Solidarita s ruskému vojenskému útoku čelící Ukrajinou, která českou společnost v posledním týdnu ovládla, je dechberoucí. Ještě v úterý 22. února, kdy ruská vojska překročila ukrajinské hranice na území separatistických „lidových“ republik na východě země, se zdálo, že pro velkou část české společnosti je dění na východě v zásadě nepodstatné. Ba co víc, pro mnohé byly ruské nároky na kontrolu nad oblastmi osídlenými ruskou menšinou v podstatě legitimní.
Čtvrteční ozbrojený útok na Kyjev a další velká ukrajinská města vše změnil. Mnozí zůstali v šoku stát před faktem, že jen tisíc kilometrů od nás vypukla horká válka, mající charakter regulérního mezistátního ozbrojeného konfliktu. Ruský „blitzkrieg“ se nekoná a ukrajinská armáda a domobranci svou zemi úspěšně brání. Boje v hlavním městě a na dalších místech si už vyžádaly tisíce lidských životů a zřejmě miliony lidí jsou na útěku z domova, přičemž masivní vlna uprchlíků se očekává v následujících týdnech především v okolních slovanských státech EU s početnou ukrajinskou diasporou. ČR v tomto hraje spolu s Polskem a Slovenskem hlavní roli.
Z české reakce na válku na Ukrajině je zřejmé, že mnozí na situaci reagují, jako kdyby putinovská vojska napadla tak trošku nás samé. Po létech vyhrocených debat o roli Ruska a Putina ve světě, po systematické snaze mnohých vlivných postav min. zpochybňovat velmocenské úmysly a myšlení v duchu nové studené války ze strany kremelské elity, dnes drtivá většina Čechů považuje ruský útok na svobodný a nezávislý stát za nepřijatelný. Pocit vlastního angažmá je zřetelně umocňován dvěma faktory, které z Čechů a obyvatel Ukrajiny vytvářejí jeden celek s vědomím společného dějinného příběhu.
Česká kolonie na východě
České země nikdy nebyly státním celkem s velmocenskými, natožpak koloniálními aspiracemi, nikdy nebyli mocnou říší zasahující značnou část kontinentu. Na rozdíl např. od Poláků jsme ani nikdy nedisponovali přístupem k rozsáhlým územím na východě a necítili potřebu je mocensky kolonizovat. Češi nikdy nebyli dobyvatelé, bohužel spíše dobývaní. Jedinou výjimkou z tohoto pravidla bylo připojení části území dnešní Ukrajiny k meziválečnému Československu v podobě Podkarpatské Rusi. Ta však byla součástí českého dějinného příběhu pouze dvacet let, což zanechalo silné dojmy, vědomí příbuznosti a některé především stavební artefakty ve městech a obcích Zakarpatské Ukrajiny, nikoliv však trvalou vazbu.
To ovšem neznamená, že by česká zkušenost osídlování východních oblastí po dlouhá desetiletí od druhé poloviny 19. století až do konce druhé světové války nebyla výraznou stopou v české kolektivní paměti. Osudy českých krajanských komunit, obhospodařujících úrodnou černozem ve volyňské a podolské oblasti, na pobřeží Černého moře či budujících moderní infrastrukturu v dynamicky se rozvíjejících městech na západě carského Ruska, v Kyjevě, Žitomiru, Oděsse a dalších, byly mnohokráte kvalitně historiograficky zpracovány i memoárově zdokumentovány. Češi dokázali na Rusi vytvářet soudržné a pospolitě žijící komunity, rozvíjet spolkový život a aktivně přispívat k posilování občanské kultury mezi poddanými cara. Za to se mnohým později za časů stalinských represálií v SSSR dostalo policejních postihů, mnozí svobodomyslní Češi byli zavražděni či odvlečeni do gulagů. Některým se však po napadení SSSR nacistickým Německem podařilo dostat k formujícím vojenským jednotkám a s Československým armádním sborem, tzv. „Svobodovou armádou“ dojít namnoze až do Prahy. Další volyňští Češi se masivně navrátili do staré vlasti při cílené repatriaci v roce 1947 a další pak po roce 1989. kdy již začali splývat s další vlnou migrace z východu do naší země v podobě posilování ukrajinské menšiny v ČR.
Naši ukrajinští krajané
Ukrajinská diaspora v ČR dnes čítá oficiálně cca 53 tisíc lidí, z toho 900 z nich je sdruženo v nejvýznamnější krajanské organizaci Ukrajinská iniciativa v ČR. Mnozí další jsou pak sdruženi v dalších organizacích. Ukrajinci nepředstavují jen levnou pracovní sílu a agentuční zaměstnance, jak se namnoze soudí, ale v rámci náborových akcí posledního desetiletí a usnadnění vydávání zelených karet na české ambasádě v Kyjevě i na konzulátu ve Lvově došlo k přílivu několika stovek vysoce kvalifikovaných pracovníků z Ukrajiny. Patří mezi ně lékaři, zdravotní sestry, technici a další profese, především ty, kterých je na českém pracovním trhu nedostatek. Mnozí Ukrajinci již vykonali příslušné zkoušky a získaly české, a tím pádem i unijní občanství.
Téměř každý Čech zná dnes ve svém okolí někoho, kdo pochází z Ukrajiny, či má ukrajinské předky. Ukrajinská krajanská komunita je s ohledem na svou početní sílu i ochotu udržovat své zvyky a jazyk potenciálně schopna posunout českou společnost směrem na východ, pokud jde o jazykové i kulturní danosti. Nelze říct, že by se to u domorodých Čechů setkávalo vždy s nadšením, ale drtivá většina populace se tomu nebrání, možná i proto, že si intuitivně uvědomuje historické reálie a obrácenou zkušenost, o níž jsme výše hovořili.
Češi a Ukrajinci tak intuitivně chápou, že jejich dějinný příběh je více propojen, než by se na první pohled zdálo. Představa, že kulturně, jazykově i geograficky blízký národ trpí pod útokem silnějšího a jeho mladí příslušníci toužící po životě ve svobodě a prosperitě umírají na válečné frontě jen proto, že žijí o tisíc kilometrů dál na východ než my, je pro spoustu našich spoluobčanů zlý sen, který během krátké doby obrovsky vybičoval solidaritu a pocit sounáležitosti. Kéž nám tento zájem o osudy druhých není vbrzku utracen, i když mírové doby ho příliš nepovzbuzují. Potřebujeme ho ale neustále!
Photo by Olga Subach on Unsplash
Autor je politolog. Působí coby odborný asistent na Katedře společenských věd Pedagogické fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. Externě vyučuje na Vyšší odborné škole publicistiky v Praze. Ve své odborné práci se zaměřuje na problematiku stranických systémů zemí Visegrádské skupiny, české politické myšlení a českou politiku.
vladimir-hanacek@politicon.eu
1 COMMENTS
LEAVE A RESPONSE
Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..
Nemyslím si, že jsme v šoku z vpádu ruské armády na Ukrajinu. Ano, v ČR je značně pošramocena pověst Ruska, ale nikoliv zásluhou Ruska. Vždyť SSSR, tedy v podstatě Rusko nás zachránilo před fašistickým Německem. A přesto od samého konce 2.sv. války se zde hlavně zásluhou USA bojuje proti ruskému komunismu. Vždyť USA a VB měli připravené plány už od 1.7.1945 k napadnutí oslabeného Ruska, ale hlavně šlo o zničení komunismu a obsazení území Ruska. Žil jsem celou tuto dobu a tak vím co se dělo na rozhlasových vlnách. Ta šílená protiruská a protikomunistická propaganda trvá dodnes. Sám jsem nebyl v té době až do převratu členem KSČ.
Avšak zločiny, kterých se více jak 200 let dopouštějí USA, a zejména v živé paměti zůstává humanitární bombardování Jugoslávie a ukradení části Srbska, tedy Kosova, vymyšlený důvod krvavé agrese do Iráku, napadání Sýrie, Afganistánu …nelze pro většinu populace u nás jen tak projít bez povšimnutí. A vidím kolem sebe, že vpád Ruska na fašistickou Ukrajinu jsme očekávali. Vždyť každý ví, že fašistický převrat na Ukrajině, kde i prezident hajluje provedli USA svojí CIA! A právě CIA působí i nyní na Ukrajině a podněcuje své loutky proti Rusku. Nebudu tu rozvádět imperialistické chování astronomicky zadlužených USA. Prostě po demontáži tzv. železné opony se USA ocitli bez nesilnějšího protivníka tj. SSSR a považovali to za signál k rozšíření svého First America!