„Komunismus je především hnutí opačného mínění. Čerpá sílu ze své protikladnosti a jeho účinnost závisí na síle opozice, kterou vyvolává.“ – G. Bataille ^[1]

Historie je psána vítězi, proto ten, kdo chce nahlédnout hlouběji do historie, musí přečíst i ty dřívější vítěze, než jaké nám předkládá naše doba. Udělat si pak vlastní obrázek o tom, jak funguje svět. Kdo si myslí, že dnešní doba je jiná, že se techniky manipulace a ovládání lidí změnily, nechť si přečte, nebo poslechne Labyrint světa a ráj srdce, od Komenského. Jsme masírováni ideologií stejně tak houževnatě a účinně, jako byli naši dědové, jejich dědové, kteří tu žili za protektorátu, nebo jejich dědové, kteří věřili, že je správné položit život za císaře pána. Jako tomu bylo při christianizaci, kdy nám někdo začal objasňovat, proč je cyrilice, podřízení se církvi, strach z boha a nastolení vlastnictví lepší, než staroslovanská bukvice, žití v harmonii s přírodou a rodové zřízení založené na kopném právu.

Vzestup a pád naděje komunismu v SSSR

Bolševici v čele s Leninem byli přesvědčeni, že přetvoří Rusko a následně celý svět. Po revoluci v roce 1917 věřili, že nástavba (vláda) dokáže změnit základnu (společnost), její vztahy a myšlení, podle své vůle. Jednou z velkých chyb, které zapříčinily neúspěch jejich snažení bylo, že přesně nedbali Marxových zákonů a přetvořili si je k vlastní podobě. Zejména ten, kde Marx tvrdí, že formy společenského vědomí je možné změnit až potom, co nastanou odpovídající podmínky v materiálním životě. Bolševici se pokoušeli tuto transformaci značně urychlit a to mělo za následek, že místo Marxem prorokované naprosté svobody byl nastolen naprostý teror. Nedošlo ani k odumření státu. Naopak stát zesílil a znásobil svoje funkce (to je však podmínka socialismu, který má předcházet komunismu). Proletariát se kvůli nedostatečnému vzdělání a slabým řídícím zkušenostem také nikdy nedostal skutečně k moci.^[2]

Ještě za Leninova života se Stalin v roce 1922 ujímá vlády, stává se generálním tajemníkem. Postupem času získal neotřesitelnou moc a oblibu lidu. Poté, co s mírnou pomocí spojenců porazil Třetí říši, se chtěl soustředit na budování komunismu uvnitř SSSR (zrušit peníze a podřizování se člověka člověku) a nechat ostatní státy, ať si sami zvolí způsob, jakým chtějí být řízeni. „Vývoz revoluce je nesmysl, každá země si provede svou revoluci sama, bude-li chtít, ale nebude-li chtít, pak revoluce nebude.“^[3]  Díky jeho opatřením Sovětský svaz oproti jiným zemím dokázal poměrně rychle obnovit své fungování na předválečnou úroveň. Jako první země opustili lístkový přídělový systém již v r. 1947. Povedlo se jim vytvořit „jaderný štít“, který v roce 1949 rozbil monopol na jaderné zbraně USA. Byly vytvořeny první nadzvukové stíhačky a tryskové bombardéry.^[4] Ekonomickou dynamiku začala země ztrácet až v 60. letech, tedy po XX. sjedu KSSS, kdy Chruščov otočil kormidlo a došlo k odhalení „kultu osobnosti“. Tady Stalin začal být (tři roky po jeho smrti) očerňován a zobrazován jako nelítostný diktátor. V 70. letech již byla viditelná stagnace režimu a znehybnění rozvoje. Na tomto měl zásluhu i Leonid Iljič Brežněv, který se stává v roce 1966 generálním tajemníkem strany. Za Brežněva stagnovala vnitrostátní politika a ta zahraniční se vyznačovala svou krutostí a rozmachu impéria. Tato éra poklesu byla ukončena rozpadem SSSR.^[5]

Hlavním důvodem selhání byla pravděpodobně neschopnost elit udržet souvislou politickou linii. Zachované údaje hovoří o tom, že za Lenina se množství proletářů ani zdaleka nepřibližovalo procentu, které by bylo potřebné k vyvolání revoluce. 80% obyvatelstva tvořili zemědělci. Ruská revoluce začala především jako revoluce agrární. Už na začátku se tedy s čistým marxismem bolševici rozešli.^[6] Kromě toho nebyla předložena žádná alternativa k tomu, co je „správné“. Vše „špatné“ bylo perzekvováno, potlačováno. Jakmile je takto potlačena svoboda, lidé to nesou nelibě. Síla a obranyschopnost státu uvnitř i navenek je proto oslabována. Různé cizí skupiny proniknou do jeho struktur a už se postarají o jeho rozklad, jako je tomu tak se vším v přírodě. Dnes můžeme zaznamenat podobné „špatné“ názory.

Stalinova rétorika se mi skvěle hodí jako popis doby. Dříve, když nebyla demokracie provázaná s kapitalismem, byla demokracie ctnost, opravdový cíl učenců – demokratů. Nyní nezůstalo ani stopy po národních zásadách, které vyznávali průkopníci demokracie. Nyní buržoazie prodává práva a nezávislost za dolary. Cílem není uvědomělá, soběstačná společnost, s pevnými kořeny v rodu, ale právě co nejrychlejší obohacení sebe sama, bez ohledu na ostatní a na úkor ostatních.. Ideje, jako nezávislost a svrchovanost byly nahrazeny touhou po moci a majetku.^[7] Možná právě z tohoto důvodu zkrachuje nynější kapitalisticko-demokratická idea.

Ideologie vystřídala ideologii, propaganda vystřídala propagandu. To co bylo dříve černé, je dnes bílé, co bylo bílé, je dnes černé. Stačí jedna generace a myšlení lidí se pomocí kvalitní mediální masáže dokáže otočit o 180°. Lidé, kteří byli dřív extrémní rasisté, že by cikánovi ruku nepodali, dnes vítají uprchlíky s tím, že jim je třeba pomoct. Jeden režim staví sochy, které ten režim po něm zbourá a postaví si své. Stejně tak se přepíší osnovy v učebnicích a vysokoškolští profesoři a další autority brzy změní názor. A nová generace opět uvěří, začne zastávat tyto názory a půjde je bránit ve jménu vlasti (dnes humanity) proti domnělému nepříteli.

Facebook

Twitter

Linkedin

StumbleUpon

Reddit

Tumblr

Digg

Print

David Hmíra

• Bakalářem oboru Středoevropská studia na Slezské univerzitě v Opavě.
• Žijící alternativní život, hledající alternativní cesty.
• Kopné právo a návrat ke kořenům je jednou z těch cest.
• Historie je iluze psaná vítězi.

david.hmira@politicon.eu

Facebook

Twitter

Linkedin

StumbleUpon

Reddit

Tumblr

Digg

Print