Franca Viola, první dívka, která v roce 1966 odmítla tzv. matrimonio riparatore (reparativní manželství). Ve své době to byla nesmírně sledovaná událost. Ale podstatným dílem přispěla k odklonu od obviňování obětí (tzv. victim blaming), že si za znásilnění a jiné sexuální zločiny můžou samy.
Franca se narodila 9. ledna 1947 v Alcamo na Sicílii jako nejstarší dcera farmáře. Od roku 1963, tedy svých 15let byla zasnoubena s Filippem Melodio, o 8let starším synovcem jednoho z místních mafiánů. Po jeho zatčení bylo ale zasnoubení zrušeno. S tím se ale Filipp odmítl smířit. To co bohužel následovalo, zajistilo France místo v moderních italských dějinách.
26. prosince se Melodia s bandou kumpánů vloupal dodomu Violových, zbil Frančinu matku a Francu a jejích bratra Marianna unesl. Hocha během následujícího dne propustili, ale Franca byla držena dalších osm dní na usedlosti Melodiovy sestry a jejího manžela. Zde byla držena a opakovaně znásilňována. Melodiovým cílem, krom „nízkých důvodů“, bylo i to, že podle tehdejších zvyklostí i zákona byla Franca nucena se za něj provdat, pokud se nechce stát „nepočestnou“ ženou. To ona odmítla.
Dle tehdejšího společenského úzu, se totiž ztrátou panenství před sňatkem stala „donna svergognata,“ nestydatou ženou. Toto však nebyla praxe pouze venkova. Dle tehdejšího právného rámce bylo znásilnění řazeno k „trestným činům proti mravnosti“ a v článku 544 formálně uznána myšlenká „reparativního manželství“. To znamenalo, že násilník, který si vzal svoji oběť, byl automaticky zproštěn viny. Musel nést veškeré výdaje na obřad a nesměl uplatňovat žádné nároky na věno. To ale bylo naprosto „pro forma“.
Po osvobození 2. ledna 1966; pět dní před jejími devatenáctými narozeninami se jí sice rodina ptala, jestli si chce „zachránit čest“ sňatkem, to ale ona odmítla a rodina ji v tom podpořila. Franca se rozhodla pachatele dostat před soud za únos, tělesné násilí a zastrašování. A to i přes fakt, že uzná svůj společnský status „nepočestné ženy“.
Soud byl celosvětově sledovanou událostí. Rodině Viola bylo vyhrožováno, jejich dům i vinice lehly popelem. Melodiovi právníci se znažili využít tradicionalismu společnosti a postavit věc jako „fuitina“. Tedy, že Franca s Filipem utekla dobrovolně a vše bylo domluveno tak, že kvůli nesouhlasu rodičů se budou moci vzít právě tímto způsobem. Tomu naštěstí nikdo nevěřil. Melodia byl odsouzen k 11 letům vězení, jeho komplicové ke čtyřem letům. Dva roky po propuštění byl Filippe Melodio zastřelen na ulici.
V televizní debatě v květnu 1967, která se k tomuto tématu vracela, France dokonce jeden z diváků vmetl do tváře jak porušila společenské konvence. „Že on sám ji obdivuje za její odvahu, ale mnohem více oddivuje toho kdo si ji bude teď ochoten vzít“. V prosinci 1968 se Franca Viola provdala za svého kamaráda z dětství, úředníka Giuseppa Ruisiho. Dodnes spolu žijí v Alcamu.
Zvyk „reparativného manželství“ byl právně zrušen až v roce 1981, zrušním výše zmíněného článku 544. (čl.1 zák. 5/8/1981, č. 442). Zajímavostí také je, že původní myšlenka reparativního manželství je vyslovena již v Bibli: „…muž, který s ní ležel, dá otci té dívky padesát šekelů stříbra. Stane se jeho ženou, protože ji ponížil. Po celý svůj život ji nesmí propustit“. [Dt 22,29]
Příběhem Francy Violy jsou inspirovány dva filmy, celovečerní La moglie più bella (z roku 1970, režie Damiano Damiani) a Viola, Franca (2017, režie Marta Savina)
* Pochází ze Zlína, žije v Pardubicích.
* Hlásí se ke směru sociálně-tržní ekomiky.
* … a provozuje tenhle server
stanislav.kolarik@politicon.eu
