Evropa Z

Myslíte, že Boris Johnson je pro voliče toxický? Nebuďte si až tak jistí!

Překlady z cizích jazyků 07/09/2019

Hlavně si nemůže být vůbec jistí, že by příliv progresivních hlasů musel britského premiéra zbavit šance vyhrát příští volby.

Boris Johnson to určitě zase ustojí, to si pište. Pouze muž, který neustále uniká všem neštěstím – věcem, které by potopily jakéhokoliv jiného smrtelného politika – jen takový může pozvednout víru Toryů. Nebo jsem si to alespoň myslela, když vyšlo na veřejnost, že policie byla přivolána sousedy k jeho přítelkyni Carrie Symondsové.

Ať už se tam stalo cokoliv – policie odcházela s tím, že to byla pouze milenecká epizoda – epizoda ale přinejmenším trapná a nehodná předsedy vlády. Jistě že starší Konzervativci, při hlasování o svém novém předsedovi, si dělali starosti s riziky, že by takový nestálý charakter vkročil do Downing Street č.10.

Ale mýlila jsem se, stejně jako se mýlili Demokraté v roce 2016, když si mysleli, že ženy nebudou hlasovat pro muže který se chválil že bije ženy. A stejně jako se mýlili ti, co si mysleli, že lidé nepodpoří referendum, které je udělá chudšími. Během léta se v Johnsonovu tábořu dařilo argumentovat, jakkoli příznivě, že ostatní jsou skuteční darebáci, kteří se vetřeli do přízně, ikdyž teda poněkud hlasitě. Byla to prospěšná lekce toho, že ne vždy si ten druhý myslí to co si myslíme že si myslí. A až to může být ten kdo urí výsledek voleb.

Stalo se jakýmsi klišé srovnáním skandálů s Rorschachovými skvrnami – živými skvrnami, ve kterých mohou voliči číst, co se jim líbí, bez ohledu na fakta. Ale zatímco některé ženy, které hlasovaly pro Donalda Trumpa, to bezpochyby učinily poté, co se přesvědčily, že ti, kdo jej při kampani vinili ze sexuálních deliktů, musí lhát, nebo že po něm prostě jdou média. A to není všechno. V průzkumech veřejného mínění 70% voliček uvedlo, že jeho chování vůči ženám bylo problematické, ale i tak se třetina z nich přiznala k jeho volbě. Tyto ženy věděly, co je zač, ale to je nezastavilo. A každý, kdo zjistí, jak je těžké uvěřit, pravděpodobně zapomene na morální gymnastiku, kterou možná v minulosti provedli, aby podpořil kandidáta, s nímž se shodli téměř na všem ostatním.

V roce 1996 ženy hromadně vyšly ven podpořit Billa Clintona, i přesto že dobře věděly, že v nejlepším případě opakovaně podváděl Hillary. Začátkem tohoto roku bylo v průzkumu ComRes zjištěno, že 15% voličů si myslí, že Labour Party má závažný problém s antisemitismem, ale přesto plánovali Labouristy volit. Znova a znova se tak ukazuje, že stranická věrnost převažuje nad jinými okolnostmi – voliči spolknou více principů, než by si pravděpodobně přáli připustit. Ale ani tvrdé stranictví nevysvětluje, proč lidé často bojují proti tomu, co se zdá být na papíře jako jejich nejlepší zájmy. Největším faktorem u žen, které podporovaly Trumpa, podle studie organizace LSE bylo to, že sdílely jeho předsudky.

Mezi ženami, které se ztotožňvaly s Republikány, bylo nepřekvapivě o 29% více těch volících Donalda Trumpa než mezi těmi co se s Republikány neztotožňovaly. Ale ženy, které vysoce hodnotily rasovou nenávist, sexistické postoje a společensky autoritativní hodnoty, měly o 37% větší pravděpodobnost. Tyto ženy odhodily zásady a hlasovaly pro Trumpa navzdory jeho nezměněným názorům – ale právě kvůli nim. Ženy, pro které je feminismus sprostým slovem, mohou být sice v Británii stále velmi úzce specializovanou skupinou, ale je jich téměř jistě více, než si liberálové myslí.

Jedna ze čtyř žen v nedávném průzkumu charity Hope Not Hate souhlasila s tím, že „feminismus je na vině, že někteří muži se cítí na okraji společnosti a démonizováni“. Dvě třetiny lidí, kterých se v loňském roce dotázali na Sky News, si mysleli, že feminismus už zašel příliš daleko, nebo možná i dál. I v ve světle dění kolem hnutí MeToo, které bylo inspirováno pádem Harvey Weinsteina v roce 2017, se některé ženy stále držely názoru, že možná mladé herečky by neměly chodit do hotelových pokojů producentů pozdě v noci, pokud nechtěly být obtěžovány. Nebo že by se ženy měly přestat zobrazovat jako bezmocné oběti; raději mají použít ránu kolenem do rozkroku než hned běžet na personální oddělení. Je tu bohatý výběr pro politiky aby za nimi bezohledně šli – je to příležitost čekající na využití.

Příliš pesimistický pohled? Možná. V posledních třech letech však byla odhalena myšlenka širokého morálního konsensu, že by měla existovat nepsaná národní dohoda o jakýchsi červených liniích, které by politici neměli překročit. Ale to je asi jen jakýsi uklidňující mýtus. V kyselinové lázni Brexitu se rozpustí stará morální jistota. Být přistižen při lži není nyní nutně důvodem být za křiváka, pokud si myslíte, že všichni politici jsou stejně lháři. Aktuální anketa časopisu The Tories zdánlivě shazuje ty, kteří strávili celá desetiletí obhajovou principu, že strana může vyhrát pouze detoxikací značky, přitažlivostí vůči ženám a voličům z řad menšin – ale co když se pravidla změní?

Po týdnu, ve kterém Johnson ztratil převahu, kontrolu nad Brexitem a důvěru svého bratra v rychlý úspěch, je lákavé uvěřit, že určité pobloužnění z konvenčnosti jeho parťáka Dominika Cummingse skončilo: Johnson dozajista projede volby také při prudkém přílivu podrážděných progresivních hlasů.

Ale ikdyž je patrně mimo vliv na vedení vlády, Cummings dvakrát úspěšně vedl referendové kampaně (tu Brexitovou a tu dle plánu Johna Prescotta na regionální decentralizaci na severovýchodě) využíváním ukonejšením druhé strany; pocitem že to mají v kapce tak, že voliče nechat přemýšlet o tom, co si sami myslí. Možná se tentokrát mýlí. Poučení z posledních tří let však je, nikdy neignorovat ten nenápadný, otupěující hlas pochybnosti.

Článek je založen na volném překladu komentář „Think Boris Johnson is toxic to voters? Don’t be so sure!“ od Gaby Hinsliff publikovaného na serveru theguardian.com. (Překlad Stanislav Kolařík)