Vládní strany zaznamenaly fenomenální vítězství v druhém kole senátních voleb a se ziskem 22 senátních mandátů se jednoznačně označily za vítěze. Tak drtivá převaha nebyla vzhledem k napjaté situaci a vzepjatému kriticismu vůči vládní politice příliš očekávána. Přesto se v několika rovinách jeví pochopitelná a pro potřeby hlubší analýzy je potřeba si tyto dimenze jednotlivě pojmenovat.
Referendum o vládě ze strany slabších
Prvním důležitým faktorem byla samotná ambice opozičních sněmovních stran, především pak hnutí ANO v čele s Andrejem Babišem, udělat ze senátních voleb „referendum o vládě“. Nepochybně měl Babiš historické příklady takového úspěšného tažení, zejména v podobě „oranžové laviny“ ČSSD proti třicetikorunovým poplatkům ve zdravotnictví v senátních volbách roku 2008. Faktem ovšem je, že zdánlivá podobnost situace s tehdejšími poměry se v kontextu současného stavu ukázala spíše iluzorní. V roce 2008 totiž představovali kandidáti ČSSD jednotnou nosnou alternativu proti kandidátům stran tehdejší vlády, což letos o kandidátech hnutí ANO neplatilo. Nejen, že se coby protikandidáti představitelů vládních stran objevily v méně obvodech než tehdy oranžoví, nicméně hrála zde roli především strukturálně i situačně odlišná pozice hnutí ANO. Zatímco ČSSD před 14 lety disponovala poměrně slušným regionálním zázemím a v některých obvodech postavila poměrně výrazné regionální osobnosti, v případě hnutí ANO se prakticky žádný takto výrazný kandidát neobjevil Jedinou výjimkou může být max. Petr Vokřál v brněnském obvodě, a to ještě jen relativně, poněvadž od jeho působení na postu brněnského primátora už přece jenom nějaká voda ve Svratce uplynula.
Hnutí ANO navíc poměrně jednoznačně prohrálo parlamentní volby teprve před rokem, což je navzdory bouřlivému a překotnému vývoji v Evropě v posledních měsících přece jen daleko kratší doba, než která v roce 2008 uplynula od posledních sněmovních voleb, které proběhly před více než dvěma lety a v nichž ČSSD paradoxně dosáhla faktické remízy s ODS. Kritičnost značné části veřejnosti vůči Andreji Babišovi nejen s ohledem na jeho populistický styl a postupně vyhraňující se pozici v některých zásadních hodnotových otázkách, ale taktéž vzpomínka na jeho vládnutí v nedávné minulosti, byly důležitými faktory mobilizace voličů ve prospěch vládních kandidátů. Babišovi se tak ze senátních voleb „referendum o vládě“ nepodařilo udělat, neboť voliči volili známé regionální osobnosti z řad vládních stran oproti namnoze prakticky neznámým kandidátům ANO a pokud byla celostátní dimenze zastoupena, paradoxně se se vzpomínkou řady voličů na Babišovy vládní nezdary obrátila proti němu.
Vyvážené pozice vládních stran
Zajímavým úkazem druhého kola senátních voleb v návaznosti na výsledky toho prvního byla také relativně vyvážená pozice vládních stran, především stran koalice SPOLU z hlediska zastoupení kandidátů v druhém kole. Osm zvolených senátorů je tak nominováno ODS, sedm KDU-ČSL (z toho jeden zvolen již v kole prvním), tři za TOP 09 (z toho jeden taktéž zvolen již v prvním kole), v ostatních případech jde o mimoparlamentní uskupení, byť s vládními stranami ve volbách kooperující (ProMOST, Senátor 21, SLK, Tábor 2020). Tento stav je částečně dán kooperací jednotlivých stran při nominaci kandidátů v jednotlivých obvodech v rámci společné kandidatury za koalici SPOLU, částečně byl ovšem toliko dílem náhody. V několika obvodech stáli totiž kandidáti zejména ODS a KDU-ČSL proti sobě, ale do druhého kola se dostal pouze jeden z nich. Zatímco v obvodě Český Krumlov to byl tradičně kandidát ODS Tomáš Jirsa, v obvodě Kutná Hora se kupodivu podařilo lidovci Bohuslavu Procházkovi porazit kandidátku ODS Kateřinu Daczickou. Ve druhém kole pak Procházka s podporou ostatních vládních stran porazil dlouholetého senátora za ČSSD Jaromíra Strnada.
Konstelace, kdy kandidáta vládních stran tvořil zástupce jedné z nich, ovšem žádná strana v tomto nedominovala, se ukázala pro strany vládní koalice jako velmi výhodná a další kooperaci víceméně posilující. Žádná ze stran se nemůže cítit ukřivděna. ODS udržela své tradiční obvody v Čechách, lidovci především ty na Moravě a TOP 09 obhájila v Senátu svého místopředsedu Tomáše Czernina za obvod Jičín, SLK/STAN pak Michaela Canova v Liberci. Zároveň každá ze stran koalice SPOLU získala min. jeden nový mandát: ODS například znovudobyla Mělník, Prahu 11 či Brno-město (fakticky ovšem Brno-venkov), lidovci po letech opět získali Nový Jičín a vůbec poprvé již zmíněnou Kutnou Horu, TOP 09 má zase zásluhou známého kardiochirurga Jana Pirka Prahu 10. Rovnoměrné rozložení kandidátů vytváří pocit důležitosti a do budoucna jistě povede ke snaze těchto stran v senátních volbách více vzájemně kooperovat.
Faktor celostátní mobilizace
Konečně posledním faktorem úspěchu pro strany vládní koalice byl bezesporu dosažený vysoký stupeň mobilizace vlastních voličů proti Andreji Babišovi, přičemž právě personalizace volby v obvodech ve spojení s celostátní personalizací opozice měla ve výsledku charakter celostátní mobilizace voličů vládních stran. Navzdory zvýšené míře kritičnosti společnosti vůči vládě Petra Fialy se zdálo, jakoby se vrátila atmosféra začátku podzimu loňského roku a snaha mnoha lidí ve volbách zabránit návratu Babiše k moci, v tomto případě jeho výrazného posílení na půdě horní komory parlamentu. Zajímavým ukazatelem, zatím nikde nezveřejněným, by bylo zjistit, jaká byla ve druhém kole volební účast především mezi mladými voliči do 30 let. Ti totiž tradičně patří k oporám vládních stran, ale zároveň jsou prakticky ze všech věkových skupin nejlaxnější pokud jde o samotný zájem vůbec jít volit.
Vzhledem k nízké volební účasti a úspěchu výrazných regionálních osobností se dá předpokládat, že ve většině obvodů byl dosah celostátní „antibabišovské“ mobilizace velmi omezený a volit přišli především rozhodnutí voliči. Naopak Babišovi se nepodařilo k volbám dostat ty, kterým byly výsledky senátních voleb víceméně lhostejné, ale jsou nespokojeni s celostátní politikou, jakkoliv protivládní mobilizace nesla min. ve dvou obvodech (Karlovy Vary a Kroměříž) svoje plody již v prvním kole.
Byla však jedna výjimka z tohoto pravidla, kde byl dosah celostátní mobilizace zřetelně enormní, a tou byl samozřejmě obvod Jihlava. Nadstandardně vysoká volební účast skoro 40% voličů a jednoznačné vítězství současného předsedy Senátu a celostátně (i v zahraničí) známé osobnosti Miloše Vystrčila znamená úspěch celostátní mobilizace v jeho prospěch na úkor Babišovy blízké spolupracovnice v pozici kandidátky. Ukazuje se tak, že tato situace by mohla zakládat precedens do budoucna, kdy pokud se v některém z volebních obvodů odehraje souboj osobností s celostátním dosahem, je schopna se směrem k působení na voliče v daném senátním obvodě orientovat velká část veřejnosti, v tomto případě např. i celostátně známých umělců či sportovců. Podmínkou úspěchu daného kandidáta je ovšem také to, aby byl regionálně známou osobností, která v obvodu žije, má o rozvoj jeho území nesporné zásluhy a lidé ho osobně znají. Tím Miloš Vystrčil na Jihlavsku nepochybně je. Pokud by se ovšem jednalo o nějaké „přivandrovalce“ z velkého města do některého z venkovských obvodů, mohla by se taková mobilizace minout účinkem. Paradoxní je, že v té druhé pozici je dnes především sněmovní opozice.
Ve výsledku tak faktor ostré vládně-opoziční polarizace přispěl v letošních senátních volbách k jednoznačnému vítězství vládních stran nad opozicí. Pro budoucí kteroukoliv opozici je zřejmé, že pojímat senátní volby jako „referendum o vládě“ bez regionálně známých osobností a dostatečného voličského dosahu by mohlo působit zcela kontraproduktivně, notabene když vládní strany i příslušné regionální osobnosti spolu dokážou kooperovat. A už vůbec se nevyplácí do senátních voleb stavět kandidáty, kteří proklamují, že by chtěli Senát zrušit. Ti voliči, kteří dodnes význam Senátu z nějakého důvodu neakceptovali, k volbám do něj naštěstí nechodí.
Autor je politolog. Působí coby odborný asistent na Katedře společenských věd Pedagogické fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. Externě vyučuje na Vyšší odborné škole publicistiky v Praze. Ve své odborné práci se zaměřuje na problematiku stranických systémů zemí Visegrádské skupiny, české politické myšlení a českou politiku.
vladimir-hanacek@politicon.eu
