Ekonomika, Evropa, Historie

12 lidí, kteří zničili Itálii

Tento článek si přečetlo již 866 čtenářů

<< předchozí část textu

5. Agostino Depretis

Zmínky o zkaženosti vedou nezadržitelně k tomuto italskému státníkovi z 19. století.  Narozen ne v Římě, ale blízko Pavie, v údajně zákonů dbalém severu, Depretis byl důležitou postavou v době, která následovala po sjednocení. Také je mu připisována diskutabilní úloha duchovního otce transformisma, praxe, kdy jsou poslanci přesvědčeni, aby opustili stranu, pro kterou byli zvoleni, a vstoupili do jiné.

Právo poslanců skákat z jedné strany do druhé jako míčky na pinballovém stolu je zakotveno v republikánských stanovách z roku 1948, které prohlašují, že „každý člen parlamentu představuje národ.“ V jejich dychtivosti reprezentovat národ raději než voliče, kteří je zvolili do parlamentu, více než třetina členů změnila strany.

Transformismo není jen v základech značné korupce, ale je také důležitým důvodem proč Itálie má tolik změn ve vládě.

Paradoxně, dalším důvodem pro to je odkaz…

6. Benito Mussolini


Paličatý, bradu vyčnívající bývalý socialista který prakticky vymyslel fašismus vládl Itálii od roku 1922 do roku 1943. Všechny ty roky kromě třech na začátku fungoval jako diktátor. Byl to Mussolini, který se spojil s nacistickým Německem a přivedl Itálii do 2. světové války. Velká chyba. Vyústilo to v invazi Spojenců na jihu Itálie. Těžce vybojované válečné tažení které následovalo jak se Němci stáhli z poloostrova, zanechalo stopu destrukce a utrpení.

Kdyby to bylo aktuální, na  post-válečnou Itálii by mohlo být pohlíženo jako na zmařený stát. Cholera a malárie byla rozšířena, a je odhadnuto, že každá jedna žena ze tří v Neapoli se stala prostitutkou, aby přežila. I přes nějakou tu fašistickou nostalgii, která zůstala mezi malým počtem Italů, selhání Mussoliniho režimu zanechala hlubokou averzi vůči hromadění moci. Výsledkem je přehnaný systém kontrol a rovnováhy, které obsahuje dvě komory parlamentu se srovnatelnými a identickými pravomocemi.

Výsledkem toho skoro všechno trvá v Itálii neuvěřitelně dlouhou dobu – to, co mohlo být již dávno uděláno. Tohle není receptem pro efektivní a stabilní vládu.

7. Giulio Andreotti

Je jen málo Italů, kteří mají tak špatnou reputaci od doby Borgiů, jako je Giulio Andreotti, křesťanský demokrat, který byl sedmkrát premiérem a ministrem několika dalších vlád, které začínaly v polovině roku 1950. Jeho socialistický rival, Benitto Craxi (číslo 9) mu přezdíval Belzebub. Zvyšující se zakřivení Giuliho páteře mu dodalo vzhled anglického Richarda III; jeho obhájci (kterých nebylo mnoho) by Vám řekli, že toho využíval k budování své osobnosti, což ho učinilo respektovanějším a obávanějším.

Zakladatel jeho strany, Alcide De Gasperi se vyjádřil, že Andreotti byl „všehoschopný„. V roce 2003 odvolací soud na Sicílii souhlasil: prokázalo se, že až do roku 1980 spolupracoval s ostrovní Cosou Nostrou (Sicilská mafie pozn. překl.), což dodalo jeho členům pocit, že je „chráněn na nejvyšší úrovni.“ Podle mafiánů, kteří zvrátili státní důkazy, byl v davu známý jako „strýček Giulio.“ Kolik zločinů mafie můžeme připsat Andreottimu se již nedá zjistit, ale bezpečí, které si pro sebe zajistil je i důvodem, proč dnešní Itálie je pořád zamořená tímto zdomácnělým organizovaným zločinem.



8. Mariano Rumor


Další křesťanský demokrat, jehož provinění může být méně odporné než to Andreottiho, nicméně stejně bylo pravděpodobně dražší. Jakožto předseda vlády, Rumor prosazoval opatření, které italské poplatníky stálo okolo 175 biliónů eur. Prezidentský dekret číslo 1092 z 29. prosince 1973 byl nestoudným pokusem o politickou podporu od zvětšujícího se počtu pracovníků italských veřejných služeb. Dekret prohlašoval, že státní zaměstnanci mohli odejít do důchodu po bezmála devatenácti a půl letech práce. Pokud by tímto státním pracovníkem byla žena s dítětem, mohla by odejít ještě dříve; po odpracovaných čtrnácti a půl letech.

Takto se v Itálii zrodili nepopulární „dětští senioři“:  muži i ženy, kteří si mohli dovolit trochu dolce far niente – většinou před jejich čtyřicátými narozeninami – si takto pojistili vyhlídky na skromný, ale jistý příjem. Zákon o „dětských seniorech“ byl zrušen roku 1992. Ovšem ti, kteří stále žijí tímto způsobem zůstali rysem italského života. V roce 2014 bylo vypočítáno, že jejich počet činil přibližně půl milionu, a že dostávali měsíční částku (před zdaněním) zhruba 1 500 eur. Jejich hromadící se počet je jedním z mnoha vysvětlení pro obrovský veřejný dluh Itálie, činící více než 130% HDP.

pokračovat >>>



Jak bude reklama vypadat?
-
Zakoupením reklamy odměníte autora článku částkou 60 Kč
Zobrazit formulář pro nákup
Překlady z cizích jazyků

Překlady zajímavých článků, které vyšly v jiném jazyce




One thought on “12 lidí, kteří zničili Itálii”


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*
*

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.