Vítězství Miloše Zemana v prezidentských volbách interpretují západní média jako vítězství pravicového populisty, někde je dokonce označován za stoupence krajní pravice. Jedná se sice o pojmy, které by vyžadovaly samostatnou definici, a to navíc s přihlédnutím ke kontextu dané země, ale každopádně při znalosti českých politických reálií působí na informovaného pozorovatele značně rozpačitě.


Zvláštní mesaliance nacionálních populistů a stoupenců proruského autoritářství s normalizačními i současnými komunisty a sociálnědemokratickými zastánci staré autoritariánské levice, toť ideové podhoubí tábora stávajícího prezidenta, funkčně navíc doplněné o podnikatelské populisty Babišova oligarchického střihu. Jedno však mají všichni společné: pokud se po roce 1989 spolupodíleli na politickém životě (jako koneckonců stávající prezident sám), pak nikoliv jako budovatelé svobodné společnosti, nýbrž jako strůjci postkomunistického marasmu.

O to bizarnější potom je, když je tento politický tábor označován zahraničními, ale i mnohými domácími médii, komentátory a dokonce i politickou konkurencí jako „konzervativní“ a funkčně stavěn naroveň konzervativním vládám v Polsku a Maďarsku, které podle interpretací těchto kruhů usilují o odklon od modelu liberální demokracie nebo dokonce rovnou pro ní představují reálnou hrozbu. Co naplat, že podobné sdělení je na první pohled zcela nesmyslné, nelogické i věcně nesprávné? Ideálně zapadá do duálního schématu nahlížení stávající společenské reality, kde proti sobě zápasí „síly včerejška“ a „síly zítřka“, v méně patetické interpretaci pak vítězové a poražení globalizace: tj. dobře situovaní stoupenci otevřené multikulturní společnosti, stavěné na univerzalistických hodnotách kosmopolitních elit, a ti, kteří zažívají nejen reálný pokles své životní úrovně vlivem otřesů, globální ekonomiky a z nich vyvěrajících nerovností, nýbrž taktéž přestávají rozumět digitalizované společnosti globálních sítí a čelí erozi uchopitelných místních sociálních vazeb, přinášející pocit strachu ze ztráty vlastní identity a při pohledu na „úspěšné“ i vlastní sebeúcty. Výsledky prezidentských voleb v USA v roce 2016, stejně jako parlamentních a prezidentských voleb v ČR v letech 2017 – 2018 byly označovány jako volební vzpoura těch druhých, stejně jako úspěchy konzervativců v Polsku a Maďarsku. Všichni, kteří nesouzní s míněním nadnárodních liberálních elit, jsou tak posazeni na jednu lavici „odpůrců liberální demokracie“.


Nesmyslnost podobného počinu spočívá především v tom, že mezi babišovsko-zemanovským tandemem v ČR a konzervativními vládními činiteli v Polsku a Maďarsku se nachází evidentní ideová propast, ale i jejich symbolická pozice je sycena ze zcela odlišných historických zdrojů. Předáci obou vládnoucích stran v Polsku a v Maďarsku: Jarosław Kaczyński a Viktor Orbán zasvětili velkou část svého života boji protikomunistickému režimu ve vlastní zemi a ideologickým důsledkům sovětizace veřejného života, a po roce 1989 se jednoznačně stavěli na stranu těch společenských vrstev, které požadovali jako cestu do budoucna razantní dekomunizaci a rozchod se všemi ideologickými nánosy starých dob coby zátěží zcela neslučitelnou s národní identitou a duchovními tradicemi své země. Právě na požadavku jejich začlenění do západních euroatlantických struktur coby výrazu jednoznačného přihlášení se k vlastním dějinám a duchovnímu odkazu svých předků získali sympatie hodnotově konzervativních voličských skupin, mezi nimiž celkem pochopitelně převažují právě oni poražení globalizace.

Právě tento étos národního konzervatismu coby odpovědi na pocity ohrožení nejzranitelnějších sociálních vrstev s ohledem na důsledky sociokulturní i ekonomické globalizace vynesl po vypuknutí hospodářské a posléze i migrační krize v posledních deseti letech PiS v Polsku a FIDESZ v Maďarsku do čela žebříčků voličských preferencí a přinesl jim jednoznačná vítězství ve volbách i jednobarevné většiny v parlamentech. Nositeli odporu proti globalizaci a dominanci nadnárodních liberálních elit se tak stávají principiální antikomunisté a celoživotní autentičtí obhájci tradičních hodnot, spojených s židovsko-křesťanským duchovním odkazem Evropy. Možná i proto se v jejich zemích navzdory kontroverzním silovým politickým rozhodnutím neobjevuje fenomén požadavků na radikální rozchod se západními partnery a orientace na východní velmoci. Zejména v Polsku být národním konzervativcem znamená být zároveň radikálně protiruský, z pochopitelných historických příčin.

Pokračovat ve čtení tohoto článku?image/svg+xml
Tak jej prosím sdílejte, ať si jej můžou přečíst i ostatní.
Děkujeme za pochopení.
V případě problémů s odemčením, nás prosím kontaktujte



Jak bude reklama vypadat?
-
Kup si reklamu navždy pod tímto článkem jen za 60 Kč
Zobrazit formulář pro nákup
Vladimír Hanáček

Autor je politolog. Je doktorandem na Ústavu politologie FF UK. Externě vyučuje na Vyšší odborné škole publicistiky v Praze. Ve své odborné práci se zaměřuje na problematiku stranických systémů zemí Visegrádské skupiny, české politické myšlení a českou politiku. Je členem KDU-ČSL a Evropské akademie pro demokracii.

Share on FacebookTweet about this on TwitterShare on LinkedInShare on Google+Share on StumbleUponShare on RedditShare on TumblrDigg thisPrint this page




Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*
*