Nedávno tomu byly dva měsíce od doby, kdy spoustu lidí s napětím sledovalo sčítání hlasů a jeho závěrečný výsledek, který nám ukázal jakým směrem se bude naše země ubírat. Směrem, který má vyřešit už delší dobu trvající spory mezi politickými stranami a vítězným hnutím. Směrem, který nám umožní skoncovat se zkorumpovanými politiky a vyřeší veškerou korupci a v neposlední řadě také směrem, který vytvoří jakousi stabilitu směřující k blahobytu všech obyvatel. Takto chápu předvolební kampaň vítěze voleb, který tyto lákavé, avšak těžce realizovatelné sliby, občanům nabízel skrze média.
Hnutí, které získalo přibližně trojnásobně větší počet hlasů než strana, která skončila ve volbách druhá, si zatím vede nad očekávání mnohých. Nebojí se spolčovat se stranou, která se pohybuje na radikálním levém politickém spektru a je u většiny národa zcela nepřijatelná z důvodu svého historického působení za minulého režimu. Právě tato jmenovaná politická strana uvádí, že je za určitých podmínek ochotná podpořit menšinový projekt vítěze voleb. Jsem zvědavý na práci menšinového kabinetu, ovšem dočká se důvěry?
Naopak shovívavost strany, která skončila ve volbách na druhém místě, chápu. Bojí se, že v příštích volbách dopadne podobně, ne-li hůř jako koaliční partneři, kteří nyní utrpěli velkou porážku – ztrátu mandátů a propad až k pětiprocentní hranici. Je však tento povolební postup ODS správný? Nemělo by jim v první řadě jít o to prosadit svůj program? Jednou z nevýhod, které by ODS pravděpodobně zasáhlo by bylo špatné propagování svých vlastních prosazených zákonů. Na marketing hnutí ANO zkrátka nikdo nemá. Právě na nepříliš efektivní marketing doplatili bývalí koaliční partneři, nyní vítězného velikána, držící se 23 mandátů pod potřebnou většinou v parlamentě. Ovšem otázkou pro ODS zůstává, zda si účast ve vládě přejí i voliči této strany. A podle různých reakcí, nejen na sociálních sítí, to vypadá na dalších pár let strávených v opozici.
Další skupinu o počtu 22 poslanců, která si podle mě zatím vede nadmíru dobře a nejlépe ze všech, jsou spřízněnci Jacka Sparrowa. Jejich nenápadný proti-babišovský proud se mi líbí, já bych to označil za takový pirátský přístup, tzn. dělat to, co je pro mě výhodné a zásadně se nevyhýbat dobrým obchodním příležitostem. Teď vážně, doufám, že se udrží celistvost tohoto poslaneckého klubu po celou dobu volebního období, ať už bude jakkoliv dlouhé. Doufám, že se jim podaří prosadit některé programové priority a doufám, že jejich schopnost, ovlivňovat životy lidí rozhodováním, neopije natolik, aby podpořili např. referenda o našich členstvích v mezinárodních organizacích, které jsou pro náš život v České republice zcela klíčové.
Strana přímé demokracie nám ukazuje, jak si tu svojí přímou demokracii představuje v běžném životě. Automaticky blokuje všechny uživatele sociálních sítí, kteří napíšou jakýkoliv kritický komentář, bez ohledu na to, zda je komentář urážlivý, či nikoliv. Občas si pokládám otázku, zda Tomio Okamura v případě nově vzniklých sporů uvnitř hnutí nevyvodí stejné důsledky jako tomu bylo v jeho předchozím projektu, tzn. doufejme, že „nevybílí stranickou kasu“. Jejich povolební vývoj je skvělý – získávají více než by za normálních okolností měli – křeslo ve vedení sněmovny, předsedy výborů a zcela určitě se něco z jejich programu objeví i ve vládním prohlášení s kterým Andrej Babiš začátkem ledna přijde.
Povolební vývoj u bývalých poražených vládních stran vnímám jako neúspěšný. Obě tradiční strany sice disponují jedním předsednickým křeslem alespoň v jednom z parlamentních výborů (zahraniční – ČSSD, pro evropské záležitosti – KDU-ČSL) a u soc. dem. ještě post místopředsedy sněmovny, avšak ani u jedné ze stran se nevyvodila žádná zodpovědnost za nevydařené volby. Křesťanští demokraté ztratili okolo jednoho procenta, a proto bych určitou sebereflexi ocenil. Nicméně u sociálních demokratů si každý z nás představoval razantní a náhlou změnu ve vedení ihned, ale ta přijde až v únoru. Najde se nový lídr strany, který dokáže získat voliče soc.dem. zpět?
A závěr mého článku uzavírají liberálně-konzervativní strany, které získaly jen něco málo přes pět procent. Starostové a nezávislí pravděpodobně skákali radostí, když zjistili, že se dostali do parlamentu i přes průzkumy, které jim téměř žádnou šanci nedávali. Naopak skvělou náladu určitě neprožívali příznivci Miroslava Kalouska. Ti, se do parlamentu dostali na poslední chvíli, a to jen díky hlavnímu městu, kde získali tři mandáty a zachránil je svými preferenčními hlasy nejmladší poslanec v historii českého parlamentarismu Dominik Feri. Jejich silná proti-babišovská rétorika však nepřinesla žádoucí efekt a jako důsledek Miroslav Kalousek přenechal místo předsedy, své mateřské strany, Jiřímu Pospíšilovi, který byl zvolen na nedávném sněmu. Vývoj po volbách v této straně je stejný jako před volbami – tvrdý boj proti vítěznému hnutí o kterém tvrdí, že je ohrožením pro naši liberální parlamentní demokracii. Zatím se tato taktika přesvědčování občanů o ohrožení demokracie jeví jako nepříliš úspěšná. Uvidíme, jak dopadnou v následujících volbách, nicméně doporučil bych jim, aby do toho moc nezabrušovali, jinak se z toho budou muset nějak mimo parlament vybrušovat.
Autor je studentem střední školy. O politiku se zajímá od svých 12 let. Jeho názory jsou centristické a považuje se za spíše konzervativně smýšlejícího člověka. Pro politicon.eu píše od jejího vzniku, v prosinci roku 2017.
1 COMMENTS