Nejvyšší vůdce Korejské lidově demokratické republiky Kim Čong-un se setkal se svým protějškem Mun Če-in z jižní části Korejského poloostrova, která je podle severokorejského režimu její součástí (pozn. oba státy se navzájem neuznávají). Dal by se tedy již třetí korejský summit označit za oboustranné uznání obou států? Kdepak, tak daleko do budoucnosti jsme se ještě nedostali, i když k tomu jednání můžou v průběhu několika následujících let směřovat.
Korejský summit, který se konal v pátek 27. dubna tohoto roku, se konal na území Jižní Koreji v tzv. demilitarizované zóně v oblasti Pchanmundžom. Cílem této schůzky bylo ze strany severokorejského vůdce, a zároveň i jihokorejského prezidenta ukončit dlouhodobě trvající překážky, které mezi sebou oba státy dělí od lepších zítřků. Oba státníci podepsali vzájemnou deklaraci, ze které plyne, že Severní Korea zastaví svůj jaderný program, mj. bude také zřízena horká linka mezi hlavními představiteli obou států a v neposlední řadě to nejdůležitější je zatím předběžné, ale navzájem si připustili podepsání míru a tím uznání obou států (na konci Korejské války, 27. července 1953 bylo podepsáno jen příměří). Deklarace obsahuje i další konkrétní návrhy, které jsou pro zklidnění situace na Korejském poloostrově nezbytné.
Jak je možné, že severokorejský vůdce na dohodu přistoupil? Je nesprávné, když se na každého člověka (a na politika obzvlášť) díváme jen tak, jak ho známé z médií. Nepochybňuji, že Severní Korea je autoritářský režim, a už vůbec ne Kimovu závislost na moci – je to člověk, který se narodil do rodiny vůdce a byl vychován ve víře, že právě severokorejská ideologie čučche a další podobné (stalinismus, antikapitalismus, a další) jsou tou nejlepší formou pro život jedinců – pardon pro život lidí. Kim Čong-un je člověkem vzdělaným (studoval ve Švýcarsku), pravděpodobně má velký přehled o tom, jak to ve světě chodí, a pokud je to doopravdy takto, tak si je být také vědom toho, že neustálé uzavírání své země do izolace bez jakéhokoliv obchodního spojence – vynechejme Čínu, na kterou je i přes to, že je obchodní velmocí, vyvíjen neustálý tlak na to, aby s KLDR přestala obchodovat a KLDR se tak ekonomicky zničila sama. Běžný člověk nevidí do pozadí toho, jak probíhají politická jednání mezi Severní Koreou se Spojenými státy, s Ruskem, s Čínou. Ovšem ON dosáhl svého cíle – má funkční jaderný arzenál a musí se s tímto zkrátka státem jednat a to je přesně ten posun, kam se podle mě Kim Čong-un chtěl dostat.
Nyní, po setkání dvou představitelů korejských států se podle agentury AFP do Severní Koreji vypraví čínský ministr zahraničních věcí. Americký prezident Donald Trump na svůj Twitterový účet napsal, že se také hodlá v řádech několika týdnů setkat se severokorejským vůdcem, a není tedy pochyb o tom, že nás čekají světlejší zítřky, týkající se především zbavení strachu, jehož příčinou byly ještě nedávno probíhající raketové testy. Tohle všechno může být znamením, že se Korejský konflikt jednou pro vždy stane uzavřenou záležitostí, kde Západ ustoupí nedemokratickému režimu, jen kvůli tomu, že vlastní jaderný arzenál. Najde se způsob, jak Severní Koreu donutit k demokratickému zřízení? Budou ovšem o to vůbec zfanatizovaní občané tohoto režimu stát? Budou schopni se naučit západnímu stylu života? Otázky, které by si měli položit především velcí pánové politici ze Spojených Států, Ruska, Číny, ale i Evropské unie.
Autor je studentem střední školy. O politiku se zajímá od svých 12 let. Jeho názory jsou centristické a považuje se za spíše konzervativně smýšlejícího člověka. Pro politicon.eu píše od jejího vzniku, v prosinci roku 2017.
