Ekonomika Evropa Mezinárodní vztahy Rusko Témata

Nord Stream II: „Trubka rozdělující Evropu“

Stanislav Kolařík 05/03/2018

Stavba plynovodu Nord Stream II není stavbou v pravém slova smyslu, jedná se fakticky pouze o rozšíření stávajícího potrubí a jeho zkapacitnění. Něměcko a mnoho dalších západoevropských zemní je totiž doslova závislé na dodávkách plynu z Ruska (ruský plyn tvoří zhruba 40 % německé spotřeby). Proto je toto potrubí vedoucí z Ruska po dně Baltu do Německého Greifswaldu tak důležité. Hlavně se jeho existencí vyřeší problém, kdy nestálá situace na Ukrajině dokáže doslova Evropu odstřihnout. A to se stává poměrně často. Přes Ukrajinu totiž vedou všechny důležité plynovody krom plynovou Jamal (ten vede přes Bělorusko a Polsko, takže to není o moc lepší).

Historie plynovodu sahá do roku roku 1997, kdy Gazprom a finská společnost Neste (později Fortum) založily společně společnost North Transgas. K oficiálnímu odstartování projektu došlo v roce 2005, když dohodu o vybudování tohoto plynovodu podepsal ruský Gazprom a německé společnosti BASF a EON. Stavba měla být financována z úvěru ve výši jedné miliardy EUR ručeného vládou Gerharda Schrödera. Ten se také později stal předsedou dozorčí rady německo-ruského konsorcia pro výstavbu plynovodu (v konsorciu má Gazprom 51% podíl). Stavba začala v dubnu 2010 a zahájení se účastnila jak Angela Merkelová, tak Dmitrij Medveděv. Po roce byl plynovod dokončen a uveden do provozu.

Stavbu paralelního, 1 225km dlouhého, potrubí by měl zaplatit zpoloviny ruský Gazprom a druhou polovinu firmy Uniper, Wintershall, Shell, OMV a Engie, každá po 10%. Kritici tohoto projektu namítají, že to pouze prohloubí evropskou závislost na ruském plynu. Němečtí představitelé však oponují, že jde čistě o byznys.

Oponenti a nepřátelé projektu

Nejhlasitějšími oponenty jsou především Ukrajina a Polsko, které se cítí být odstaveny na vedlejší kolej. Polsko požadovalo, aby místo nákladného rozšiřování Nord Streamu byl raději rozšířen stávající plynovod Jamal vedoucí přes Bělorusko a právě polské území. V případě Ukrajiny se také jedná i o fakt, že tímto přijde o 3 mld. EUR ročně za tranzitní poplatky. Stejně tak ale Nord Stream kritizuje i USA. U Spojených států se na jedné straně jedná o jejich tradiční řevnivé vztahy Washingtonu s Moskvou, na druhou stranu zde ale poměrně dost můžou figurovat vyhlídky na možné masové dodávky zkapalněného zemního plynu z USA do Evropy.

Německo je však na plynu závislé. Jedním z cílů, kam ruská surovina prudí ve velkém, jsou paroplynové elektrárny dodávající do sítě skoro 14% německé elektřiny. To z „paroplynek“ dělá třetí největší zdroj energie v Německu. Tím ale sami sebe dávají Rusku v šanc, protože z dodávek zemního plynu dělají potenciální politický nástroj. Na to upozornil při své lednové návštěvě Varšavy i americký ministr zahraničí Rex Tillerson^zdroj.

Závislost Evropy na ruském plynu, zdroj: WTO

Některé obavy ale mají své opodstatnění. Nord Stream je přímou spojkou Rusko-Německo, tedy při problému může být podstatná část Evropy odstřižena. Alternativu měla zajišťovat jižní trasa, tedy plynovod Nabucco vedoucí Kaspický a Íránský plyn přes Turecko a Balkán. Jeho stavba však byla v roce 2009 z důvodu neschopnosti EU financovat v době krize stavbu dvou plynovodů najednou. Postupně konsorcium na jeho stavbu opustila většina „velkých hráčů“ a budoucnost Nabucca je nejistá.

Obavy států východní Evropy podporuje dlouhodobě i Evropská komise. Vrcholem jejího snažení je však pouze fádní akt formou vyjádření eurokomisaře pro životní prostředí a energetiku Miguela Ariase Cañety, že v případě realizace projektu bude muset Nord Stream II dodržovat právní úpravy EU týkající se energetiky a životního prostředí.