Domácí scéna, Témata, Vnitřní politika

Dobrovolné ponížení Sociální demokracie

Tento článek si přečetlo již 1612 čtenářů

Druhá vláda Andreje Babiše, koaliční kabinet ANO a ČSSD, opírající se v Poslanecké sněmovně o hlasy KSČM, byla jmenována ve středu 27. června 2018, tj. přesně na den 70 let od tzv. slučovacího sjezdu, na němž v roce 1948 KSČ noblesně zlikvidovala historickou sociální demokracii. Ta byla jen díky kontinuitě v exilu a obnovovacích snahách předúnorových členů i jejich potomků v letech 1968 a 1989 nakonec po více než 40 letech obnovena. Tzv. sloučení před 70 lety lze vnímat jako svého druhu znásilnění či vraždu, užití surového tlaku ze strany komunistických kolaborantů v čele se Zdeňkem Fierlingerem vůči svým demokraticky smýšlejícím spolustraníkům. Rozhodně se však sociální demokraté tehdy nenechali ponížit, neboť řada z nich se zapojila do protikomunistického odboje a bývalý senátor Vojtěch Dundr a ústavní právník prof. Zdeněk Peška pak byli v roce 1950 odsouzeni v procesu s Miladou Horákovou a spol. k mnohaletému těžkému žaláři. Právě úspěšné obnovení strany po roce 1989 bylo důkazem toho, že se sociální demokraté v jádru nenechali zlomit.

K ponížení sociální demokracie ve skutečnosti došlo až o sedm desetiletí později, a to právě v těchto dnech. K tak příkrému konstatování netřeba hledat účelové politické argumenty, nýbrž vyjít z elementárních faktů, za jakých byla současná vláda sestavována a jak začala fungovat.

Menšinové vládnutí s Marťany

Od legendárních výroků někdejšího premiéra a lídra ČSSD Jiřího Paroubka o tom, že jeho strana bude prohlasovávat dobré zákony ve prospěch občanů ČR „třeba s Marťany, pokud by tu spadli“, už uplynulo ve Vltavě poměrně hodně vody a dnes volí už i ti voliči, kteří jako malé děti tehdy politiku ještě vůbec nevnímali. Tehdy, v listopadu 2005 se sociální demokraté chystali k velkolepému historickému manévru: svoje faktické parlamentní vládnutí s podporou KSČM (která umožnila sociálnědemokratické vládě schválit v letech 2005 – 2006 některé významné levicové návrhy zákonů) hodlali v případě většiny ČSSD a KSČM v Poslanecké sněmovně po volbách roku 2006 povýšit na oficiální spojenectví. Smyslem takového spojení měla být údajně ideová a programová blízkost v klíčových (tj. socioekonomických) tématech a potřeba vytvořit stabilní vládu, opírající se robustní většinu v Poslanecké sněmovně. Přísloveční Marťani tedy byli ti poslanci, kteří mohou být sice nahlíženi ve svých některých postojích, najmě ve vztahu k předlistopadové minulosti, jako ne zcela konformní se současným systémovým statem quo, ale pokud budou ochotni podporovat sociálnědemokratické návrhy, není přece nic špatného se o jejich podporu opřít.


Na výtky mnoha spoluobčanů, že podobné spojenectví je přece v jádru nemravné, neboť představuje faktický návrat komunistů k exekutivní moci, byly posléze označovány za projevy pokleslého instrumentálního antikomunismu ve prospěch (v žoldu) neoliberálních pravicových sil, které si chtějí zprivatizovat republiku. Na toto téma vznikla dokonce samostatná odborná politologická monografie (Perottino, Polášek, Novotný a kol.: Mezi masovou a kartelovou stranou, SLON, 2013). Sociální demokraté byli připraveni realizovat své jednobarevné vládnutí, opřené o sociálnědemokratické ideje a program, i s podporou KSČM jako legitimní vládní projekt na půdorysu demokraticky ustavené parlamentní většiny.

Je ironií osudu, že k sestavení takové vlády nikdy nedošlo, a to zejména proto, že levicová většina v Poslanecké sněmovně nikdy poté nevyšla (v roce 2006 získaly obě strany přesně 100 poslanců a po roce 2010 pak zformování levicové většiny již komplikoval nástup a přítomnost protestních stran. Málokdo však ještě před pár lety čekal, že sociální demokracie onu vládu „s Marťany“ nakonec sestaví. Je však právě ironií osudu, že se tak děje v situaci, kdy sociální demokracie zaujímá ve vládě menšinové postavení a většinou v kabinetu disponuje jeden ideově beztvarý miliardář a oligarcha. Přistoupit na takové vládnutí vyžaduje notnou dávku sebezapření, které by možná vypadalo i hrdinsky, kdyby bylo ovšem doprovázeno důsledností vedení strany i v takové vládě dosahovat adekvátních cílů.

Ponížený Hamáček


Druhý, konkrétní moment ponížení pak ovšem nastal bezprostředně v průběhu jmenování nové vlády. Předseda ČSSD Jan Hamáček byl od svého zvolení šéfem strany na únorové části sjezdu v Hradci Králové opakovaně konfrontován s potřebou zaujmout jednoznačné stanovisko v rámci vládní vyjednávání. Hamáček si svou pozici nechal sice pojistit podporou spolustraníků v referendu o vládním angažmá ČSSD, avšak zároveň se tímto hlasování také prokázala jeho faktická slabost navenek. Spolustraníci mu totiž svým hlasováním posvětili v podstatě jediný regulérně možný postup do voleb, který si předtím aktivně předpřipravil. Předseda ČSSD a s ním i další členové vedení se sice tvářili (a mnozí dodnes tváří), jako že účastí v Babišově vládě s podporou KSČM zachraňují liberální demokracii v ČR. Takový postoj zní dosti samolibě a megalomansky, ale pokud by Jan Hamáček byl ve svém postupu důsledný, mohl by tento předpoklad naplnit. Hamáček však zatím činí pravý opak.

Předseda ČSSD měl mnoho příležitostí, jak využít pozice „jazýčku na váze“ a s vědomím, že bez něj Andrej Babiš v podstatě nemá jak sestavit vládu, měl vůči koaličním partnerům z hnutí ANO (i prezidentu Zemanovi) zaujímat daleko ostřejší postoje a několikrát jim přiložit revolver k hlavě. Hamáček podporoval nominaci svého kontroverzního spolustraníka, europoslance Miroslava Pocheho na post ministra zahraničních věcí. S tímto požadavkem také dojednal s premiérem Babišem navržení Pocheho na příslušný ministerský post. Miloš Zeman však Pocheho do funkce nakonec nejmenoval a vymluvil se na formální podání nominací premiérem, kde údajně stálo variantní řešení: buď řádně jmenovat Pocheho, nebo pověřit řízení MZV Jana Hamáčka, toho času nového vicepremiéra a ministra vnitra. Pomineme-li zcela zásadní problém absence šéfa diplomacie v čase zásadních rozhovorů o budoucím směřování celé Evropy, je skandální už jen to, že tak nestandardní výjev, jako je variantní nominace na post ministra prezidentovi ze strany premiéra, je připravena premiérem a na Hradě realizována prezidentem. ČSSD tím (min. dočasně) fakticky ztratila jeden ministerský post a nominace Hamáčka nebyla vyslyšena. V takové situaci by měl předseda ČSSD energicky jednat a snažit se přispět k tomu, že ke jmenování dle jeho nominace dojde co nevidět.

Takto by tedy postupoval politický odvážný hrdina, nikoliv však Jan Hamáček, který se v dané situaci bez mrknutí oka nechal jmenovat ministrem vnitra a pověřeným řízením ministerstva zahraničí. Udělal přesně to, co po něm „jeho“ premiér, prezident a pseudokoaliční partneři“ požadovali, a to přesto, že jde o akt pro jeho stranu z dlouhonoho hlediska mimořádně nevýhodný.

Sociální demokracii dnes nebudou oplakávat ti, kteří s ní po dlouhá desetiletí normálně žili a najednou je strana téměř pryč, jak se tomu stalo v roce 1948. Pouze naštvaně jí opustí ti voliči, kteří na stále ještě věří, strana může důstojně fungovat i v nedůstojných podmínkách a prosazovat v nich svůj program a cíle. Současný stav totiž s důstojným postavením v koalici a schopností plně převzít vládní zodpovědnost má máloco společného. Největší vinu na tom samozřejmě nese Jan Hamáček. Těžko však vinit pouze jednoho aktéra, byť jde o předsedu. Kdyby se totiž ČSSD bránila, nebo dokonce odmítla do koalice jít, nebyla by (alespoň psychologicky) ponížena. Může se stát, že toto její dobrovolné ponížení bude fakticky začátkem nikoliv násilného, ale přirozeného a pozvolného úpadku této nejstarší české strany, o kterého jíž zřejmě už nezachrání ani dobré zákony, prosazené s Marťany…


foto pro koláž:  Michal Šula, MAFRA


Jak bude reklama vypadat?
-
Zakoupením reklamy odměníte autora článku částkou 60 Kč
Zobrazit formulář pro nákup
Vladimír Hanáček

Autor je politolog. Je doktorandem na Ústavu politologie FF UK. Externě vyučuje na Vyšší odborné škole publicistiky v Praze. Ve své odborné práci se zaměřuje na problematiku stranických systémů zemí Visegrádské skupiny, české politické myšlení a českou politiku. Je členem KDU-ČSL a Evropské akademie pro demokracii.





Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*
*

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.