V sobotu uplyne deset let od úmrtí prezidenta Václava Havla. Jeho osobnost dodnes budí pozornost, vyvolává emoce a do značné míry i rozděluje společnost. Pro jedny byl Havel vždy symbolem boje za svobodu a demokracii a tím, kdo na sebe vzal heroickou roli posazení těchto hodnot pro své spoluobčany, kteří takovou odvahu a odhodlání zápasit v časech nesvobody neměli. Pro druhé byl zrcadlem jejich špatného svědomí, mentorem, připomínajícím jim namnoze nepříjemně dotěrně jejich vlastní morální selhání. Následná Havlova praktická angažovanost v politice a konkrétní zaujaté postoje včetně mnoha omylů, jichž se za dobu svého prezidentování i po něm dopustil, jsou vytahovány jako důkaz jeho pokrytectví a dvojakosti. Upozorňováním na hříchy druhých se vždycky snadno relativizují nejen ty vlastní, ale v posledku hříchy všech.
Před deseti lety, v šesti prosincových adventních dnech masové veřejné piety mezi Havlovým úmrtím a pohřbem, se mnohým zdálo, jakoby to první jednoznačně přebilo to druhé. Společnost se kolektivně zvedla a přihlásila se k Havlovu životu, hodnotám, které zastával, i jeho myšlenkovému odkazu. Svíce před Havlovými portréty nehořeli jenom na pražských ulicích a náměstích, ale prakticky v každém větším městě či městečku u nás. Pak následovala pohoda vánočních svátků a po nich opět kocovina všedních dnů a vlastně i stud za to, že jsme kdy něco prožívali jako dotek říše idejí v pozemském světě. Zároveň však všichni ti, kteří do vyprázdněného prostoru vtrhli s kýbly špíny, které za Havlova života nemohli tak snadno vyklápět na veřejnosti, dostali široké pole působnosti. Napomohla tomu konkrétní politická situace, kdy se velmi nepopulární vláda, více či méně ostentativně se hlásící k Havlovu odkazu, tak říkajíc proškrtala až na dno ekonomické recese a vydláždila tak cestu k moci populistům, kteří odmítli vše, co se za posledních 25 let podařilo dosáhnout, a získali masivní podporu frustrované části společnosti, ztrácející po létech očekávání veškeré iluze.
Zrod generace vnoučat
Ti, kteří se s Václavem Havlem v prosinci 2011 dojatě loučili, jako by tušili, že právě jeho odchod symbolizuje onen soumrak hodnot, který se nezadržitelně blíží. Že navazování na tento velkolepý odkaz v praktickém každodenním životě nebude vůbec jednoduché. Bylo daleko snažší přihlásit se k protistraně, použít zvěčnelou autoritu polistopadového prezidenta jako strůjce všeho špatného a upnout se k novým spasitelům, kteří když to „vemou do teplejch“, bude se jen zelenat…
Již před deseti lety ale osvícení upozorňovali na to, že na náměstích nemrznou s rozžatými svícemi jen ti starší, kterým atmosféra těchto dnů oživila vzpomínky na památný Listopad a byla tak příležitostí k nostalgickému vzpomínání, nýbrž i ti mladší, kteří tyto vzpomínky nemají a ani mít nemohou, pro které právě spíš nový prožitek vzácného kolektivního porozumění a vzájemnosti formativně zpracoval základ pro budoucí hodnotové ztotožnění. Zejména ve věku dospívání je taková zkušenost zcela zásadní. Generace lidí narozených po roce 1989 měla na Havlovu éru již jen omezené vzpomínky z dětských let, spjatých snad toliko s obrazem prezidentova portrétu ve školních třídách. Pro mladší z nich pak již ani totov individuální paměti roli nehrálo. Kontakt s Havlem tak pro tuto generaci paradoxně představovala právě až událost jeho odchodu. Polistopadová generace Čechů ze zkušenosti „truchlení za Havla“ nevyvodila a ani nemohla vyvodit konkrétní občanské a politické postoje, ale získala významnou emocionální vazbu k symbolu, pod nímž se skrývá hodnotový rámec, jenž konkrétní praktické implikace již navozuje.
O rok a měsíc později od Havlova pohřbu se konaly první přímé prezidentské volby a Karel Schwarzenberg, jehož Václav Havel v jednom s posledních mediálních rozhovorů zmínil jako vhodného kandidáta na prezidenta, získal v prvním i druhém kole bezprecedentně vysokou podporu především nejmladších voličů do 40 let. Lidí, kteří již nemůžou mít špatné svědomí za svá selhání v době nesvobody, neboť jí neprožili coby dospělí a nebo jí neprožili vůbec. Toho, že pro spoustu mladých Čechů byla volba tehdejšího místopředsedy nepopulární Nečasovy vlády a blízkého politického spojence „démona“ Kalouska motivována především vědomím, že „by si to Václav Havel přál“, si nešlo ve společnosti nevšimnout. Právě Schwarzenbergova prohra s Milošem Zemanem i kroky stávajícího prezidenta v obou volebních obdobích v úřadě byly pak nahlíženy jako zásadní rozchod s Havlovým odkazem a s ním spojenými hodnotami, ať už byly chápány jakkoliv. Právě tehdy se objevilo ve veřejném slovníku prapodivné slovo „havloid“ a jeho pejorativní význam. Právě tehdy ti, kteří se k Havlovi hlásili, začali naříkat, že tu bývalý prezident tolik chybí…
Z dětí občané
Mezitím ovšem generace dětí a mladistvích z doby Havlova odchodu dospěla do pozice svobodných občanů a také voličů. Podíl těchto lidí mezi voliči se začal rozrůstat, což je dáno přirozeným koloběhem života a biologickými faktory společenských změn. Paradoxně však právě tato dospělost „Havlových vnoučat“ znamenala prostor pro otevření se příležitosti ke změně nejen smýšlení o Havlovi a jeho odkazu, ale i o reálných politických postojích.
Generace Havlových vnoučat teprve letos jednoznačně promluvila do politiky skrze své volební hlasy. Zatímco v mnohých volbách posledních deseti let se zdálo, že volební revoluce mladé generace je v nedohlednu, letos se podařilo právě významně díky hlasům mladých voličů vyměnit vládní garnituru a dostat do ministerských pozic opět ty, kteří mají o významu Havlova odkazu zcela jasno. Zároveň je ovšem signifikantní, že tato změna nemá charakter návratu k čemusi minulému, nýbrž zcela nový a do budoucna orientovaný rozměr. A především pak je nesena osobnostmi, které nemají potřebu vracet se k Havlovi jako politickému vzoru. K tomu mají dostatek své vlastní ctižádosti a odvahy. Ale spíš je pro ně zásadní Havla ocenit jako inspirativní dějinnou osobnost, k jejímuž odkazu se na úrovni obecných hodnotových symbolů budeme neustále vracet.
Právě tato obecnost a volnost ztotožnění je dobrým předpokladem pro to, aby se nám Havel do budoucna nestal opět nástrojem ventilace vlastní frustrace a abychom i jeho vlastní dějinnou roli dokázali reflektovat s dostatečně kritickým a zároveň vnímavým odstupem. To koneckonců vnoučata vůči prarodičům dělají často, a proto na ně nikdy nezapomínají.
FOTO1: User:Martin Kozák, Attribution, via Wikimedia Commons
FOTO2: FB Mladí Lidovci z.s.
Autor je politolog. Působí coby odborný asistent na Katedře společenských věd Pedagogické fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. Externě vyučuje na Vyšší odborné škole publicistiky v Praze. Ve své odborné práci se zaměřuje na problematiku stranických systémů zemí Visegrádské skupiny, české politické myšlení a českou politiku.
vladimir-hanacek@politicon.eu
