Již od prvních voleb do Evropského parlamentu v roce 1979 je evropská politická scéna rozdělena na levý a pravý segment, nalevo vždy dominovali, dominují a pravděpodobně nějaký čas dominovat budou evropští sociální demokraté, sdruženi ve frakci socialistů a demokratů (S&D). Stejně výsostné postavení jako mají socialisté v levici, měli, mají a nějaký čas pravděpodobně i budou mít evropští lidovci sdružení v Evropské lidové straně (EPP). Tyto dvě politické formace vždy měly společně dostatečné zastoupení k vyšachovaní menších politických skupin, proto tyto strany často vládly v takzvané velké koalici bez účasti menších politických skupin. O toto privilegium však tyto dvě frakce přišly v květnových volbách do Evropského parlamentu, kde jim k většině chybí 40 mandátů. Tohoto oslabení využili liberálové, kteří se dohodli s těmito stranami na koaliční spolupráci a kteří se snaží vytvořit alternativu k těmto dvěma frakcím již od prvních dnů fungovaní Evropského parlamentu.
Tato formace, která se hlásí k politickému středu a prosazuje vyšší integraci členských států, nyní mění svůj a název i předsedu. Novým lídrem frakce se stal Dacian Cioloș, bývalý premiéra Rumunska, který nahradil současného předsedu, bývalého belgického premiéra Guy Verhostadta, který v barvách formace ALDE, nyní Renew Europe, zapůsobil na plénu Evropského parlamentu a stal se asi nejvýraznějším europoslancem volebního období 2014-2019. Tato frakce na rozdíl od formací bývalé Velké koalice jednoznačně posílila a stala se třetí největší skupinou se 108 mandáty. Je ale důležité uvědomit si, že tato idylka není až tak skvělá a ideální jak se na první pohled zdá.
Liberálové, sdružení v ALDE či nyní nové v Renew Europe, se snažili vždy vytvořit silnou protiváhu stranám Velké koalice, což ovšem znamená, že se tato politická formace rozšířila o strany, které jaksi neodpovídají původnímu názvu. Sdružuje strany, které by ve vnitřně státní politice měly problém najít společnou řeč a společné programové cíle. Jinými slovy, pokud bychom měli charakterizovat “nové“ ALDE, lze mluvit o široké koalicí, kde spolupracují klasičtí liberálové, centristé s výrazným enviromentálním a sociálním cítěním a Babiš. Jedná se tedy o skupinu, jejichž ideologická šíře by mohla stačit nejméně pro tři menší frakce.
Klasičtí liberálové z německé FDP, kteří často lobbují za zájmy průmyslu, spolupracují se stranami, které mají blíže k Zeleným jako například s nizozemskou sociálně-liberální stranou Demokraté 66. Macronova volební formace, jež je největším členem této skupiny a podporuje vyšší úroveň integrace členských zemí, a to i v otázkách rozpočtových, sociálních, enviromentálních a daňových (například Macronovy návrhy na zavedení jednotné minimální mzdy) má spolupracovat s hnutím premiéra Babiše, které ústy předsedy ANO chce bojovat proti zelené a integrovanější Evropě.
Je sice obdivuhodné, jak dokážou tyto různorodé proudy svázané společným programem v Evropském parlamentu spolupracovat například na otázkách klimatu, integrace či evropského rozpočtu, ale na druhou stranu není politický program této skupiny pouhý politický pragmatismus a lze jejich programové priority nepovažovat za prázdné a nic neříkající fráze o ochraně klimatu, bezpečnosti či společné měně? Není tento spolek pouze kolosem na hliněných nohách, který se zbortí ve chvíli, kdy bude nejsilnější a jeho poslanecký klub největší?
“Pyrrhovo“ volební vítězství ve volbách do Evropského parlamentu může být pro tuto politickou formaci časem velmi nepříjemné, a to hlavně v případě, že se v období 2019-2024 budou řešit důležité otázky evropského uspořádaní. V tom případě nebude důležitý názor frakce, ale názor jednotlivých členů. Nebude existovat konsensus a poté se skutečně bude de facto jednat o prázdný spolek sdružující strany, které si kdysi říkaly liberální a demokratické.
1 COMMENTS