Předseda ODS Petr Fiala se už tři týdny intenzivně připravuje na převzetí funkce předsedy vlády. Jeho osobnostní dispozice, jeho vzdělání a rozhled i politická zkušenost ho nepochybně dobře disponují k tomu, aby tuto funkci dobře zvládl. Přesto nebude mít v dalších měsících jednoduchou úlohu. Dalo by se skoro říct, že po svém jmenování premiérem se stane bezesporu nejvýznamnější politickou postavou v naší zemi a odpovědnost jemu svěřená téměř nebude mít obdoby v předchozích situacích.
Nejdůležitější úkol, který bude Petru Fialovi uložen na bedrech bude úloha sjednotitele a konsensuálního aktéra, schopného usmířit znesvářené strany, umírňujícího situace a mediátora hledajícího společné cesty. Tato úloha v minulosti byla málokdy přisouzena předsedovi vlády. Tentokrát se jí však nový premiére nevyhne. Důvodů je několik, nicméně každý má trochu jiné pozadí a příčiny.
Sjednotitel vlády
Budoucí premiér bude především postaven před odpovědnost sjednotit a vytvořit podmínky pro efektivní společný postup dosud nevídaně heterogenní koaliční většiny. Pět politických stran zastoupených ve vládě dosud Česká republika nezažila. Navíc při pozorném pohledu na jejich ideová a programová východiska je při společných styčných bodech možno vidět především zásadní rozdíly jak co do představ o světě a řešení jeho problémů, tak co do provenience jejich představitelů, generační příslušnosti i způsobu myšlení. Na této skutečnosti nic nemění ani fakt, že od sebe asi nejdále ideologicky vzdálené subjekty, tj. ODS na jedné a Piráti na druhé straně jsou ve vládě zastoupeny výrazně disproporčně a dalo by se tedy předpokládat, že nejsilnější ODS uplatní ze svého programu daleko více návrhů než nejslabší Piráti.
Takto jednoduché schéma ale přestává platit v momentě, kdy si uvědomíme, že pozice ODS např. co do počtu poslaneckých mandátů se zásadně neliší od druhého v pořadí, nejsilnějšího subjektu druhé volební koalice, tedy STAN. ODS a STAN jsou v Poslanecké sněmovně zastoupeny téměř stejným počtem poslanců (34, resp. 33 křesel) a jejich pozice je tak prakticky totožná. ODS obsadí kromě premiéra v nové vládě i zásadní silový rezort ministra financí, STAN zase připadne post ministra vnitra a pravděpodobně i ministra průmyslu a obchodu. Lze tak předpokládat, že vliv těchto dvou stran na zejména ekonomickou dimenzi politiky vlády bude srovnatelný a zásadní bude kompromis mezi nimi, resp. jeho dosažení. Zásadní slovo jistě budou mít také třetí nejsilnější lidovci (23 mandátů), kteří o sobě rádi hovoří jako o „sociálním svědomí“ středopravicové vlády a pravděpodobně obsadí post ministra práce a sociálních věcí s jeho největší rozpočtovou kapitolou. Tendence k nezbytnému šetření a omezování státních výdajů na jedné a snaha udržet sociální smír a jistoty pro sociálně ohrožené skupiny na straně druhé bude snad nejsilnější pole napětí v politice příští vlády. Nemluvě už o postojích některých koaličních stran např. k otázkám ekologie, dekarbonizaci a budoucnosti evropského Green Dealu, stejně jako třeba k etickým otázkám spjatým s pohlavní identitou či sexuální orientací. V tomto všem bude příští vláda nucena najít shodu a zásadní bude právě role premiéra, aby všechny tyto tenze dokázal mírnit a dosahovat kompromisu.
Sjednotitel ústavních činitelů
Druhá rovina, na níž bude Petr Fiala stát před zásadní úlohou sjednocovat, umírňovat a hledat společné cesty, jsou vztahy vrcholných ústavních činitelů a jejich kooperace v zájmu společného postupu v zásadních vnitropolitických otázkách. Petr Fiala má dnes výhodu, že v obou komorách parlamentu je a pravděpodobně ještě pár let bude stejná politická většina, stojící na jeho straně. V čele horní komory má významného politického spojence v podobě spolustraníka Miloše Vystrčila. Na postu předsedkyně Poslanecké sněmovny zřejmě usedne jeho „spolulíderka“ v rámci trojkoalice SPOLU, předsedkyně TOP 09 Markéta Pekarová Adamová. Parlament tak bude mít nový premiér v zásadě na své straně a v jeho předsedech důležité spojence.
Nicméně totéž se nedá říct o prezidentu republiky. Miloš Zeman by v případě svého dobrého zdraví a plného pracovního nasazení jistě vládě nedaroval nic zadarmo a snažil by se využít všechny nástroje, jak jí znepříjemnit život. Prezidentův zdravotní stav však neumožňuje, aby se mohl aktivně zapojit do tohoto klání, a proto je fakticky ze hry, pokud jde o každodenní politický provoz a vládní kroky. Pokud by tento stav trval dlouhodobě, muselo by skutečně dojít k dočasnému omezení pravomocí prezidenta a jejich přenosu na další ústavní aktéry dle článku 66 Ústavy. Takový postup by se vládě Petra Fialy k samotnému vzniku jistě velmi hodil a k jejímu štěstí je v danou chvíli příslušná většina v obou komorách k dispozici. K aktivaci článku 66 však nesmí dojít způsobem, který by jakkoliv zavdal pochybnostem, že se postupovalo rychle, překotně, neodůvodněně a také nelegitimně, jinými slovy, že přesun pravomocí a následný vznik nové vlády se rovná z hlediska rovnováhy ústavních institucí ústavnímu puči parlamentu proti legitimně zvolenému prezidentovi. Odpovědnost za takový postup opět nese především budoucí premiér, neboť právě jemu by daleko více příslušela pozice toho, kdo prezidenta přesvědčí o vhodnosti navrženého postupu a fakticky ho u něj prosadí. Pokud by pak prezident nebyl schopen ze zdravotních důvodů takový proces absolvovat, došlo by nade vší pochybnost k ústavním krokům omezení pravomocí prezidenta jmenování nového premiéra prostřednictvím předsedy Sněmovny. Zásadní je zde nevystupovat silově a dle logiky polarizace a konfrontace, ale jako kompromisní aktér s vůlí se domluvit.
Sjednotitel společnosti
S oběma výše zmíněnými aspekty pak souvisí poslední rovina, a tou je potřeba zasypávat příkopy a sjednocovat znesvářené strany na úrovni celé společnosti. Důsledky dlouholeté polarizace společnosti způsobené nezodpovědnou populistickou politikou vlády i prezidenta, ale též důsledky předchozí „sebevražedné“ politiky pravicových vlád jsou příliš vážné, aby se daly i nadále prohlubovat. Proto bude muset příští vláda prosazovat takovou politiku, která se bude snažit zohlednit názory i politické opozice a těch skupin populace, které obě nově vládní koalice nevolily, včetně milionu tzv. propadlých hlasů. Právě v této pozici sjednotitele se opět bude muset osvědčit nový premiér. V té pozici, ve které mnozí jeho (nejen) straničtí předchůdci v čele vlády fatálně selhali.
S tím souvisí i způsob, jakým budoucí vláda bude prosazovat svojí politiku na úrovni parlamentu, ale i volební mobilizace v nadcházejících volbách druhého řádu, tedy hlavně komunálních a senátních v příštím roce, později pak v evropských i krajských volbách. Zásadní roli tu ale budou hrát příští volby prezidentské. Vládní představitelé nepochybně budou chtít, aby z nich jako nová hlava státu vzešel někdo, kdo bude vládní politice nakloněn a zároveň bude schopen zabránit zvolení opozičních předáků, především pak Andreje Babiše, případně Tomia Okamury. Petr Fiala by tak bez nadsázky potřeboval zvolení „svého“ prezidenta, tedy člověka sobě nakloněného, loajálního a hlavně osobnostně komplementárního. V záplavě mediálně diskutovaných, v zásadě apolitických kandidátů takovou osobnost asi těžko najde. V případě stranických kandidátů z vlastních řad (nejčastěji se v této souvislosti hovoří o senátorce Miroslavě Němcové) se zase mocně spekuluje o jejich šancích volby vyhrát. Ve skutečnosti by přitom měl mít kdokoliv z takových kandidátů sílu dobít Pražský hrad právě díky mocné přímluvě a podpoře premiéra a vlády.
Zásadní přitom ale je, aby vláda prosazovala politiku, s kterou bude většina populace ztotožněna, a premiér disponoval potřebnou dávkou autority o tom společnost přesvědčit. Všechno to samozřejmě souvisí se vším výše řečeným. Navzdory všem pochybnostem Petr Fiala už první krok na této cestě udělal – dokázal vyhrát volby. Málokdo tomu věřil, ale brněnský profesor dokázal zaujmout dostatek voličů právě tím, co mu mnozí vytýkali, tj. údajnou nevýrazností, myšleno kompromisním přístupem a absencí polarizujícího stylu. Taková dispozice ho pro budoucí roli premiéra-sjednotitele disponuje velmi vhodně. Přejme mu, aby se mu to povedlo. Celá naše země to už moc potřebuje!
Autor je politolog. Působí coby odborný asistent na Katedře společenských věd Pedagogické fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. Externě vyučuje na Vyšší odborné škole publicistiky v Praze. Ve své odborné práci se zaměřuje na problematiku stranických systémů zemí Visegrádské skupiny, české politické myšlení a českou politiku.
vladimir-hanacek@politicon.eu
