Na rozdíl od předchozích čtverých senátních voleb od roku 2014, kdy jsme ve druhém kole byli obvykle svědky souboje kandidátů z pravé části spektra, či souboje vládního a opozičního kandidáta, kde ovšem vždy jeden platil za favorita a druhý za outsidera, letošní senátní volby mají opět ve většině obvodů charakter regulérního střetnutí mezi vládním a opozičním kandidátem, kde jsou síly dopředu vyrovnány a výsledek je nejasný. Hodně tato situace připomíná vývoj v letech 2008 – 2012. V čem konkrétně lze tyto analogie nalézt?
Babiš vyhrál komunální volby
Zaprvé, senátní volby se konají paralelně s volbami komunálními, v nichž navzdory proklamacím vládních představitelů o úspěchu vládních stran (lidovci tradičně vyhráli na celkový počet mandátů, ODS sama či SPOLU uspěla v dvou největších městech republiky a pravděpodobně v obou získá primátorské křeslo), nejvíce uspělo hnutí ANO, neboť získalo pozice tam, kde je dosud nemělo, vedle některých krajských měst (Hradec Králové, Karlovy Vary, Jihlava) dobila i některá významná okresní města či větší ORP. Stalo se tak především na úkor vládních stran, ale na řadě míst dokonce i místních uskupení a v několika případech také ČSSD.
Komunální volby v tomto potvrdily jedno: lidé jsou masově a napříč regiony zmobilizováni a jsou připraveni hlasovat pro opoziční kandidáty a vystavit vládě účet. Že se to nestalo v nejmenších obcích, kde obvykle kandidují jen nezávislí kandidáti a pokud se tam náhodou objeví nějaká stranická kandidátka, je stejně vnímána jako ryze místní, poněvadž obvykle nemá odlišnou stranickou konkurenci, není argument dokazující opak! Stejně tak není důkazem nepravdivosti takového předpokladu skutečnost, že ve dvou největších městech republiky vládní strany pozice udržely. Praha i Brno jsou co do socioekonomické příslušnosti i životního stylu většiny svých obyvatel nejméně dotčeny dopady současné krize. Menšina, která představuje odlišný segment, však volila stejně jako jí ekvivalentní sociální vrstvy na periferii a výsledkem je skoro dvacetiprocentní zisk ANO v Praze a historicky první účast SPD v pražském zastupitelstvu. V Brně je situace podobná. Přidáme-li k tomu všemu faktor nízké volební účasti, jde o hodně velký propadák vládních stran.
„Tebe volit budu, ale vašeho předsedu nemůžu ani vidět!“
Zadruhé, zisky vládních stran v komunálních volbách, zejména na menších městech a obcích, jsou dány také schopností těchto stran stavět větší množství kandidátek i tam, kde si konkurují vesměs jen s nezávislými kandidáti. Tradičně to platí o KDU-ČSL, v menší míře o STAN, ve městech nad 2 tisíc obyvatel také o ODS. Zde je důležitá zkušenost kandidátů vládních stran z volební kampaně, kdy se setkávali s reakcemi např. svých známých v daném místě. Věta ve stylu: „Jo, jsou to komunální volby a tebe znám dobře a vím, že ti jde o lidi, takže tobě hlas dám, ale Fialu/Jurečku/Rakušana nemůžu ani cítit!“, nebyla v tomto směru vůbec ojedinělá. Proto zní zcela nepatřičně, megalomansky a nesoudně ze strany předsedů vládních stran chlubit se úspěchy na komunální úrovni, prohlašovat to na televizních tiskovkách, psát to na sociální sítě a mávat statistikami z jednotlivých regionů. Naopak, členové vedení vládních stran by tu měli ideálně zcela vyklidit pole svým kolegům z komunální úrovně a nechat o výsledcích i dalších konsekvencích pro směřování stran mluvit je.
Rebel Kuba vyhrál volby
S tím souvisí zatřetí jedna konkrétní kazuistika, a to z jihočeské metropole. V Českých Budějovicích s jasnou převahou vyhrála ODS. Získala 29,35% a po šestnácti letech tak pravděpodobně opět získá post primátora, resp. historicky první primátorky. Nebylo to v koalici SPOLU jako v ostatních krajských městech, kde ODS uspěla. Spojenectví s KDU-ČSL a TOP 09 vzniklo až po volbách. Bylo to na sólové kandidátce ODS. Jaké to má příčiny?
Rozhodně za tím není nadšení českobudějovických z vládní politiky a mimořádná obliba Petra Fialy v jižních Čechách! Nejdůležitějším faktorem je zde především fenomén jihočeského hejtmana Martina Kuby, taktéž občana krajského města. Právě obliba hejtmana tomuto úspěchu výrazně přispěla. Martin Kuba prezentoval jedničku kandidátky ODS Dagmar Škodovou-Parmovou jako „svojí primátorku“, jako kandidátku, která bude řídit město v úzké spolupráci s krajem a fakticky vytvoří mocenský tandem. Martin Kuba dlouhodobě platí za rebela uvnitř ODS. V situaci nejtvrdšího kriticismu vůči vládní pasivitě při řešení energetické krize vyrukoval uprostřed letošního léta s nápadem poskytovat krajskou pomoc vybraným skupinám, resp. institucím a spolkům, které pracují s lidmi nejvíce postiženými krizí, zejména dětmi a seniory. Stalo se tak z krajských rozpočtových přebytků. Nejde ale jen o praktické kroky, ale hlavně o způsob komunikace. Kuba je u velké části veřejnosti oblíben již od doby prosazení velkých očkovacích center proti COVIDu uprostřed pandemie v zimě 2021. Má pověst dobrého manažera, který navíc své kroky umí náležitě vysvětlit. Lidi z něho mají pocit, že se o jejich problémy opravdu zajímá, že jim rozumí a hledá řešení. Přesný opak toho, jak na lidi působí vládní činitelé. I proto Kuba vyhrál. Kuba v tomto případě znamená českobudějovická ODS. Vidíme zde, že když je uplatněn plně potenciál regionálních lídrů i v samotné mediální a diskuzní rovině, nese to svoje ovoce.
Mobilizace do Senátu znovu
A konečně začtvrté, výše řečené platí i o Senátu. Ve volbách do horní komory je výše uvedená mobilizace ve prospěch opozice v zájmu taktéž více než patrná. Hnutí ANO má šanci (i s dvěma kandidáty ČSSD, které spolunominovalo) získat celkem 19 senátorských křesel. Jedno z nich pro Ladislava Václavce v Bruntále už má jisté. Pouze ve dvou obvodech půjde o souboj opozičních kandidátek: ANO a SPD v Karlových Varech a ANO a nezávislé známé aktivistky za opuštění energetické burzy v Lipsku Hany Zwyrtek-Hamplové v Kroměříži. V ostatních obvodech se více či méně jedná o souboj kandidáta ANO s kandidátem vládní strany. Druhé kolo senátních voleb tak může snadno nabýt charakter jakéhosi referenda o vládě.
Představitelé vládních stran zcela zjevně počítají s faktem, že sice v některých obvodech kandidáti vládních stran prohrají, nicméně jinde mandát udrží a pomůže tomu jak celostátní popularita některých jejich kandidátů a naopak kontroverze Babišovy nominantky (Jihlava), tak i regionální známost a obliba daného senátora či kandidáta do Senátu za vládní strany coby známé regionální osobnosti. Takováto domněnka je ovšem naprosto mylná a v kontextu síly protivládní mobilizace dokonce nebezpečná. Zkušenost minimálně z dob „oranžové tsunami“ před 14 lety totiž ukazuje, že pokud je společnost silně zmobilizovaná hlasovat jednosměrně, půjdou voliči v příslušných obvodech volit Babišovy kandidáty, ať jde o kohokoliv, a naopak potrestají vládní kandidáty, ať jsou ve svých obvodech jakkoliv známí a oblíbení. Že takto mohou být poraženi i letití úspěšní senátoři, jako např. Tomáš Jirsa v Českém Krumlově? Ale ano! Vzpomeňme, koho všeho v roce 2008 „oranžová tsunami“ smetla…
Největší degradace Senátu za dobu jeho existence?
Pokud by se o první říjnové sobotě tento scénář naplnit a do Senátu bylo navoleno 19 zástupců hnutí ANO, hrozí perspektivně pro horní komoru horší scénář než před lety se sociálnědemokratickou většinou. Nejen, že by se mohla opakovat situace, že v Senátu usednou senátoři, kteří se při výkonu funkce omezí toliko na přijímání pokynů od Andreje Babiše, a tím Senát v očích značné části veřejnosti opět významně zdegradují. Za určitých okolností by totiž taky případná jednobarevná většina ANO v Senátu (třeba už po příštích senátních volbách v další třetině obvodů za dva roky) mohla odhlasovat požadavek na zrušení horní komory. V případě úspěchu ANO (a SPD) v příštích sněmovních volbách a zisku ústavní většiny by takovému požadavku mohlo být vyhověno…
Vládní představitelé s daným stavem nemohou dělat vůbec nic. Když měli aktivně řešit energetickou krizi a přesvědčit veřejnost, že ví, co chtějí prosadit a rozhodně jdou za tím, tak vysvětlovali, co všechno nejde… Zachránit vše zastropováním cen energií, když ještě čtrnáct dní předtím premiér na zahájení kampaně pražské koalice SPOLU prohlašoval, že „tudy cesta nevede“, asi opravdu není počin, který by něco mohl zachránit.
Jediná cesta záchrany je přes masivní mobilizaci občanské společnosti v daných obvodech a adresné osobní informování ve prospěch kandidátů vládních stran. Taková mobilizace se ovšem zdá téměř nemožnou. Zejména s ohledem na apatii regionálních představitelů vládních stran, kteří již rezignovali na snahu něco ovlivňovat, zejména v situaci, kdy jejich celostátní předsedové si už chystají povolební vyjádření, v nichž se označí za vítěze i senátních voleb a zdůvodní to faktem, že v Praze hnutí ANO žádný senátorský mandát nezískalo…
Autor je politolog. Působí coby odborný asistent na Katedře společenských věd Pedagogické fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. Externě vyučuje na Vyšší odborné škole publicistiky v Praze. Ve své odborné práci se zaměřuje na problematiku stranických systémů zemí Visegrádské skupiny, české politické myšlení a českou politiku.
vladimir-hanacek@politicon.eu
