Mnohé sociologické průzkumy potvrzují, že zhruba třetina české populace tzv. přijímá kremelské narativy. Konkrétně to znamená, že se na geopolitickou realitu současného světa, ale i na českou vnitropolitickou situaci a vývoj, stejně jako na své vlastní postavení ve společnosti coby občanů dívají prizmatem zájmů vládců Ruské federace, s nimiž se cítí ztotožnění a jejichž politickým rozhodnutím se chtějí zavazovat. Tento poznatek není rozhodně povzbudivý a rozhodně by nás nemělo uspokojit, že pokud nejde o většinu populace, lze se na úsudek této menšiny jednoduše vykašlat. Občanské a politické postoje těchto lidí jsou totiž hlubší a niternější než jak mnozí často usuzují.
Až se kůň ruského kozáka napije z Vltavy
Známé obrozenecké úsloví o návratu svobody a svrchovanosti českých zemí ve spojení s velkým slovanským bratrem na východě bylo již mnohokrát dějinně rozporováno, ale v české myšlenkové tradici o vlastní státnosti a jejím právu na existenci zůstává u části naší populace hluboce zakořeněno. Jím se zakládá celá skoro dvousetletá tradice českého rusofilství a panslavismu, která nikdy neměla jen jazykový a kulturní charakter, ale vždy hledala především politický raison d’etre. Symbolizovalo ho básnické zpodobnění této geopolitické vazby oním „přimykáním k tomu tam dubisku“, jak zní slavný citát z Kollárovy Slávy dcery.
Romantické představy o Rusku jako „zemi zaslíbené“, všem Slovanům přátelské a přitom velké, silné a velmocenské konkurenci odolné byly dále přiživovány českými měšťanskými politiky druhé poloviny 19. století ekvivalentně neúspěchům při prosazování českých státoprávních nároků v rámci habsburské monarchie. Mladočeský politik Karel Sladkovský se nechal v polovině 70. let pokřtít v pravoslavné církvi duchovním správcem ruského vyslanectví ve Vídni Rajevským, přestože s pravoslavným ritem neměl nikdy nic společného. Šlo o demonstrativní politickou akci, která měla ukázat vídeňským vládcům, že Češi mají alternativu. Vzhlížení se ve velkém slovanském sjednocení pod vládou cara veškeré Rusi poté vyúsťovalo těsně před vypuknutím první světové války do Ústavy všeslovanské federace Karla Kramáře.
Jakkoliv by se po vzniku samostatné Československé republiky a jejích těsných vazbách se západními demokratickými velmocemi, které na mezinárodní scéně významně přispěly k jejímu objevení se na mapě, zdálo, že české snění o Rusku skončilo a významně byl upřednostněn alternativní narativ, navazující už na Havlíčka a plně sdílený Masarykem, tj. že český národ patří k západní latinské civilizaci a může s Ruskem udržovat přátelské vztahy jako rovný s rovným, nikoliv však v pozici splynutí a ztráty vlastní identity i zbavení se politické demokracie, neplatí to ani o poválečné éře bezezbytku. Jednak k prohlubování proruských narativů v české společnosti významně přispěla přítomnost ruské „bílé emigrace“, která namnoze sdílela nacionalistické a imperialistické tradice ruské politiky a odmítala sovětskou bolševickou vládu právě s ohledem na její internacionalistické založení (za všechny zmiňme např. zakladatele eurasijského hnutí Piotra Savického, který několik let přebýval v Praze), ale především pak oteplení vztahů ČSR se Sovětským svazem skrze navázání diplomatických styků roku 1934 i podpisem spojenecké smlouvy o rok později. Do jaké míry se pak panslavistické a rusofilské tradice promítly do politického vývoje poválečného Československa a jeho vztahu k SSSR asi netřeba složitě vysvětlovat. V duchu pevného spojenectví se Sovětským svazem na věčné časy coby jediné záruky naší státní a národní existence tváří v tvář západním velmocem, které nás zradily, bylo po druhé světové válce až do roku 1989 vychováno dvě a půl generace Čechů a Slováků a nic na tom posléze nezměnil ani „dočasný pobyt“ sovětských vojsk na našem území. Výrazné percento těchto lidí dosud žije a spoluvytvářejí český veřejný prostor, v poslední letech včetně sociálních sítí, zejména facebooku.
Poddaní báťušky cara
Právě zkušenost podvolení se normalizačnímu statu quo je pro chápání především starší českých rusofilů typická. Husákův režim bral občanům svobodu a možnost o sobě samostatně rozhodovat, avšak dával jim bezpečí a jistoty, které průměrný občan potřebuje. Právě oddělování svobody od bezpečnosti a pořádku coby hodnot, které se v praxi vzájemně vylučují, stojí ruská tradice vztahu občanů ke státu. Stát je symbolizován velkým gosudarem, vládce, jehož individuální vůle splývá se zájmy společnosti a jemuž se podřídit znamená získat hrdost občana velmoci. Za tuto loajalitu se občanům dostává jistot bezpečí a přiměřené prosperity, která se stává protikladem západní dekadentní rozežranosti. Být hrdým občanem velkého státu je pro tuto část společnosti lákavější nabídka než vytěžovat hřivnu svobody a tím vkračovat do nejistoty.
Čeští občané ovlivnění touto tradicí občanské kultury, přímo vyrůstající z historického pojetí panslavismu a prakticky živené zkušeností podřízení se sovětskému mocenskému diktátu po roce 1968 i dnes chápou jako svou ideální vizi politického života těsné spojenectví a absolutní obhajobu zájmů Ruské federace ve světě a Putinovy velmocenské politiky a na domácí politické scéně hodlají podporovat ty politiky, kteří nabídnou takto formulovaný program. Proto měl tak dlouho bezvýhradnou podporu této části společnosti prezident Miloš Zeman a jeho spojenci mezi stranami.
Ukrajina neexistuje
Kde se v takto formulovaném schématu občanské sebeuvědomění nachází Ukrajina a její místo na geopolitických souřadnicích. Odpověď zní: nikde. Ukrajina je úkaz zcela mimoběžný s touto tradicí. Ukrajina nikdy jako samostatný stát neexistovala a krátká epizoda Ukrajinské lidové republiky za dob ruské občanské války na tom nic nemění. Pro české nositele kremelských vizí je Ukrajina falešným státem, neboť jestliže my patříme do nerozborného celku ovládaného z moskevského centra, pak Ukrajina samozřejmě nemůže existovat jinak než jako periferie samotného ruského státu. „Právě proto nositelé těchto postojů tolik odmítají jakékoliv sympatie s Ukrajinou válčící o vlastní přežití, durdí se nad vyvěšováním ukrajinských vlajek a hlásají, že válka by nevypukla, kdyby Ukrajina i Západ Putina nevyprovokovaly k útoku.
Rusofilské postoje neradno podceňovat
Výše uvedená césura má čtenáři ukázat, že proruské postoje zhruba třetiny české populace nejsou jen nějaký technicistní produkt působení prokremelských dezinformačních webů a nebo projev individuální frustrace jejích nositelů z vlastního životního osudu, ale jde o hluboce internalizovaný vzorec české občanské kultury, navíc tradičně významně emocionálně zahřátý, který velí jeho nositelům zapouzdřit se ve svém vidění světa.
Z tohoto důvodu je třeba nacházet cestu, jak tuto část populace nejen přesvědčovat o vlastním omylu, ale především jak rusofilské emoce přetavovat v pozitivní vizi v souladu s hodnotami a geopolitickou příslušností ČR. Souvisí s tím např. upozorňování na skutečnost, že v samotném dnešním Rusku existuje výrazná tradice občanského vzdoru vůči vládcům, která se projevuje periodicky v těch situacích, kdy příslušní vládci ztratí v očích příslušné části společnosti legitimitu.
Koneckonců, právě onen v úvodu zmiňovaný kozácký kůň není ve skutečnosti žádný nositel ruské velmocenské expanze, ale především symbol vzdoru vůči absolutní moci ruských vládců, jež hrdí kozáci nenechali pošpiňovat svoje staletá práva. Mysleme na to zvláště dnes!
Autor je politolog. Působí coby odborný asistent na Katedře společenských věd Pedagogické fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. Externě vyučuje na Vyšší odborné škole publicistiky v Praze. Ve své odborné práci se zaměřuje na problematiku stranických systémů zemí Visegrádské skupiny, české politické myšlení a českou politiku.
vladimir-hanacek@politicon.eu
