Únava, frustrace i objektivní materiální a finanční problémy coby důsledek vleklé pandemie způsobuje mezi občany zřetelnou názorovou radikalizaci. Velké percento lidí navzdory objektivním ukazatelům vývoje pandemie požaduje ukončení restrikcí a postupný návrat k životu v normálním režimu. Vládní rétorika, postavená na systematickém obviňování populace z nedodržování opatření a vyhrožování dalšími restrikcemi ve stylu: „Můžete si za to sami!“ postupujícímu kriticismu jen nahrává. Politické důsledky této radikalizace můžou být dalekosáhlejší, než si nyní jsme ochotni připustit.
Opozičně naladění voliči se radují, že aspoň v něčem je covidová krize prospěšná: pomůže mnoha bývalým voličům hnutí ANO otevřít oči a odhalit neschopnost Andreje Babiše řídit zemi v krizi a v říjnu se tak konečně chystá konec jeho kumulované moci. Obecně se soudí, že beneficientem nespokojených hlasů bude stávající systémová sněmovní opozice. Právě oba rodící se koaliční bloky představují přirozené protihráče vlády jak v krátkodobém horizontu vyrovnávání se s pandemií, tak z hlediska dlouhodobé opoziční role, kterou vůči vládě sehrávají v posledních třech letech. Přesun hlasů od hnutí ANO k opozici by logicky vedl ke zformování sněmovní většiny složené z obou opozičních bloků.
Systémová opozice mezi mlýnskými kameny
Systémová opozice, tvořená levostředovým koaličním blokem Pirátů a STAN a středopravicovou koalicí SPOLU (ODS, KDU-ČSL a TOP 09), však čelí tlakům ze dvou stran, které jsou snad komplikovanější než samotná vládní pozice. Na jedné straně musí vůči nekompetentním, chaotickým a namnoze zcela nesrozumitelným a iracionálním vládním opatřením nabízet jasnou alternativu řešení pandemické krize. Opozice se snaží formulovat opatření, která reagují na nejkřiklavější nesmysly vládních restrikcí i nekompetentnost vládní politiky. Týká se to například pomalého pořizování testovacích sad pro potřeby testování na pracovištích, s tím souvisící oddalování návratu dětí do škol, nedostatečné odškodňování a v neposlední řadě i naprosto nezvládnutou přípravu očkovací operace, kterou v reálném provedení nakonec víceméně zachránily kraje, většinově též vedené opozičními hejtmany.
Na straně druhé si však opozice nechce dovolit, aby se lacině svezla na vlně kriticismu vůči vládě a odmítla jí poskytnout podporu při zachovávání opatření, když vláda o hlasovací většinu s ohledem na postoj komunistů přišla. Předáci opozičních stran navrhli svou variantu pandemického zákona coby alternativu nouzového stavu a vyzvali vládu k jednání o něm. Ze stejného důvodu jí odmítli poskytnout podporu při prodloužení nouzového stavu. Na něm se však posléze z vládou dohodli hejtmani, které až na čtyři výjimky tvoří zástupci opozice. Opoziční strany se tak dostaly do situace, že jejich hejtmani zvrátili rozhodnutí jejich poslanců během tří dnů. Důvodem takového obratu je zřetelně pocit odpovědnosti za vývoj pandemie a obavy nejen z nového nárůstu nákazy, ale taktéž mediálního lynče, který by mohl v takovém případě následovat. Pandemický zákon byl ve čtvrtek poté odhlasován Sněmovnou v podobě vládního návrhu za souhlasu opozice. Politická munice pro opozici vůči vládě je tak velmi omezená, a to především díky tomu, že opozice nese odpovědnost za vývoj pandemie v relaci k aplikovaným opatřením v krátkodobé perspektivě úplně stejně jako vláda v momentě, kdy je jejích hlasů k prosazení opatření potřeba.
Antisystémová opozice odpovědnost nenese
Aktéři příslušných rozhodnutí, tj. vládní koalice ANO a ČSSD a oba opoziční koaliční bloky však nejsou výluční aktéři parlamentní scény. Je paradoxní, že další neodpovědnost za vývoj pandemie není již dále vyčítána komunistům, kteří opozici do hry při prosazování vládních restrikcí vtáhli. Komunistům sice preference nikterak dlouhodobě nerostou. Spíš naopak. Ze stejného důvodu je však třeba chápat jejich postoj. KSČM zaujala odmítavé stanovisko k prodloužení nouzového stavu proto, že její předáci dospěli k závěru, že jim podpora vládních restrikcí nic nenese. Přesto však zůstávají ve hře pro případné licitace. Jejich případná snaha postavit se do čela pelotonu odmítačů restrikcí by samozřejmě nepůsobila příliš věrohodně.
V jiné pozici jsou však další parlamentní aktéři, především pak SPD Tomia Okamury. Nacionalisté sehrávali po tři roky roli „vládní rezervy“ pro případ potřeby doplnění vládní většiny, pokud by Babišově vládě vypověděla podporu některá z levicových stran. Sám Tomio Okamura k této úloze dostal již na samém začátku volebního období biancošek v podobě postu místopředsedy Poslanecké sněmovny. Covidová krize však ochotu jeho poslanců vládu i nadále přidržovat přinesla definitivní konec. Okamurovci staví svou politiku na populistickém apelu, postaveném na principiálním antielitismu, který je zároveň konotován jako „spiknutí nadnárodních elit proti dobrým českým lidem.“ V souvislosti s pandemií patří poslanci SPD mezi nejagilnější šiřitele konspiračních teorií ohledně původu viru i jeho šíření. Sám Tomio Okamura tyto dezinformace nešíří, ale snaží se zaujímat pozici, kdy by mohl získat podporu nejfrustrovanější části populace jako ten, kdo stojí proti vládním restrikcím, minimálně v té podobě, v jaké je vláda vyhlásila. Okamura velmi prozíravě vnímá, že stoupenci konspiračních teorií a šiřitelé nepravd o koronaviru nejsou relevantní voličskou skupinou. Oslovování této množiny nechává svému bývalému „odpadlému“ kolegovi Lubomíru Volnému. Ví ale dobře, že to, co frustrovaná společnost do značné míry očekává, je sofistikovanější a na schopnosti rozlišovat založený přístup selekce opatření účinně chránících zranitelné skupiny a naopak ulevující ostatním. Šířící se mutace viru sice schopnost takto rozlišovat do značné míry komplikují. I přesto je ale s výhledem jarních měsíců a změny počasí možné navrhnout různé alternativní scénáře podle vývoje pandemie. O takové varianty se Okamura pokouší, byť mu v tom činí značné problémy právě nejednoznačnost očekávání i jeho vlastní odborné, ale i politické limity.
Cesta k volebnímu patu
Buď jak buď, preference podle posledních průzkumů nerostou jen opozici, resp. především koalici Pirátů a STANu, kterým průzkum společnosti Kantar ze 14. února poprvé přisoudil možné volební vítězství. Preference rostou právě i Okamurově SPD. Ve zmíněném průzkumu jí bylo přisouzeno 10,5%, což je výsledek srovnatelný s jejím volebním ziskem z října 2017, avšak za značně odlišného rozvržení preferencí ostatních stran. Pokud by totiž nastala situace, že by se ani jedna z dnes již malých levicových stran ČSSD a KSČM do parlamentu nedostala, stane se SPD jedinou menší sněmovní stranou vedle tří dominantních politických bloků.
V takové situaci ovšem může snadno početně dojít k volebnímu patu, tj. nemožnosti sestavit vládu na stávajícím vládně-opozičním schématu. Konkrétně řečeno: většinu by tak nejen nemělo Babišovo hnutí ANO a samozřejmě nemohlo by se opřít o své stávající marginalizované spojence, ale většinu by nezískal ani opoziční blok dvou koalic.
Tato situace by tak byla řešitelná pouze dvěma cestami: buď vznikem nějaké varianty velké koalice, tzn. spojením některé z opozičních koalic s hnutím ANO, nebo širokou koalicí obou těchto bloků s Babišem, a nebo naopak vtažením do hry Okamurovy SPD. Vzhledem ke stávajícímu vývoji se nejeví pravděpodobným, že by měl kterýkoliv ze tří dominantních subjektů jakýkoliv koaliční potenciál vůči SPD, resp. že by byl kdokoliv z vládních i opozičních stran ochoten vytáhnout SPD z izolace. Vzhledem k pragmatickému počínání Andreje Babiše směrem k SPD v minulosti však není vyloučeno, že pretendentem na sestavování koalice s Okamurou je především on.
Opoziční strany jsou tak postaveny do situace, že se nesmí chovat destruktivně vůči vládě svádějící boj s pandemií, ale na straně druhé musí velmi precizně upozorňovat na její přešlapy, chyby i důsledky nekompetentnosti a nabízet vlastní recepty řešení, které navíc vyhoví očekávání stále většího množství lidí, čekajících na světlo na konci tunelu. Pokud to nezvládnou, neposilují Babiše, jak se často mylně soudí, ale ženou vodu na mlejn antisystémové opozici, především pak Okamurově SPD. Pokud by tato posílila tak, jak jsme výše popsali, stálo by to předáky stran systémové opozice víc, než si dnes možná jsou ochotni přiznat…
Koláž: redakce / Pete Linforth
Autor je politolog. Působí coby odborný asistent na Katedře společenských věd Pedagogické fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. Externě vyučuje na Vyšší odborné škole publicistiky v Praze. Ve své odborné práci se zaměřuje na problematiku stranických systémů zemí Visegrádské skupiny, české politické myšlení a českou politiku.
vladimir-hanacek@politicon.eu
2 COMMENTS