Mezinárodní krize a eskalace napětí na hranicích Ukrajiny a Ruska odhaluje slabost a neduživost středoevropských politických lídrů. Zatímco francouzský prezident Macron i německý kancléř Scholz využili příležitosti k bilaterálním rozhovorům s Vladimirem Putinem v zájmu dosažení svých cílů v relaci jejich zemí a Ruska v duchu novodobého koncertu velmocí, v postkomunistických zemích střední Evropy se neobjevil jediný politický lídr, který by dokázal vystoupit z vlastní iniciativou, dostatečně důrazně zaujal na mezinárodní scéně a hlavně by pro svůj přístup dokázal získat další partnery.
Poláci v první linii
Nejblíže se snaze hrát vlastní geopolitickou partii se specifickou východní ostražitostí dlouhodobě blíží Poláci. Představitelé dnes vládnoucí konzervativní strany Právo a spravedlnost vždy patřili k nejpřednějším odpůrcům ruských velmocenských aspirací a zároveň k nejsrdečnějším přátelům Ukrajiny. Platí to i dnes, kdy vládní představitelé opakovaně vystupují s jednoznačným odhodláním čelit potenciální ruské agresi stmelenou alianční obranou a účinným odstrašením (deterrence). Prezident Andrzej Duda pak v posledních týdnech vyvinul vlastní diplomatické úsilí v podobě jednání s představiteli velmocí: francouzským prezidentem a německým kancléřem, ale též prezidentem Čínské lidové republiky. Dudova diplomatická aktivita však postrádala zásadní sdělení, které by vyslalo signál o jednotě celého regionu, a především s nikým dalším vlastně ani nepočítala.
Polští vládní představitelé i prezident jsou dlouhodobě paralyzováni vlastní politickou autocenzurou, kdy se odmítají pustit do akce, která by nebyla zcela v režii předsedy PiS Jarosława Kaczyńského, před nímž všichni představitelé strany zachovávají tradičně důstojný distanc. Jarosław Kaczyński však nikdy nebyl silně koncentrován na zahraniční politiku a její koncepci. Jeho rolí bylo spíše mobilizovat domácí voliče, zatímco zahraničněpolitickým stratégem byl jeho bratr Lech. Právě tragicky zesnulý polský prezident dnes tolik chybí v celém regionu, aby ve věci ohrožení Ukrajiny zaujal podobně zásadové stanovisko jako v srpnu 2008 v době ruského útoku na Gruzii, kdy přiletěl společně s prezidenty pobaltských republik a taktéž prezidentem Ukrajiny do Tbilisi, aby demonstroval jednotu zemí, o nichž ruští představitelé tradičně mluví jako o vlastní sféře vlivu. „Všichni jsme jeden subjekt,“ prohlásil tehdy prezident Lech Kaczyński v gruzínském hlavním městě. Dnes se o podobné jednotě středoevropských (myšleno v exponovaném geopolitickém prostoru mezi Německem a Ruskem se nacházejících) zemí dá bohužel úspěšně pochybovat.
Nejednota jako geopolitický stav
Jednotu nepochybně rozbijí někteří vedoucí představitelé států, kteří netají své sympatie k aspiracím kremelských elit v regionu i zištným zájmům německých a francouzských byznysmenů, kteří nehodlají přijít o exkluzivní obchodní kontrakty s ruskými státními firmami, především v oblasti exportu nerostných surovin. Do této kategorie nepochybně patří český prezident Miloš Zeman i maďarský premiér Viktor Orbán. Jejich postoje i veřejná vystoupení ale nejsou zásadní příčinou a rozhodně ne překážkou toho, aby se našel výrazný lídr oponující tomuto přístupu a jednoznačně hájící společný postup podpory svrchovanosti a územní celistvosti Ukrajiny, posilování alianční přítomnosti v regionu s cílem účinného odstrašení, prosazení režimu efektivních sankcí a zejména společného hledání cest oslabování závislosti regionu na ruských zdrojích ropy a zemního plynu. Zde se nabízí především spolupráce s americkými partnery ve věci zvyšování podílu dovozu zkapalněného zemního plynu ze Severní Ameriky a taktéž spolupráce s americkými firmami při realizaci výstavby jaderných elektráren. Poláci svá jednání o spolupráci při výstavbě jaderné elektrárny v obci Choczewo již rozvinuli. Politické podpory ze zahraničí se jim ale zatím v tomto záměru příliš nedostávalo a dá se očekávat, že se jí zejména ze západní strany hranic ani jen tak nedostane nejen s ohledem na kolizi s ruskými geopolitickými zájmy, ale také se zelenými ambicemi strůjců západoevropského New Green Dealu, který se Rusům v ambici posílit závislost západních zemí na dovozu zemního plynu z Ruska samozřejmě náramně hodí. O to větší výzvu by měla tato situace představovat pro partnery mezi sousedními postkomunistickými zeměmi, především pro ČR.
Výzva pro českou vládu
Jak tuto situaci reflektuje stávající česká vláda Petra Fialy? Nový kabinet má nepochybně výhodu, že po létech, kdy český premiér zatěžoval vztahy s partnery v celé Evropě svými podezřeními z dotačního podvodu a trestním stíháním a zastánce pak hledal u těch, kteří ho pro vymanění se z potenciální izolace potřebovali, tedy např. u Viktora Orbána, může Fialova vláda využít prostor, který doposud nebyl zaplněn. Petr Fiala nepotřebuje ostentativně dávat najevo své sympatie k Viktoru Orbánovi, neb na mezinárodní scéně může sehrávat daleko významnější a respektovanější roli než maďarský premiér. Zároveň však taktéž nepotřebuje pochlebovat západním partnerům, především pak německému kancléři a francouzskému prezidentovi, a to už z toho prostého důvodu, že ti reprezentují odlišné politické barvy než česká vláda. Naopak respektu a uznání se českému premiérovi dostává právě v Polsku, a to nejen proto, že jeho ODS zasedá s polskou vládní PiS v jedné eurofrakci, ale především proto, že Petr Fiala je svým naturelem blízký polským hodnotovým zřetelům, Polákům rozumí a oni jemu též. I proto se mu tak úspěšně podařilo vyjednat dohodu o Turowu a doufejme na dlouho urovnat tento nepříjemný přeshraniční spor.
Vláda by však měla mít výrazně větší ambice dosahovat shody v regionu v duchu českých národních zájmů. V oblasti energetiky je to vedle dostavby Dukovan a přiměřené podpory využití obnovitelných zdrojů také napojení na nové plynovody rozvádějící plyn z polského a chorvatského přímořského gazoportu, tedy plynovody neobsahující ani jedinou molekulu ruského plynu. Zároveň to znamená odstřižení se od plynovodu Nord Stream a jeho dodávek do Německa, odkud je tento plyn k nám transportován.
Druhé velké téma je právě podpora polské jaderné energetiky a uzpůsobování energetické infrastruktury středoevropských zemí tak, aby podíl jaderné energie byl odpovídající jejímu významu a kapacitním možnostem. Takto zásadní příspěvek k energetické bezpečnosti regionu pak jde ruku v ruce s posilováním vojenské přítomnosti Severoatlantické aliance v prostoru středovýchodní Evropy, tedy v Polsku a v Pobaltí. Češi se na činnosti zejména Mnohonárodní divize Severovýchod v polském Elblągu dlouhodobě úspěšně podílejí.
Situace je zralá pro zaplnění prostoru osobností, která tyto výzvy dokáže artikulovat a s příslušnou vahou a respektem je prosazovat na evropské i alianční úrovni. Premiér Petr Fiala nepochybně má intelektuální i politický potenciál takovou pozici zaujmout. Stačí mít odvahu a trpělivost si ji budovat. A samozřejmě mít v tom podporu nejen celé vlády, ale všech aktérů na naší politické scéně, kteří odmítají „politiku vícera azimutů“ i geopolitickou realitu střední Evropy coby koncert velmocí. Je na čase se na tuto cestu vydat.
Autor je politolog. Působí coby odborný asistent na Katedře společenských věd Pedagogické fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. Externě vyučuje na Vyšší odborné škole publicistiky v Praze. Ve své odborné práci se zaměřuje na problematiku stranických systémů zemí Visegrádské skupiny, české politické myšlení a českou politiku.
vladimir-hanacek@politicon.eu
