Pozoruhodným aspektem nadcházejících prezidentských voleb je úvaha o faktorech předurčenosti tzv. favoritů v letošních volbách uspět. Mnozí poukazují na skutečnost, že za potenciálem prvních tří kandidátů nemůže stát čistě jejich politická a ideová pozice. Naopak, často je, zejména u dvou mužských kandidátů, poukazováno na jejich „antipolitičnost“ (byť u každého se projevující zcela jinak), absenci silnějších hodnot a vysokou míru pragmatismu a voličské přizpůsobivosti. Přidáme-li k tomu skutečnost, že ani Babiš, ani Pavel, natožpak Nerudová, nebyli vnímáni dlouhodobě jako osobnosti významově ekvivalentní velkým postavám české politiky, které zastávaly prezidentský úřad v uplynulých třech desetiletích, zdá se mnohým letošní výběr jako projev setrvalé pokleslosti české politiky, která se nezadržitelně boří do bahna.
Přiznejme si ovšem, že příčiny tohoto jevu nejsou jen výrazem malosti osob, které nahlížíme jako adekvátní politické lídry, ale též výrazem skutečnosti rutinizace institucionálního provozu české politiky ruku v ruce jdoucího s občanskou pasivitou a především nezájmem schopných jedinců o jakékoliv angažmá v politice. Nutno podotknout, že právě antipolitický afekt značné části inteligence byl prapůvodem nástupu antipolitických populistů na scénu a že i letošní výběr prezidentských kandidátů je tímto dějinným obratem, odehrávajícím se (nejen) v české společnosti od začátku druhého decennia tohoto století, významně ovlivněn. Přesto však nelze tvrdit, že právě osobnosti, které se vyvezly na obecně sdílených představách o inherentní špinavosti „tradiční“ politiky a představující substituční alternativu skutečných politických vůdců, sbíraly k podobné pozici ostruhy již hezkou řádku let. Z tohoto hlediska je pozice zejména obou dlouhodobě největších favoritů nikoliv nahodilý konjunkturální jev, ale víceméně dlouhodobě připravovaný stav prezidentských aspirací a očekávání společnosti o personálním zastoupení hradních adeptů.
Letité strašení Babišem na Hradě
Zatímco Václav Klaus a Miloš Zeman byli coby možní nástupci Václava Havla na Hradě diskutováni nejpozději od druhé poloviny 90. let a paměťová stopa úvah o jejich prezidentské instalaci je předlouhá, v případě Andreje Babiše šlo o nepoměrně kratší časový úsek. Přesto však Babišova hradní aspirace zrála řadu let a aktivně k ní přispívali i jeho skalní odpůrci tím, jak nejpozději od jeho nástupu do vlády Bohuslava Sobotky v lednu 2014 a následně růstu preferencí hnutí ANO na první pozici v průzkumech v průběhu následujícího roku začali Babiše vnímat jako potenciálního mocenského predátora, který postupně obsadí všechny zásadní politické funkce v zemi, přičemž v tradici silného prezidentství bude mít sám zájem v posledku usednout v prezidentské funkci. Příznivci hnutí ANO, Babišovi nejbližší političtí spojenci a „podřízení“, stejně jako Babiš sám, považovali za vhodné Babišem obsazovat post premiéra coby faktického politického lídra, hlavu exekutivy a každodenního „terénního“ šéfa. Spekulace o Babišově prezidentské ambici tak pocházejí primárně z tábora jeho odpůrců, kteří jím paradoxně tehdy začali strašit, že „může být i hůř než za Zemana.“ Babišova ambice reálně kandidovat je daleko mladšího data a je primárně spojena s jeho úvahou posílit pozici faktického lídra opozice prezidentským úřadem po prohraných sněmovních volbách v říjnu 2021 a následném opuštění postu premiéra. Je ale obecně známo, že i přesto si nechal Andrej Babiš rok trvající čas na rozmyšlenou, než definitivně ohlásil kandidaturu. Babišovu ambici stát se prezidentem logicky sdílí hlavně voliči ANO, ale nikoliv všichni. Někteří z nich chtějí Babiše zpět na postu premiéra a v prezidentských volbách preferují některého z „nadstranických“ kandidátů. Strašení zvolením Babiše ze strany části jeho odpůrců pokračuje a nasedá na emocionální vlnu iracionálních očekávání i bezprostředně před volbami.
Generál do NATO a na Hrad
Prezidentské ambice Babišova protikandidáta Petra Pavla nevznikly v jeho hlavě a taktéž nejsou žádnou konjunkturální vlnou, ale fakticky letitou záležitostí. První úvaha o tom, že by se Petr Pavel mohl stát prezidentem, se ve veřejném prostoru objevila v roce 2016, rok poté, co byl český generál vybrán novým šéfem vojenského výboru NATO. Dokud byl generál Pavel toliko náčelníkem generálního štábu Armády ČR, nikoho taková hypotéza nenapadla. Poté, co si mnozí všimli, že v nové funkci zažívá respekt ve vojenských, ale i v civilních politických a diplomatických kruzích západních zemí i postkomunistických aliančních spojenců, a navíc že je charismatickou osobností reprezentující dlouhodobě nejdůvěryhodnější veřejnou instituci v Česku a nepostrádá osobní charisma a rétorické schopnosti, některé pozorovatele napadlo, že by se mohl v budoucnu ucházet o post hlavy státu. Okamžitě se objevila spekulace, že by mohl kandidovat již roku 2018 a být „ústředním Antizemanem“. To Petr Pavel odmítl nejen s ohledem na skutečnost, že takovou pozici neměl dostatečně dlouho a intenzivně budovanou, jakož i, že se mu jako mnohým jiným osobnostem nechtělo tuto dosti nevděčnou roli sehrávat, nicméně především proto, že mu mandát ve vojenském výboru NATO končil až v létě roku 2018 a dříve ho opouštět nechtěl, ani by se nemohl intenzivně věnovat kampani s ohledem na své pracovní povinnosti v Bruselu. Poté ovšem, co tento post opustil a odešel do civilu, fakticky rozjel prezidentskou kampaň, v níž přestože dlouho samotný úmysl kandidovat nepřiznal, byly jeho ambice veřejným tajemstvím. Pravda, intenzivní kontakty s lidmi na besedách mu na dlouho přerušila covidová pandemie, za které byl ovšem aktivní na sítích coby „expert na krizové řízení“ v projektu „Spolu silnější“. Za Pavlem tak stojí mnohaletá systematická stylizace do pozice prezidentského kandidáta a také četné úvahy o něm jako o vhodném kandidátovi. Pravda, už před těmi sedmi lety se objevily vůči němu první výhrady s ohledem na jeho předlistopadové členství v KSČ.
Slovenská inspirace a dosazená aktérka
Zatímco v případě Andreje Babiše a Petra Pavla je jejich role z hlediska dlouhodobého prezidentského profilování přímo spjata s jejich osobnostmi a jejich veřejným vnímáním, v případě Danuše Nerudové je konstrukce „favoritky voleb“ složitější. České hlasy o tom, že po „alfasamcích“ Klausovi a Zemanovi by měla na Hrad přijít žena, zněly již v době před zavedením přímé volby a tedy i Zemanovým zvolením. Jedním z těch, kdo tento postoj několikrát vyjadřoval ve veřejném prostoru, byl i Václav Havel. Konkrétní podobu a tvar však tato očekávání dostala až tehdy, kdy tyto celkem abstraktní představy, neschopné se opírat o inspiraci ze vzdálenějších zemí s jazykovou bariérou (kdo v Česku zná někdejší estonskou prezidentku Kersti Kaljulaid či bývalou chorvatskou prezidentku Kolindu Grabar-Kitarović??), dostaly konkrétní inspirační podnět od sousedů z druhé části bývalé federace. Zvolením slovenské prezidentku Zuzany Čaputové na jaře 2019 se zformovala i pro Čechy celkem jasná a srozumitelná opce, na níž mohli založit své představy. Ano, mít prezidentku mladší, vzdělanou, dobře vypadající, usmívající se, liberálních postojů a progresivistického smýšlení, které ovšem nedává moc najevo a tváří se jako sjednotitelka, to bychom chtěli. Problémem bylo, že taková osobnost v nabídce přirozených adeptů tu nebyla k dispozici. Nějakou dobu bylo diskutováno jméno vrchní státní zástupkyně Lenky Bradáčové, ale tato diskuse rychle utichla. Nakonec se na obzoru objevila rektorka Nerudová, která se do této role víceméně svévolně sama dosadila. Též dávala na čas s ohlášením kandidatury a ještě předtím pro jistotu vydala celkem nudný knižní rozhovor, v němž kromě vzpomínek na (nedávné) mládí shrnula svoje názory na spoustu oblastí života společnosti, které jsou jistě legitimní, ale v převážné většině postrádaly myšlenkovou originalitu. Co jí ovšem nechybí je vysoké sebevědomí, dobrý marketing a především vědomí, že cílová skupina (mladých progresivistů), kterou se rozhodla emocionálně atakovat, je dostatečně silná na to, aby jí vynesla nad 20% podpory. Kalkulace, že takový výsledek bude stačit do druhého kola je legitimní, nicméně velmi nepravděpodobná.
Volební přesuny vs. pevné opce
Buď jak buď, naznačený výklad ukazuje, že představy o neukotvenosti voličských preferencí, které jsou navíc ještě několik dní před volbami podpořeny sociologickými průzkumy, sice znamenají, že stále je velké množství voličů, které může příklonem ke konkrétnímu kandidátovi silně ovlivnit samotný výsledek, nicméně pravděpodobnost, že by se nerozhodnutí voliči nakonec přikláněli k někomu, kdo není považován za favorita, je velmi malá. Voličská jádra zmíněných favoritů jsou totiž z popsaných „historických“ důvodů dostatečně pevná na to, aby setrvali v pozicích horkých adeptů na vítězství, přičemž největší šance mají Babiš a Pavel. Nejde tedy jen o vliv „tendenčních průzkumů“, jak od mnohých často slyšíme. Žádná zásadní změna není pravděpodobná. Na to je po tolika letech pasování těchto osobností na favority už výrazně málo času.
Autor je politolog. Působí coby odborný asistent na Katedře společenských věd Pedagogické fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. Externě vyučuje na Vyšší odborné škole publicistiky v Praze. Ve své odborné práci se zaměřuje na problematiku stranických systémů zemí Visegrádské skupiny, české politické myšlení a českou politiku.
vladimir-hanacek@politicon.eu
