Demokracie = démon Kracios?

David Hmíra 05/05/2018

Demokracie. Politicky korektně – vláda lidu. Démos znamená z řečtiny svobodný občan země, kratos znamená vládnout. V dnešním chápání je to politický systém, kdy vládne většina, která je omezená právy menšin. Jako hlavní kladné aspekty tohoto zřízení se uvádí alternace politické elity. Vládnoucí elita může být ve svobodných volbách nahrazena opozicí, čímž má být zabráněno hromadění moci v jedněch rukou. Dalším kladem vidíme možnost svobodných občanů dle svého rozhodnutí si tyto elity zvolit, nebo sami mohou na tyto posty kandidovat. Tím má být zabráněno monopolizaci moci a ovládnutí ostatních svobodných lidí jednotlivci.

Otázkou však je, jestli se občané tohoto systému skutečně cítí svobodně a zdali svobodnými jsou. Jestli věřit politické korektnosti, nebo frázi: „na každém šprochu pravdy trochu“, můžeme posoudit po přečtení následující pověsti, kterou vykládá Anastasia v sérii knih Zvonící cedry Ruska.

Ve starém Egyptě žil vládce Kracios – jeden z vrchních žreců. Žrecové byli nejvyšší vládci, mudrcové a kněží, znající původní moudrost. Tento vládce Kracios sedával na vrcholu pohorku, kde dlouhé měsíce uvažovat, přemýšlel. Nesměl být rušen, byť jen pohledem některých z otroků, kteří dole pod ním zaklíněni v řetězech nosili těžké balvany. „Jeden za druhým šli pomalu otroci a každý nesl obroušený kámen. Čtyři řady, každá půl druhého kilometru dlouhá, od brusičů kamení k místu, kde začínala stavba města-pevnosti, byli střeženi hlídači. Na deset otroků se počítal jeden ozbrojený hlídač.“

Kracios si dal za úkol přebudovat stát, na tisíciletí upevnit moc žreců, podmanit si všechny lidi na zemi a všechny je zotročit, včetně vůdců států. Jednou si změnil šaty, sundal paruku, na trůn posadil dvojníka a poručil, ať jej zakovají do řetězů, jako obyčejného otroka. A protože v očích jednoho z mladých otroků, na rozdíl od ostatních, viděl zvídavý a hodnotící pohled, ne těkavý a vzdálený, chtěl pracovat vedle něj. „Určitě nosí v hlavě nějaký plán“, pochopil žrec. Po pár dnech se Kracios obrátil k mladíkovi a posteskl si: „ Cožpak to takhle bude pokračovat po zbytek života?“ Mladý otrok sebou škubl, otočil se k němu a šeptem a s nadějí mu vyprávěl: „Nebude to trvat dlouho, domýšlím plán. A ty staříku se k němu můžeš přidat také.“ Mladý muž začal vysvětlovat, že již brzy nebudou otroky, že na každou desítku otroků je jeden strážník a že řetězy se dají použít jako zbraň a že je potřeba ve smluvený čas se vzbouřit, převzít moc a otrokáře zakovat a zotročit. Na to Kracios poznamenal, že vládce pošle nové strážníky, na místo těch starých, kteří vzpouru potlačí, ale mladý otrok měl i tuhle možnost promyšlenou. Vzpouru je třeba udělat tehdy, když bude armáda někde bojovat. Než se k armádě zpráva o vzpouře dostane a než se celá vyčerpaná po bojích stihne vrátit, tak otroci již upevní svou moc a bude jich tolik, že budou schopni porazit i takovouto armádu. „A žreci? Řekni mi, mladíku, kam zařadíš žrece, když zvítězíš: k otrokům, nebo ke svobodným?“ „Žreci? O těch jsem nepřemýšlel, ale teď si říkám, ať zůstanou tam, kde jsou. Ničemu neškodí. Vypráví o bozích, ale jak máme nejlépe prožít svůj život, to víme sami.“

Kracios tu noc skoro nespal. Přemýšlel. Mohl by zařídit, aby bylo povstání potlačeno, tvůrci potrestáni. To ale nevyřeší problém. „Otroci si vždy budou přát osvobodit se z otroctví. Objeví se noví vůdci, vypracují nové plány, a pokud je to tak, hlavní nebezpečí pro stát bude existovat vždy uvnitř státu.“ Žrec Kracios chápal, že k zotročení celého světa nestačí pouze fyzické násilí. Je zapotřebí hlavně psychologického působení na každého člověka, na celé národy. Je třeba transformovat lidskou mysl, vštípit každému, že otroctví je největší blaho. Je třeba spustit automatický program, který bude celé národy dezorientovat v prostoru, čase a pojmech. A hlavně – v adekvátním vnímáním skutečnosti. Kraciova mysl pracovala stále rychleji, přestal vnímat tělo, těžké okovy na rukou a nohou. Najednou, jako blesk z čistého nebe vznikl program. Zatím nebyl podrobný a nedal se vysvětlit, ale již byl čitelný a oslepující svou velikostí. Kracios se cítil být neomezeným vládcem světa.

Žrec ležel na palandě, zakovaný do okovů, a obdivoval sám sebe: „Zítra ráno, až budou všichni odváděni do práce, dám znamení a náčelník stráže zavelí vyvést mě z řady otroků a sundat okovy. Dopracuji do detailů svůj program, pronesu několik slov a svět se začne měnit. Neuvěřitelné! Pouze několik slov a svět se podvolí mně, mé mysli. Bůh skutečně dal člověku sílu, která nemá ve vesmíru sobě rovné, tato síla je lidská mysl. Produkuje slova a mění běh dějin.

Vytvořila se neobyčejně příznivá situace. Otroci připravují plán povstání. Tento plán je racionální a zjevně může přivést otroky k pozitivnímu přechodnému výsledku. Ale stačí několik vět a zotročím na příštích tisíc let nejen dnešní otroky, ale také jejich potomky a pozemské vládce.“

Na Kraciovo znamení mu ráno náčelník ochrany sundal okovy. A již následující den bylo na jeho pozorovatelskou plošinu pozváno pět žreců a faraón. Před shromážděnými Kracios začal svou řeč:

„To, co teď uslyšíte, nesmí být nikým zapsáno nebo vyprávěno. Kolem nás nejsou stěny a má slova nikdo mimo nás neuslyší. Vymyslel jsem způsob proměny všech lidí v otroky našeho faraóna. Není možné toho dosáhnout pomocí početného vojska a vyčerpávajících válek. Ale udělám to několika větami. Uběhnou dva dny a uvidíte, jak se začne měnit svět. Dívejte se: dole dlouhé řady otroků, zakovaných do řetězů, nesou po jednom kameni. Střeží je mnoho vojáků. Vždy jsme si mysleli, že čím více otroků, tím je to lepší pro stát. Ale čím více otroků, tím více se musíme obávat jejich vzpoury. Posilujeme ochranu. Jsme nuceni dobře krmit své otroky, jinak nedokáží vykonávat těžkou fyzickou práci. Ale stejně jsou líní a mají sklon k buřičství. Dívejte se, jak se pomalu pohybují, a zlenivělá stráž je nepopohání karabáčem a nebije ani zdravé a silné otroky. Ale budou se pohybovat mnohem rychleji. Nebudou potřebovat stráž. Strážci se také promění v otroky. Udělat něco takového lze následovně. Ať dnes před západem slunce hlasatelé rozšíří faraónovo nařízení, v němž bude řečeno: ‚S úsvitem nového dne se všem otrokům daruje plná svoboda. Za každý kámen přinesený do města bude svobodný člověk dostávat jednu minci. Mince bude možné vyměnit za jídlo, oblečení, příbytek, palác ve městě nebo za samotné město. Ode dneška jste svobodní lidé.’“

Když si zřecové uvědomili to, co Kracios řekl, jeden z nich nejstarší, řekl: „Jsi démon, Kracie. To, co jsi vymyslel, zaplaví démonizmem množství pozemských národů.“

„Ať jsem démon a to, co jsem vymyslel, ať lidé budoucnosti nazývají demokracií.“

Otroci celou noc ani nespali, jak přemýšleli o novém, šťastném životě. Následující ráno se před žreci a faraonem naskytl ohromující obraz. Tisíce svobodných lidí, bývalých otroků, o závod tahaly stejné kameny, co dřív. Mnozí nesli dva kameny, jiní běhali, někteří si poskládali vozíky a společně je naplnili kameny a zalití potem dotlačili na místo. I někteří strážci tahali kameny. Lidé si mysleli, že jsou svobodní – vždyť neměli okovy. Snažili se získat co nejvíce vytoužených mincí, aby si vybudovali šťastný život.

Ještě několik měsíců se kochal Kracios svým výtvorem. „Vynaleznou ještě mnoho zařízení“, pomyslil si. Již se objevily vnitřní služby: roznašeči vody a jídla, ošetřující lékaři, „dopravní hlídka“. Ti za mince nabízí své služby, stejně jako někdo dává za tyto služby mince. Je výhodnější si nechat donést jídlo a za chůze se najíst, než trávit čas cestou domů a vařením. Vydělá se tak mnohem více mincí. Brzy si zvolí své náčelníky a soudce. Ať volí, vždyť si myslí, že jsou svobodní, ale podstata se nezměnila, stále tahají kameny.

A tak to běží po tisíciletí. V prachu se otroci zalévají potem a tahají těžké kameny. I dnes potomci těch otroků pokračuji ve svém nesmyslném běhu.

Dnes si myslíme, že lidé, kteří mají peníze a moc, mají také šťastný život. Ale ti, kteří mají peníze a moc jsou ve stejné pyramidě jako ti, co jich mají méně. Vždy nad nimi stojí ještě někdo „vyšší“ kdo má větší moc. Všichni takoví jsou jen otroci moci a peněz. Musí všechen svou čas a energii mysli věnovat svému impériu, takže nejsou svobodnými lidmi, pokud jsou nuceni. Často vítězové tohoto nesmyslného závodu trpí. Dosahují iluzorních výšin a pociťují víc než ostatní nesmyslnost svého života.^[1]