Evropa, Historie, Společnost

Ovládání společnosti po roce 1968 a dnes

Tento článek si přečetlo již 1170 čtenářů

Co to je normalizace, jak se k nám dostala…

Pojem normalizace je výraz pro děj, který sleduje změnu stavu od nenormálního, nebo extrémního k normálnějšímu, pro danou společnost ideálního stavu. V šedesátých letech minulého století tímto nenormálním stavem pro socialismus bylo v českých zemích určité uvolnění, které vyvrcholilo Pražským jarem a které bylo potřeba „znormalizovat“.


Funkce prvního tajemníka se ujal v lednu roku 1968 Alexandr Dubček, který prosazoval prozápadní model „socialismu s lidskou tváří“.[1] Ten měl nést určité rysy Titovy Jugoslávie, která měla povoleno jít vlastní cestou socialismu. Začíná období Pražského jara, období, kdy lid nechtěl jen demokratizaci systému, chtěl demokracii. Nechtěl však buržoazní demokracii, ani socialistickou. Chtěl mít své tehdejší sociální jistoty, ale také poslouchat západní hudbu, žvýkat žvýkačky a cestovat. Během pražského jara byla omezena cenzura, nastala svoboda shromažďování, do vlády se snažily dostat i jiné politické strany. Jako reakci napsal Ludvík Vaculík stať 2000 slov, ve které žádá odchod lidí, kteří zneužili své moci, poškodili veřejný majetek, jednali nečestně nebo krutě. Výzva Ludvíka Vaculíka z června 1968 rozproudila jak domácí, tak sovětské politické kruhy a byla označena za nabádání ke kontrarevoluci.[2]

Sovětský svaz nemohl riskovat podobný scénář v dalších zemích komunistického bloku a proto naplánoval schůzku zemí Varšavské smlouvy, na které se jednalo opět „o nás bez nás“. Na setkání ve Varšavě byla ustanovena „varšavská pětka“, která začala plánovat vojenské řešení československé politické situace.[3] V potaz bylo třeba vzít to, že se u hranic ČSR se Západem začaly bourat barikády, strhávaly se ploty a obnovovaly se hraniční přejezdy. ČSR bylo v té době regulérním členem Varšavské smlouvy (jako jsme dnes členy NATO), a stejně jako tehdy bychom i dnes byli Velkým Bratrem potrestáni, kdybychom se rozhodli konat proti úmyslům Velkého Bratra. Kdybychom tehdy otevřeli hranice a vymanili se z područí Varšavské smlouvy, byli bychom okamžitě zabráni vojenskými základnami NATO. Byla přeci studená válka a území tak obrovského strategického významu, jako je Československo, střed mezi Západem a Východem, by při naší velikosti a síle nemohlo být neutrální. Stejně jako bychom dnes byli nějak zastrašeni, kdybychom se rozhodli uzavřít hranice a budovat soběstačnost a samostatnost.

Vše vyvrcholilo zvacím dopisem, kde zástupci Komunistické strany Slovenska žádají Sovětský svaz o pomoc, prý se jedná o kontrarevoluci. Dopis obsahoval obavy o ohrožení „samotné podstaty socialismu“ a žádost o pomoc „všemi prostředky, které máte k dispozici“.[4]

18. srpna 1968 v Moskvě došlo k definitivnímu rozhodnutí o osudu československého státu. V noci z 20. na 21. srpna obsadila vojska varšavské pětky postupně celé území Československa. ÚV KSČ se od tohoto distancoval tak, že vydalo ihned prohlášení, že se tak učinilo bez vědomí prezidenta republiky, předsedy Národního shromáždění, předsedy vlády i prvního tajemníka ÚV KSČ a zároveň vyzvali spoluobčany, aby zachovali klid.

Na československé území v průběhu prvních hodin proniklo 29 divizí, z toho
15 tankových, celkem asi 7500 tanků a 300 000 vojáků. Další a další pak následovali.
Obsazovali krajská, okresní a ostatní větší města, zdržovali se na ulicích a v parcích,
zajišťovali budovy správních úřadů a sekretariáty komunistické strany. Pohotovost vybavená
silnou technikou stála u každých kasáren, zpravidla v jejich nejtěsnější blízkosti, s hlavněmi
namířenými na kasárenské budovy“[5]


Československo se tak opět dostalo pod nadvládu SSSR, opět byla zavedena cenzura, omezování veřejného shromažďování a svobody projevu, zákaz existencí jiných politických stran a organizací nežli strany sdružené v Národní Frontě. Následovaly demonstrace, které byly potlačeny. Nejzoufalejší, nebo možná nejhrdinštější formu odporu, na kterou český národ nezapomene, jsou tři tzv. „pochodně“ – Jan Palach, Jan Zajíc a Evžen Plocek kteří se upálili na veřejných prostranstvích a dávali tak najevo nesouhlas s okupací.

Proces normalizace u nás začal 21. srpna 1968 a trval do sametové revoluce v roce 1989. Projevoval se porušováním lidských práv, ekonomickým, zemědělským a kulturním úpadkem. Dubčekův „socialismus s lidskou tváří“ se proměnil na Husákův „socialismus s husí kůží“.  Normalizace lidi přiměla k přetvářce, která je do nás vrytá dodnes.

Jak?

Hlavním prostředkem pro ovládání mas byly a budou (mas)média. Kdo ovládá tisk a televizi, nebo vysílače, ovládá veřejné mínění. Tehdejší režim to moc dobře věděl. Stejně jako dnes, i tehdy fungovala propaganda. To znamená, že se píše o tom, jak ekonomika roste, jak se máme lépe, než dříve a co nám Velký Bratr opět poskytuje za spásu. Ale každá mince má dvě strany. Cenzura dovolila psát a mluvit o té dobré straně Velkého Bratra, ale ta špatná strana mince, na ni si musel přijít každý sám. Takto se za normalizace dělaly zprávy, každý psal a říkal jen to, co mohl a co systému nevadilo.

Sametová revoluce a vůbec, celý rok 1989 znamenal pro Evropu konec totality, konec socialismu, konec všemu „zlému“. Do té doby někteří utlačovaní a nechtění lidé se vrátili, převzali vládu, nastolili demokracii a vše mělo být sluníčkové. Všude mír, všeho dostatek, ekonomika roste. Tedy alespoň takto to známe z médií. Nedá mi to a musím se pozastavit nad otázkou: Nebylo to stejné před padesáti lety? Kdy propaganda říkala lidem jak je všechno fajn a že se nic neděje, že všechno vzkvétá a vše bude ještě lepší? Neříká nám dnešní propaganda to samé?


  • [1] ČUPROVÁ, Lucie. Normalizace v českých zemích. In: [online]. [cit. 2014-12-18]. Dostupné z: https://theses.cz/id/ihthzv/Bakalsk_prce_Lucie_uprov.pdf
  • [2] VACULÍK, J., ČAPKA, F.: Nástin českých dějin 20. století. Brno: Masarykova univerzita, 2002. s. 185.
  • [3] INDRA, Alois, Drahomír KOLDER a Oldřich ŠVESTKA. Zvací dopis. In: [online]. [cit. 2014-12-18]. Dostupné z: http://www.totalita.cz/txt/txt_1968_dopis_zvaci.php
  • [4] Tamtéž
  • [5] VANČURA, Jiří. Naděje a zklamání: Pražské jaro 1968. Praha: Mladá fronta, 1990. ISBN 8020401792. s.80


Jak bude reklama vypadat?
-
Zakoupením reklamy odměníte autora článku částkou 60 Kč
Zobrazit formulář pro nákup
David Hmíra
  • Bakalářem oboru Středoevropská studia na Slezské univerzitě v Opavě.
  • Žijící alternativní život, hledající alternativní cesty.
  • Kopné právo a návrat ke kořenům je jednou z těch cest.
  • Historie je iluze psaná vítězi.




Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*
*

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.