Bývalý prezident a premiér a někdejší (čestný) předseda ODS Václav Klaus dlouhodobě proklamuje, že ODS se pod vedením Petra Fialy změnila k nepoznání a nic k ní už necítí. Ptáme-li se, v jakém směru se ODS tak zásadně změnila, nemůže být Václav Klaus lepším referenčním rámcem pro určení takové změny. ODS za jeho dob sice dokázala vyhrávat volby a být tahounem vládní politiky, ale přesto jí scházelo to nejpodstatnější, co vítězná strana nezbytně potřebuje k tomu, aby byla dlouhodobě silná: pokora a schopnost sebereflexe. Klausem vedená ODS vykazovala jeden ze zásadních symptomů doby, v níž vyrostla v nejsilnější českou stranu, tj. přesvědčení příslušníků nové (poprivatizační) elity, že sám úspěch transformace je samohybným mechanismem uznání vlastního nároku na pravdu a vynucování si souhlasu ostatních. Měřítkem úspěšnosti politika ODS bylo od 90. let to, s jakou mírou sebevědomí byl přesvědčen o vlastní dokonalosti a utvrzoval v tom ostatní. Takové jednání bylo prezentováno jako adekvátní politická asertivita a schopnost se prosadit.
S tímto neduhem bojovala ODS i později v éře Mirka Topolánka a Petra Nečase. V době, kdy disponovala bezprecedentní voličskou silou, přesahující 30% voličských preferencí, byla odhodlána ordinovat společnosti svá ideová dogmata jako samospasitelná řešení problémů, aniž by volič pochopil, proč a hlavně pro koho je takové řešení žádoucí. Představitelé ODS byli přesvědčeni, že buď volič nezbytnost jejich politických kroků sám automaticky pochopí, a nebo ho v jejich uznání utvrdí skutečnost, že proti nim neexistuje žádná vhodná alternativa, neboť všichni ostatní by v případě přístupu k moci zdevastovali zásadní výdobytky polistopadového systému, jehož se ODS deklarovala být nejzásadovějším ochráncem.
Symptom nejednoty
Politikům ODS se dlouhodobě v tomto zmíněném období zdálo zásadně limitující neustále brát zřetel na mínění výrazně slabších koaličních partnerů a jejich priority, které chtěli vyhandlovat se silnějším partnerem skrze podporu prosazení jejich návrhů. Mnohokráte se tak diskutovalo o možnostech změny volebního systému, jenž by posílením většinových prvků umožnil nejsilnější straně získat nadprůměrné množství křesel, a tím pádem i potenciální jednobarevnou většinu v Poslanecké sněmovně. Vládnout bez nutnosti ohlížet se na koaliční partnery bylo od 90. let až po Nečasovu éru setrvalým pokušením.
Bohužel to byl však především poslanecký klub ODS samotné, který se svými dílčími secesemi několikráte zasadil o zásadní vnitropolitické otřesy a vládní nestabilitu. Vzpomeňme pád vlády Mirka Topolánka v roce 2009, který umožnili dva poslanci jeho vlastní strany: Vlastimil Tlustý a Jan Schwippel. Rebelující poslance Fuksu, Tluchoře a Šnajdra musela Nečasova vláda uspokojit rozdělením postů v dozorčích radách státních institucí, aby složili poslanecký mandát a přestali vládu ohrožovat. Přesto však nakonec při hlasování o vyslovení důvěry prezidentské vládě Jiřího Rusnoka chyběly dosavadní vládní koalici dva hlasy dalších dvou poslanců ODS: Úlehly a Floriána k tomu, aby mohla v srpnu 2013 oddemonstrovat svůj jednotný většinový nesouhlas s vyslovením důvěry této Milošem Zemanem oktrojované vlády. Zanedlouho pak se Poslanecká sněmovna rozpustila…
Vnitřní nejednota ODS namnoze pocházela z osobních anymozit a neukojených individuálních ambicí. Přesto se však vždycky našlo nějaké věcné téma, na kterém se mohlo svézt. Ať už to byla politika ústupků vůči koaličním partnerům např. v oblasti sociální a daňové politiky či z pohledu souhlasu s prohlubováním evropské integrace. Vedení ODS namnoze bylo svými lidmi kritizováno za to, že systematicky přehlíží zájmy tvrdého voličského jádra, skládajícího se především z vyšších příjmových skupin a lidí mladšího věku z větších měst, a snaží se dělat kompromisní politiku vůči názorům, které zájmy ekonomické elity neakcentují.
Tento vnitřní kriticismus a s ním spojená nejednota se významně propsal i do poměrů na jednotlivých kongresech ODS. Kdykoliv se nejsilnější pravicová strana sjela coby vládnoucí formace s premiérem v čele na svém nejvyšších orgánu, vždy proti dosavadnímu lídrovi vystupoval nějaký protikandidát, jenž představoval alternativu i v rovině ideových proklamací: proti Mirku Topolánkovi kandidoval Pavel Bém, proti Petru Nečasovi Ivan Fuksa. Kritici vedení se ozývali i v řadách delegátů a na nižších stranických postech. Někteří se přitom dostali i do vedení strany.
Fialova selanka
To kongresy ODS počínaje nástupem Petra Fialy do čela strany v lednu 2014 začaly mít zásadně odlišný charakter. Nejen, že proti stávajícímu předsedovi nikdo do čela nekandidoval, ale hlavně všichni se vždy dokázali principiálně shodnout na tom, že je potřeba nejen čelit mocenskému náporu populistů, jež se po roce 2013 spolu s levicí chopili moci, ale hlavně představovat vůči nim principiální hodnotovou, ale i programovou alternativu.
Petr Fiala rád na kongresech hovořil o hodnotách, na níž jeho strana stojí, a tak také stmeloval vnitrostranické řady a pocit straníků, že vnitřní jednota je výrazem oddanosti těmto hodnotám a také podmínkou budoucího úspěchu. Nešlo však jen o negativní vymezení vůči populistům a principiální obhajobu prozápadní zahraničněpolitické orientace ČR. Šlo též o vymezení programových priorit, které musí strana zastávat, aby byla schopna populisty a extrémisty porazit. Petr Fiala rád takto mluvil o konkurenci, ale často mu bylo vytýkáno, že s vlastními jasnými a srozumitelnými řešeními nepřichází. Na kongresech i mimo ně se tak ODS věnovala ideové debatě, jejímž produktem bylo významné opuštění neoliberálních dogmat o primátu úspěšných a potřebě omezovat veřejné výdaje v zájmu pomoci konkrétním sociálním skupinám, neb pomoct by si měl hlavně každý sám. Politici ODS si uvědomili, že to byl právě ortodoxní neoliberalismus, řídící se heslem: „Privatizace zisků, socializace ztrát!“, co vydláždilo cestu k moci populistům a znamenalo zásadní ohrožení zachování výdobytků polistopadového systému. Praktickým symptomem tohoto vědomí je principiální odklon od politiky úspor k adresné sociální pomoci a roli státu a veřejných rozpočtů při poskytování veřejných služeb a budování veřejné infrastruktury.
Kongresová proměna
Letošní kongres ODS, jenž se sešel v Praze o druhém dubnovém víkendu, byl první poté, co se ODS na sklonku loňského roku opět vrátila k moci a její předseda usedl do premiérského křesla. Mnozí by tak očekávali, že vládní odpovědnost a priority programu budou horečně diskutovány a objeví se i alternativní vize oproti oficiální vládní linii. Nestalo se. ODS působila jednotně a odhodlaně prosazovat svůj program, s nímž šla do voleb v rámci trojkoalice SPOLU a který promítla i do programového prohlášení vlády. Petr Fiala ve svém kandidátském projevu na předsedu hovořil o potřebě adresné pomoci lidem postiženým vysokou inflací a zdražováním, o potřebě zajištění bydlení těm skupinám populace, které si ho sami nepořídí, o potřebě rozvoje vzdělání a dalších prioritách. O razantním snižování schodku státního rozpočtu na úkor peněženek lidí nepadlo ani slovo. Nedávalo by to koneckonců ani příliš smysl. Podobné sebevražedné sklony ODS v minulosti znamenaly její historicky největší volební propad v roce 2013, z něhož se ODS dodnes stoprocentně nevzpamatovala a opětovnou cestu na výsluní si vystužuje spoluprací s koaličními partnery. Právě důraz na smysl spolupráce s KDU-ČSL a TOP 09 v rámci trojkoalice SPOLU byl leitmotivem nejen Fialova, ale i ostatních projevů na kongresu přednesených.
Vůle ODS dosahovat programové shody s kdysi slabšími konkurenty je nebývalá. Je dokladem vnitřní proměny strany od její ideové vyhraněnosti v neoliberálních pozicích coby hlavního dědictví klausovské éry k širší, ideově elastické a především politickým stylem a symboly umírněné alternativě bezbřehého populismu. To je Fialova proměna ODS, kterou průběh letošního sjezdu názorně stvrdil. Petr Fiala dobře ví, že pokud chce ODS zůstat i nadále nejsilnější stranou s vůlí vítězit, jiná cesta k takovým cílům nevede.
Autor je politolog. Působí coby odborný asistent na Katedře společenských věd Pedagogické fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. Externě vyučuje na Vyšší odborné škole publicistiky v Praze. Ve své odborné práci se zaměřuje na problematiku stranických systémů zemí Visegrádské skupiny, české politické myšlení a českou politiku.
vladimir-hanacek@politicon.eu
