, a to na několika úrovních: zaprvé, Senát korigoval vládní politikou některými senátními vratkami, kterými rozviklal chatrný kompromis mezi vládními stranami a dosáhl tak širšího konsensu na politickém záměru mezi vládnou a opozicí. Za nejnázornější příklad takového postupu lze označit širší dohodu o zrušení superhrubé mzdy ze sklonku roku 2020. Senátoři (zejména starostové měst a obcích v jejich řadách) rovněž sehráli důležitou roli při obraně zájmů samospráv při pokusu Babišovy vlády a ministryně financí Aleny Schillerové provést skrze vratku daně z příjmu ze závislé činnosti daňový klystýr rozpočtů obcí po první covidové vlně na jaře 2020. Zadruhé, Senát v tomto období sehrál roli obránce ústavnosti při podání významných návrhů na zrušení příslušných zákonných norem coby protiústavních v konfrontaci s politikou vlády. Zde je třeba zmínit jednak návrh senátorů STAN na změnu volebního systému do Poslanecké sněmovny, kterou Ústavní soud uznal svým nálezem z 2. února 2021 a která vedla ke zrušení aplikace D´Hondtova dělitele v těchto volbách (následně schválenou novou úpravu zde nehodnotíme!) a také např. návrh na zrušení příslušné pasáže zákona o majetkovém vyrovnání mezi státem a církvemi, které se týkalo pokusu zpětně zdanit církevní náhrady. Konečně zatřetí sehrál Senát zcela zásadní roli při udržení kurzu české zahraniční politiky směrem k zachování jejích „havlovských tradic“, tedy vedle úzkého spojenectví se západními partnery a taktéž spojenci mezi postkomunistickými zeměmi jde též o podporu demokracie a dodržování lidských práv ve světě a prosazování vlastních ekonomických a obchodních zájmů s těmi, kteří tyto hodnoty ctí. Zde nutno zmínit jednak návštěvu tehdejšího ministra zahraničí USA Mika Pompea v českém Senátu v srpnu 2020, kde přednesl svou „key note speech“ na české půdě a tím dal jasně najevo, kterého ústavního aktéra pokládají Američané v ČR za svého nejvýznamnějšího spojence, a samozřejmě především legendární návštěvu předsedy Senátu Miloše Vystrčila na Tchaiwanu v září 2020. V této tradici pak Senát pokračuje i za „své“ vlády Petra Fialy v posledních měsících, kdy se jednoznačně postavil na stranu bojující Ukrajiny, o čemž svědčí nedávná cesta senátní delegace do Kyjeva a k masovému hrobu obětí v Buči. Senát se tak v posledních čtyřech letech stal významným spolutvůrcem české zahraniční politiky, na čemž má významnou zásluhu především předseda jeho zahraničního výboru Pavel Fischer, právě onen „stínový prezident“.

Oslabení Senátu v prezidentském klání

Tím se dostáváme ke klíčovému tématu tohoto pojednání, tj. jestli by Senát po tomto vývoji posledních měl být svědkem přímého zapojení svých stávajících členů do prezidentských voleb a tím se skutečně stát součástí této zcela zásadní volební arény. Je celkem nasnadě, že při všech politických výhodách osobností, které v Senátu již zasedají, jsou mediálně vidět, politicky čitelní, voličům srozumitelní a vnímaní jako výrazní možní adepti o post hlavy státu, by přímé zapojení senátorů do prezidentských voleb Senát spíše poškodilo a oslabilo.

Důvody jsou zde dva. Ten první je principiální a z hlediska budoucí postavení Senátu zásadní: Senát by měl být složen se svrchovaných, politicky vyhraněných osobností, navíc známých ve svých obvodech a těžících s osobních vazeb, které se svými voliči udržují. Právě v tom spočívá do budoucna role a význam horní komory. Pokud by větší množství senátorů vnímalo svou funkci jen jako jakousi „substituční“ židli po neúspěchu v prezidentských volbách, resp. jako rozletovou plochu pro budoucí prezidentskou kandidaturu, je to fakticky deklasování významu horní komory. Samozřejmě, že jde o jednotlivce, nicméně tento jednotlivec by taky mohl mít přímou podporu většiny svých kolegů senátorů (kteří ho do volby navíc můžou nominovat svými podpisy), což by fakticky horní komoru jako celek učinilo aktérem prezidentského volebního střetu. Navíc jak jsme viděli výše, i osobnosti v Senátu zasedající mohou coby jednotlivci pozici horní komory významně ovlivnit a neplatí to jen o předsedovi. Legitimita senátorů je odlišná než legitimita jiný ústavních aktérů. Jejich promíšení Senát oslabuje ve snaze budovat si dlouhodobě svou svébytnou pozici v českém ústavním systému.

Druhý důvod je spíše pragmatický a souvisí se šancemi prezidentských kandidátů na úspěch ve volbách. Dlouhodobě se vede diskuse o tom, kdo by byl ideálně schopen porazit Andreje Babiše coby lídra sněmovní opozice vůči vládě, na něhož je nahlíženo jako na favorita voleb, majícího téměř jistý postu do druhého kola díky hlasům voličů své strany. Je zřejmé, že ryze vládní kandidát má šance ve druhém kole spíš menší než větší. V případě, že by na prezidenta kandidoval v symbolické pozici „vládního“ kandidáta navíc senátor, neřkuli člen některé z vládních stran, znamená to ještě větší partikularizaci daného kandidáta, neboť se při případném odporu části voličů k vládě či příslušné politické straně připojuje ještě averze vůči Senátu. Řada občanů má Senát za zbytečný a nejsou to jen voliči současné sněmovní opozice, ale taktéž někteří nevyhranění voliči v pomyslném metrickém středu. Tento názor mají mnohdy upevňován i neviditelností senátora v jejich volebním obvodě na veřejnosti prakticky po celé funkční období. Takové vnímání by rozhodně nijak nevylepšilo, že bude kandidovat na prezidenta senátor z jiného obvodu, navíc celostátně známá osobnost. Naopak by to mohlo voliče zatvrdit jak v hodnocení neprospěšnosti Senátu, tak nevůli takového kandidáta volit na prezidenta právě proto, že je senátorem.

Navíc nikdo z těch osobností, které jsou z řad senátorů nejčastěji zmiňováni coby možní (staro)noví prezidentští kandidáti nepotřebuje kandidovat na prezidenta proto, aby si tím otevřel cestu ke znovuzvolení do horní komory. Současný předseda Miloš Vystrčil bude navíc obhajovat senátorský mandát již na podzim letošního roku, tedy skoro čtyři měsíce před prezidentskými volbami. I to je možná jeden z důvodů, proč o kandidaturu na Hrad zatím nejeví zájem.

Větší míra zapojení senátorů do prezidentského klání by tak paradoxně oslabovala horní komoru jak politicky: senátoři by několik měsíců přednostně vedli prezidentskou kampaň a nevěnovali se vlastní senátorské práci, tak i symbolicky: Senát by se v očích příznivců těch prezidentských kandidátů, kteří by konkurovali senátorům, stal ještě více nepotřebným a hodným zrušení, a v posledku i personálně, protože kdyby se náhodou někdo ze senátorů opravdu prezidentem stal, oslabil by Senát o svou přítomnost.

Česká společnost má v nadcházejících prezidentských volbách ukázat svojí vyspělost. Patří k ní i rozlišování ústavních institucí a s nimi spojených politických rolí. Pojetí Senátu coby „stínové platformy“ vůči Hradu nebo odkladiště neúspěšných kandidátů z jiných voleb Senát deklasuje a jen nahrává jeho kritikům v názoru, že je nepotřebný a zbytečný,

Doufejme, že senátoři budou mít dostatek rozumu a do prezidentských voleb nikdo z nich nevstoupí.


Jak bude reklama vypadat?
-
Zakoupením reklamy odměníte autora článku částkou 60 Kč
Zobrazit formulář pro nákup

LEAVE A RESPONSE

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..