… přečíst začátek článku
Protistrana skalních Zemanových odpůrců čítá stejně mobilizovanou vrstvu těch, kteří se dopady společenských přeměn posledních let ohroženi necítí, zčásti proto, že jsou jimi zvýhodněni, ale z části též proto, že nejsou pro jejich skupinovou identitu podstatné. Důvody odmítání současného prezidenta, jakož i všech ostatních nositelů populistické vzpoury proti tradičním politickým elitám je pro o ně otázkou osobní morálky a vztahu k odkazu předchozích generací budovatelů demokratické společnosti. Proto je nesmyslné tvrdit, že by se podobná pozice dala „měřit“ dle objektivních kritérií socioekonomické příslušnosti, věku, vzdělání, pohlaví či místa bydliště. I mezi těmi, kteří by z hlediska těchto ukazatelů měli spíše náležet k Zemanovým příznivcům se najdou ti, kteří ho považují za ztělesnění arogance moci a hodlají se ve volbách postavit na stranu jeho odpůrců.
Protizemanovský tábor byl v uplynulých pěti letech znevýhodněn jednak absencí vlastního kandidáta, dlouhodobě nahlíženého jako adekvátní ztělesnění všech ctností, které současný prezident postrádá (Karel Schwarzenberg tuto pozici opustil z objektivních důvodů i vlastním rozhodnutím v podstatě bezprostředně po volební porážce 26. ledna 2013), ale též společenským vývojem na domácí a především mezinárodní scéně, který dokonale nahrával Zemanovu vidění světa a postojům jeho příznivců. Bylo zřejmé, že zaujmout pozici „ústředního Antizemana“ bude muset člověk, který na jedné straně bude pro tuto poměrně širokou sociální základnu přijatelný, ale na straně druhé nebude Zemanovým zrcadlovým protikladem. Nalézt takového kandidáta v postavě bývalého předsedy Akademie věd bez jakékoliv zkušenosti s volenou, a tedy i občansky legitimizovanou politickou funkcí, je celkem přirozeným vyústěním tohoto nelehkého úkolu. Síla Jiřího Drahoše však spočívá právě v tom, že nejen, že je všeobecně přijat antizemanovským segmentem, ale měl by být přijatelnější i pro ty, kteří volby rozhodnou. Oba sociální světy, ten zemanovský i ten drahošovský/antizemanovský totiž nemají početní většinu v populaci, nýbrž čítají něco mezi 40 – 50% těch, kteří jsou připraveni jít volit.
Mezi takto dokonale napůl rozdělenou společností totiž trčí zhruba desetiprocentní „mezisvět“, který představují voliči tzv. nerozhodnutí. Ti, kteří jsou odhodláni jít volit, avšak zatím se nedokázali rozhodnout ani pro jednoho z kandidátů. Jak jim mohou pomoct příslušníci jednoho z obou neprodyšných táborů? Lze tyto voliče přesvědčit na základě argumentů, které používají sami k vlastnímu sebepotvrzení? Asi těžko si lze myslet, že voliči nerozhodnutí dokáží zohledňovat hlubší rovinu politické evaluace. K tomu jim chybí příslušná paměťová stopa i znalost předchozích kroků obou kandidátů. Mohou se rozhodnout na základě témat, která v danou chvíli pocítí jako závažná? Možná ano, ale které téma je či bude závažné nadcházející pátek a sobotu z pohledu těchto voličů je vskutku sázka do loterie. Příklon k jednomu či druhému kandidátovi však nemusí být jediný výraz jejich rozhodnutí. Volby rozhodnou fakticky i v případě, že volit nepřijdou vůbec.
Jak naložit s tímto nerozhodnutým mezisvětem? Jak těmto voličům přiblížit vlastní potřeby, pokud je sami apriori nesdílí? Jedno je jisté. Nežijí v ulitě, mimo sociální vazby s okolím. Které prostředí v jejich okolí převládne, tomu vyjdou naproti, a je celkem nepodstatné, jak se tato převaha projeví. Pokud tedy kdokoliv z nás do pátku narazí na někoho, kdo mu sdělí, že není rozhodnut, má jednu jistotu, že se nemusí vysilovat sáhodlouhými argumenty proč volit toho či onoho. Velké části těchto voličů stačí jedna věta: „Vol toho a toho!“ Zbývá se jen ptát, který z obou neproniknutelných sociálních světů má k těmto voličům tak říkajíc fyzicky blíže a je schopen jejich mysl i počin ovládnout. Který? Dozvíme se v sobotu večer.
A bude to zjištěni nikoliv pro danou chvíli či dalších pět let, ale pro dalekou budoucnost. Jednejme, dokud je čas!
Autor je politolog. Působí coby odborný asistent na Katedře společenských věd Pedagogické fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. Externě vyučuje na Vyšší odborné škole publicistiky v Praze. Ve své odborné práci se zaměřuje na problematiku stranických systémů zemí Visegrádské skupiny, české politické myšlení a českou politiku.
vladimir-hanacek@politicon.eu
1 COMMENTS