Jan Hamáček zdůvodnil svérázné vysvětlení svého postupu ve věci cesty/necesty do Moskvy odkazem na snahu uklidnit situaci a státnicky postupovat. Problémem je, že jeho hlavní sdělení o „kamufláži“ nedává vůbec logiku a kromě jeho poněkud zaslepených spolustraníků z řad poslaneckého klubu ČSSD ho v podstatě nikdo nepřijal. Daleko logičtější by bylo přiznat pravý účel cesty, který i podle přibližných svědectví aktérů údajné schůzky vicepremiéra se zástupci tajných služeb a policie byl dosáhnout dojednání o nákupu vakcíny Sputnik a zprostředkování summitu Biden – Putin v Praze.
Eso na zemanovské voliče
Toto vysvětlení jistě pobuřuje zástupce opozice a v podstatě každého, komu záleží na dobrých vztazích s našimi spojenci v EU a NATO, kteří chápou transatlantickou vazbu jako základní osu naší zahraniční politiky bez jejího doplňování jakoukoliv jinou geopolitickou orientací, a také ty, kteří jsou vnitropolitickým vývojem v Rusku a povahou Putinova režimu v posledních letech znepokojeni, včetně jeho potenciální agrese vůči některým postsovětským sousedům. Nutno ovšem konstatovat, že toto vysvětlení je poměrně logické z perspektivy uvažování voličů, na které se Jan Hamáček zřetelně rozhodl zacílit. Jsou to totiž voliči, o které sociální demokracie v poslední sněmovních volbách a období po nich téměř definitivně přišla.
Obecná socio-demografická charakteristika této skupiny je, že jde o lidi především staršího věku (zejména starobní důchodce), s nižším vzděláním, koncentrované především v socioekonomické periferii. Tito voliči se vyznačují nejen výraznou náchylností k podléhání sociálnímu populismu a štědrým slibům zisků z veřejných výdajů, nicméně taktéž patří do kategorie nejslaběji zaměřené na prozápadní zahraničně-politickou orientaci, kterou pokud principiálně nezpochybňují, tak by jí alespoň chtěli doplnit o „východní nohu“ v podobě dobrých vztahů s Ruskem. Jejich postoje k východní velmoci jsou přitom významně ovlivněny sentimenty tradičního českého rusofilství, které si osvojili v dětství a mládí jako obsah školní výuky v období komunistického režimu, kdy byla ideologická prosovětská orientace umě živěna právě obrozeneckým rusofilským a slavjanofilským narativem. Nedůvěra v západní spojence je navíc u těchto lidí významně spojena s pocitem ohrožení v systému, který si s geopolitickým Západem spojují.
Tito voliči tvořili páteř voličské podpory ČSSD od 90. let a její neúspěšnější předsedové v čase největší slávy, tedy Miloš Zeman a Jiří Paroubek přesně podle těchto schémat svou vlastní zahraniční politiku vždy orientovali. Její součástí nemusí být nutně geopolitická konfrontace, naopak tento přístup je prezentován jako snaha o geopolitické usmíření a přibližování se postsovětského prostoru Západu. V situaci konfrontace ovšem takto prezentovaný vstřícný postoj k Rusku nemůže být nahlížen jinak než jako vyvazování se ze spojeneckých vazeb v euroatlantických strukturách. Jan Hamáček tuto skutečnost dobře ví a vyhodnotil si, že pro tuto početnou voličskou skupinu nebyla dlouholetá proruská orientace prezidenta Miloše Zemana zásadním problémem k tomu, aby mu masově odevzdali svůj hlas v prezidentských volbách. Oslovit zemanovské voliče a znovu je získat ve prospěch ČSSD tak bylo jednoznačně smyslem Hamáčkova manévru a nutno říct, že v kontextu znalosti těchto souvislostí je to taktika poměrně logická a jasná.
Kovář vs. kováříček
Problémem ovšem je, že tato početná, cca milionová množina českých voličů, o kterou se ČSSD dvě desetiletí opírala jako o páteř své voličské podpory, je od roku 2017 pevně sešikovaná za Andrejem Babišem a hnutím ANO. Pro tyto voliče totiž v jejich voličském rozhodování byly zásadní tři hlavní faktory, které je pojily se stranou, kterou volili: zaprvé silný lídr s populistickými sklony, zadruhé štědrá výdajová politika vlády, kterou tento lídr ztělesňuje, a zatřetí konfrontační přístup vůči opozici, tedy pravicovým, liberálním, prozápadním silám, elitám, intelektuálům, objektifikovaným nepřátelům „obyčejných lidí“…
Všechny tyto charakteristiky Andrej Babiš dokonale splňuje, zatímco ČSSD takový lidr již řadu let chybí. Nevadí přitom tolik, že Babišova zahraničně-politická linie není tak jednoznačně provýchodní jako politika „Hradu“, i když někteří exponenti hnutí ANO ve vládě z řad osobností blízkých prezidentovi Babišovy prozápadní „výstřelky“ často dokonale kompenzují („jedničkou“ v tomto je nepochybně ministryně spravedlnosti Marie Benešová). Babiš je především pragmatik a svojí strategii volí dle aktuálních mocenských potřeb. Zároveň je ovšem zásadní, že jeho byznysové zájmy neleží na východě a podle toho se dlouhá léta chová. Pro zmiňované voliče je atraktivní i svým původem, zázemím v „režimní“ rodině, zkušeností z podniku zahraničního obchodu, členstvím v KSČ a samozřejmě prostou generační příslušností. Andrej Babiš je, podobně jako Miloš Zeman, v podstatě vrstevník dnešních českých seniorů a je tak jimi i přijímán.
Jan Hamáček tak proto zřejmě přemýšlel, čím by mohl svého vládního „šéfa“ Babiše v očích těchto voličů trumfnout a objevil Rusko jako „zlatý důl“… K jeho smůle mu ovšem tento manévr nevyšel a pokud hovoří o „nejhorší situaci v životě,“ těžko usuzovat, čím je ona složitost dána. Hamáček je zcela nepochybně člověk bažící po moci a poctách. Těch se mu nedostane tehdy, kdy neudělá zásadní gesto a nedosáhne výsledku, kterého nedosáhl nikdo před ním.
Celkově si však na sebe naložil víc, než na co reálně má. Dostal se do spirály vývoje, který přestal v určité fázi ovládat. V očích západních spojenců se znemožnil, do Ruska nepojede… Zásadní ovšem je, že nedůvěryhodným zůstává i pro ony voliče, které se pokoušel oslovit. Andrej Babiš coby jeho hlavní rival totiž mnohokrát udělal ostudné kroky, ale nic, co by tito voliči nepřijali. Hamáček ve výsledku neudělal nic a spojován bude pouze s vládním postupem po zveřejnění zjištění tajných služeb v kauze Vrbětice, kterým ovšem zmíněnou voličskou skupinu neosloví.
Platí zde tak stále přísloví o kováři a kováříčkovi, tentokrát v obsazení Andrej Babiš vs. Jan Hamáček. Preference ČSSD tomu odpovídají. Ono brát si jako „křoví“ k růstu preferencí české sociální demokracie prezidenty USA a Ruska působí trochu jako téma z úplně jiného prostředí než Strakovy akademie…
Autor je politolog. Působí coby odborný asistent na Katedře společenských věd Pedagogické fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. Externě vyučuje na Vyšší odborné škole publicistiky v Praze. Ve své odborné práci se zaměřuje na problematiku stranických systémů zemí Visegrádské skupiny, české politické myšlení a českou politiku.
vladimir-hanacek@politicon.eu
