Co napověděly lednové prezidentské volby o budoucím směřování českého stranického systému a české politiky obecně. Mnozí se jistě zhrozí odpovědí a pro jistotu budou doufat v to, že tato zkušenost zůstane brzo zapomenuta. Úkolem důsledných analytiků je ale vnímat souvislost mezi jedním dílčím výstupem a dlouhodobým procesem i kritickými momenty v budoucnu.

Prvním postřehem by bylo, že prezidentské volby pro samotný český stranický systém a jeho další evoluci neznamenají vůbec nic. Souboj o Hrad je přece zcela svébytnou volební arénou, odlišující se od těch ostatních nejen nevyhnutelnou personalizací, ale především exkluzivitou nahlížení na soupeřící aktéry ze strany voličů, charakterizovanou vysokou mírou exponovanosti úřadu hlavy státu a tedy i ochoty nechat se v těchto volbách snázeji a silněji zmobilizovat než ve volbách ostatních. Dokonce ani volby do Poslanecké sněmovny podle těchto hlasů nenabízely nikdy podobnou míru “zahřátí” veřejnosti okolnostmi volby, nejen proto, že jsou charakterizovány soutěží politických stran či koalic, ale především proto, že se odehrávají jednorázově a nenabízejí tak dlouhodobou a taktizování plnou podívanou jako dvoukolové prezidentské klání. Povolební vyjednávání o budoucí vládní koalici je pak mnohdy dramatičtější než volební kampaň samotná, ale to už je pro mnohé “politika”, která vždy nějak dopadne, kterou nelze ovlivnit a tedy nemá smysl se jí ani příliš vzrušovat.

Tento názor je na jedné straně legitimní a v mnohém správný, ale pojímat exkluzivitu prezidentských voleb ve smyslu úplné autarkie, a tedy i nulového vlivu na ostatní volební arény a jejich aktéry je samozřejmě nesprávné a v mnoha směrech i nebezpečné. Zkušenost prezidentských voleb nepochybně na další vnímání, postoje a chování voličů vliv mít bude, a to zejména tehdy, budou-li v dalších typech voleb vystupovat personálně identičtí aktéři jako ve volbách prezidentských.

Pokračující personalizace

Personalizace výběru je fenomén v prezidentských volbách nevyhnutelný. Ani kandidát silné a etablované parlamentní strany nemůže být volebně legitimizován zcela izolovaně od svých vlastních osobních charakteristik. V letošním roce to celkem učebnicově ukázal případ kandidáta SPD Jaroslava Bašty. Přestože SPD se dlouhodobě pohybuje v preferencích okolo 10%, v některých průzkumech dokonce poměrně výrazně nad touto hranicí, prezidentský kandidát SPD nezískal ani polovinu těchto hlasů v prvním kole. Na straně druhé však nelze tvrdit, že by podpora (formální i deklarovaná) od relevantních stran nebyla pro prezidentské kandidáty žádným způsobem podstatná. Pro nemalou část voličů deklarovaná podpora představuje vodítko, kterým se řídí. Důležité je, jestli tato podpora zároveň koresponduje s personálními faktory, jinými slovy, jestli míří k podpoře těch kandidátů, kteří jsou i čistě osobnostně nahlíženi voliči jako zajímaví a proto i favorité.

V případě Petra Pavla šlo o dlouhodobě profilovaného potenciálního favorita prezidentských voleb, o jehož kandidatuře na Hrad a vhodnosti vzhledem k společenské prestiži jeho profese a mezinárodnímu renomé někdejšího šéfa vojenského výboru NATO se diskutovalo vážně nejpozději od doby, kdy tuto funkci v roce 2015 tento český generál získal. Vládním stranám tak nezbylo prakticky nic jiného, než s jeho podporou a budováním dobrých vztahů s ním fakticky dlouhodobě počítat, byť se strany koalice SPOLU rozhodly před prvním kolem šalamounsky podpořit hned tři kandidáty. Pavlovi nepochybně pomohlo ale i to, že byl nahlížen jako ten, kdo jako hlavní může zastavit cestu Andreje Babiše na Hrad. Z tohoto hlediska sehrál protentokrát roli “ústředního Antibabiše”, ne ve smyslu obsahovém, ale strukturálně: “kdo nechce Babiše, ať volí generála, protože ten jediný ho může bez problémů porazit”. Tato logika, jakkoliv zdánlivě zjednodušená, rozhodla. Ono zjednodušení je paradoxně žádoucí, neboť volič je tak snáze orientován a tedy i mobilizován.

Andrej Babiš vstupoval do prezidentského klání nepochybně z vědomím všech těchto souvislostí. Porážka ve druhém kole jeho image nijak významně neposílíla, ale taktéž jí nijak podstatně neublížila. Mnozí komentátoři již před prvním kolem prohlašovali, že Babiš fakticky nemá co ztratit. Naopak, Andreji Babišovi se ve volbách podařilo významným způsobem hegemonizovat prostor politické opozice. Prohlašováním Petra Pavla za vládního kandidáta od jeho volby sice nedokázal odradit i ty voliče, kteří nejsou vládně-opozičním schématem významněji zaujati, ale zároveň dosáhl toho, že kdo je skutečně opozičně naladěn vůči vládě, vidí dnes sinějši a jasněji skutečného lídra opozice především v něm. Tato pozice pak bude trvat následujícího dva a půl roku až do sněmovních voleb a těžko jí něco rozlomí.

V praxi to pro výhled směřování českého stranického systému do příštích sněmovních voleb znamená zhruba toto: je-li lídrem opozice Andrej Babiš, potom budou všichni opizičně naladění voliči mít tendenci volit “jeho”, tzn. hnutí ANO. To může být velký problém nejen pro opoziční SPD, jejíž mnoho voličů získal rétorikou blízkou nacionálním populistům Babiš letos už v prvním kole, ale především to postaví před velmi nepříjemné dilema levicové mimosněmovní strany. Zatímco KSČM by asi s ohledem na stále se více přibližující pozice svoje s pozicí Babišovou mohla počítat s volebně-koaličním spojenectvím s hnutím ANO (a rádoby utajená schůzka Andreje Babiše s neostalinistou Skálou toho budiž trvalým mementem), pro ČSSD tato pozice znamená hrát si na opozici jak proti vládě, tak proti Babišovi, což je velmi podobná úloha, jakou se v letošních prezidentských volbách pokoušel hrát odborář Josef Středula. Jaký byl jeho osud v letošních volbách víme…

Podstatné ale je, že s podobnou tendencí se budou pojímat i zástupci pomyslné protistrany, tedy příznivci vládních stran. Všichni, kdo se už teď děsí představy, že by se po příštích sněmovních volbách mohl Andrej Babiš vrátit do Strakovy akademie, budou vykazovat jeden sklon: najít jednu jasnou, jednoznačnou platformu, která bude antipodem ANO, a také jednoho jasného, jednoznačného lídra, jenž bude pro sněmovní volby dalším “Antibabišem”. Jaká bude ta stranická/koaliční platforma je oetvřené, ale je v zásadě zřejmé, kdo bude oním ústředním protikladem Babiše. Samozřejmě stávající premiér Petr Fiala, který je jím již od léta 2021 nejpozději.

Hegemonie dvou nejsilnějších

S personalizací do dvojice lídrů se pak pojí druhé důležité očekávání, které jsme taktéž zaznamenali v letošních prezidentských volbách. Je jím tendence k bipolární konfiguraci, spojená s dominantním postavením dvou nejsilnějších aktérů. V praxi to může znamenat, že se ve sněmovních volbách dočkáme taktéž jako ve volbách prezidentských stavu, kdy podpora dvou nejsilnějších subjektů bude přesahovat v obou případech hranici 30% a tím se v součtu bude blížit dvěma třetinám všech odevzdaných hlasů, nebo tuto hranici dokonce překoná, jako se tomu stalo poprvé a naposledy v našich poměrech ve sněmovních volbách roku 2006. Tendence k duálnímu výběru je pak spjata s mentálním vyřazením ostatních alternativ, které se zdají být příliš slabé a tedy irelevantní na to, aby s pozicí dvou nejsilnějších aktérů nějak významněji zamíchaly.

V prezidentských volbách tato logika platí absolutně, neboť v nich si dva postupující kandidáti říkají ve druhém kole o hlasy i kandidátů poražených. Nicméně ve sněmovních volbách dvěma nejsilnějším subjektům nemusí podpora stačit k zisku jednobarevné většiny (což je navíc téměř nevyhnutelné), a proto velmi záleží i na pořadí na dalších místech. Uspět pak mohou jen ty politické strany, které představují dostatečně početné svébytné menšinové voličské opce, dobře stmelené a dostatečně vysoko od vstupní klauzule. V českém případě dosud takovou opci představují ale snad jen Piráti, a s trochou pochybností po výše zmíněném prezidentském výsledku pravděpodobně i SPD. U ostatních sněmovních stran, tedy STAN, KDU-ČSL a TOP 09, lze úspěšně polemizovat o tom, nakolik by v případě lavírování kolem 5% klauzule nebyli v této logice i mnohými svými voliči doslova hozeni přes palubu. Jejich hlasy však bude Fialova ODS i v příští Sněmovně nezbytně potřebovat. Řešení se nabízí jedno jediné a osvědčené, tj. volební koalice ODS s menšími stranami. Všechny strany koalice SPOLU budou tak pod obrovským tlakem na její udržení. Bude zajímavé sledovat, jestli tento tlak ustojí i navzdory potenciálním konfliktům, které mezi nimi můžou vypuknout už velmi záhy, až se začnou vážněji dohadovat o řešeních různých témat, které musí stávající vláda řešit.

Jeden může namítnout, že dva a půl roku je dlouhá doba a za tu dobu se odehraje ještě leccos. Ano, minimálně v roce 2024 mezitím proběhnou další troje volby druhého řádu (evropské, krajské a senátní). Každopádně i ty budou důležitým barometrem toho, jestli výše naznačené teze stále platí či nikoliv.

Facebook

Twitter

Linkedin

StumbleUpon

Reddit

Tumblr

Digg

Print

Vladimír Hanáček

Autor je politolog. Působí coby odborný asistent na Katedře společenských věd Pedagogické fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. Externě vyučuje na Vyšší odborné škole publicistiky v Praze. Ve své odborné práci se zaměřuje na problematiku stranických systémů zemí Visegrádské skupiny, české politické myšlení a českou politiku.

vladimir-hanacek@politicon.eu

Facebook

Twitter

Linkedin

StumbleUpon

Reddit

Tumblr

Digg

Print