Domácí scéna, Historie, Prezident 2018

Odlesk živé pochodně před druhým kolem

Tento článek si přečetlo již 246 čtenářů

Poněkud bulvárně znějící nadpis tohoto článku nám má připomenout časové propojení dvou zdánlivě zcela nesouměřitelných událostí: první je dnešní 49. výročí sebeupálení Jana Palacha a tím druhým je blížící se druhé kolo letošních přímých prezidentských voleb v příštím týdnu. Zdánlivá nesouměřitelnost spočívá nejen v časovém odstupu téměř půl století, které obě události dělí, nýbrž dokonce v míře metafyzického zakotvení Palachova činu coby aktu existenciálního odporu k amorální všednosti, splývající s profánním časem politiky. Z tohoto hlediska bychom mohli reálný politický provoz dnešních dnů považovat za nezajímavou dílčí epizodu dějinného pohybu českého národa, která v dobách přinášejících pocit jeho skutečného fyzického ohrožení nemohla být prožívána stejně.

Podobná teze je ovšem mylná. I v lednu 1969 šlo o konkrétní rozhodování konkrétních lidí. Těch, kteří drželi ve svých rukou moc nad osudy milionů spoluobčanů a dle toho, jak s ní naložili, jsou dějinami hodnoceni. Občan pak má za všech okolností právo ptát se, jestli jsou jeho postoje a zájmy vyslyšeny a jestli volení zástupci jednají v souladu s jeho vůlí. Pokud se tak neděje, má plné právo na legitimní odpor. V dnešním demokratickém systému jsou legitimním nástrojem takového odporu volby, třeba i ty, co nás za necelých 14 dní opět čekají. Před půlstoletím se občané Československa snažili rozhodnout o vlastním osudu důvěrou a podporou těm, které svobodné volby do jejich mocenských pozic nevynesly, ale kteří byli ochotni svým spoluobčanům dát příslib, že by se v budoucnu konat mohly. Být zvolen je snem každého politika, který vyvozuje svou moc z jiného zdroje, než je vůle cizích vládců nebo vlastní svévole.


Čin Jana Palacha nebyl jen nadčasovým morálním apelem, jak ho dnes správně nahlížíme, ale měl konkrétní dějinný a dokonce i politický zřetel. Palach před svým činem formuloval požadavky, které měly mít v konkrétní situaci jasný a srozumitelný dopad: ukončení cenzury, zákaz šíření kolaborantského okupačního časopisu Zprávy, odchod nejzkompromitovanějších stoupenců okupační moci (Biľaka, Jakeše, Indry, Koldera, Pillera) z nejvyšších mocenských míst. Zkusme tyto požadavky nahlédnout dnešní optikou: pravdivé informace ve sdělovacích prostředcích, zamezení šíření dezinformací v zájmu cizích mocností a odchod těch, kteří jim přisluhují. Opravdu bychom nedokázali podobné cíle reformulovat z dnešní pozice?

Dnes politické představitele můžeme vyzývat k rezignaci, ale na rozdíl od našich předků před 50 lety si je sami volíme ve svobodných volbách. Pokud někdo v nejvyšších politických funkcích hájí zájmy cizí mocnosti, šíří dezinformace o svých oponentech a uráží své spoluobčany, kteří s ním nesouhlasí, potom ho jednoduše nevolme. Pokud je ovšem takový politik zvolen, mnozí nechápou pohnutky svých spoluobčanů, kteří ho zvolili. Velmi často pak zaznívá nářek nad tím, že většina naší společnosti je morálně ztracena, nikdy nebude lepší, je tak nějak od přírody nedisponována dostatkem rozumu a podobné další fantastické konstrukce. Jestliže velká část naších občanů nedůvěřuje představitelům demokratických politických stran a hodlá preferovat populisty se zaručenými recepty nápravy, potom cestou k navrácení jejich důvěry v systém není vytvářet spirálu nedůvěry vůči nim samým.

A proč v této souvislosti hovoříme o Janu Palachovi? Jeho čin nebyl gestem rezignace a odporu vůči společnosti. Naopak! Jan Palach se snažil probudit své spoluobčany z letargie a vyburcovat je k záchraně alespoň toho nejdůležitějšího, co československé společnosti přinesl rok 1968 a co se v dané chvíli zachránit dalo. To taky znamenalo, že svým spoluobčanům důvěřuje, že to nejsou pitomci nebo morální kreatury, ale naopak jsou plně kompetentní rozhodovat o svém osudu jako hrdí občané svobodného a svrchovaného státu. Ve všech pozdějších dějinných situacích, zejména pak o dvacet let později, kdy náš národ dokázal v sobě vzburcovat mravní zápal rozhodovat o vlastním osudu, jsme byli a jsme ozářeni odleskem Palachovy živé pochodně. A jsme i dnes, nejen v tom, abychom se jako zodpovědní občané u volební urny správně rozhodli, ale abychom měli též porozumění pro ty, kteří hodlají volit jinak, že jejich důvody jsou zásadní a jedině tehdy, pokud je pochopíme a nabídneme řešení, pak můžeme něco reálně změnit.

A pokud se někomu volební mobilizace v rozhovorech na ulici, v hospodě či u počítače v mailech a sociálních sítích zdá tváří v tvář vysokému morálnímu nároku Palachova činu jako příliš šedivá, profánní a nezajímavá, pak nechť si vzpomene na jeho slova, která před smrtí pronesl na klinice popálenin a která zůstala zaznamenána na magnetofonovém pásku: „Člověk by měl bojovat proti tomu zlu, na které právě stačí“…



Jak bude reklama vypadat?
-
Zakoupením reklamy odměníte autora článku částkou 60 Kč
Zobrazit formulář pro nákup
Vladimír Hanáček

Autor je politolog. Je doktorandem na Ústavu politologie FF UK. Externě vyučuje na Vyšší odborné škole publicistiky v Praze. Ve své odborné práci se zaměřuje na problematiku stranických systémů zemí Visegrádské skupiny, české politické myšlení a českou politiku. Je členem KDU-ČSL a Evropské akademie pro demokracii.





Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*
*

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.