Domácí scéna, Témata, Vnitřní politika

Sociální demokracie si napsala své Requiem

Tento článek si přečetlo již 1142 čtenářů

Nejstarší česká politická strana si už prošla různými obdobími. Tak jako každou politickou formaci ji provázely vzestupy i pády. V porevolučních letech hrála úlohu hlavní české levicové strany a jako taková spoluformovala moderní vývoj našeho státu. Po skončeném sjezdu v Hradci Králové, konaném symbolicky k výročí 140 let od jejího založení, však pozorovateli nezbývá než této straně věštit temnou budoucnost.


Předně je třeba říci, že s problémy se potýkají sociálnědemokratické strany po celé Evropě (viz: Kdo zabil evropskou sociální demokracii?). Dostihla je schizofrenie tradiční levice, která není schopná v globalizovaném světě zajistit sociální výdobytky tváří tvář neoliberalizovanému kapitalismu a tak místo toho hájí status quo a nebo dělá stafáž pravicovým stranám.

Krize má samozřejmě několik příčin, které by vydaly na samostatný článek. V Čechách se k tomu přidává problém s autenticitou samotné strany, která ač by nominálně ráda navazovala na svoji prvorepublikovou předchůdkyni, v reálu se zmítá kdesi mezi národovectvím a „bafuňářstvím“ místních lídrů, které tu a tam doplňuje nějaký idealista, jejichž počet však povážlivě ubývá. Dlouhá léta však sociální demokraté své publikum měli. Jako protiváha tradiční pravice se jim dařilo nabírat elektorát nespokojený s privatizací zdravotnictví či škrty v sociálních službách a být autentickým reprezentantem levicového voličstva.


Nástup Bohuslava Sobotky do čela strany signalizoval pozitivní změnu a šanci na proměnu strany v moderní stranu evropského střihu. Po odražení lánského puče se navíc Sobotkovi otevřela možnost uchopit otěže strany a vytyčit jí novou vizi. Na to však zřejmě při řízení vlády nebyl čas. Sobotka tak svoji šanci promrhal. Při neustálém lavírování a snaze vyvážit jednotlivé proudy strany si nenaklonil nikoho a navíc ani nebyl schopen eliminovat své stranické soupeře.

Výsledek strany v minulých sněmovních volbách byl jen smutným završením tohoto procesu i faktu, že strana pár měsíců před volbami Sobotku odkopla, aby voličům nabídla pochybný dualismus Zaorálka a Chovance.

Výsledky sjezdu konaném na začátku dubna v Hradci Králové mnohé šokovaly. Lidé jako Jaroslav Foldyna neskrývající svou xenofobní rétoriku, nebo lánský pučista a stavitel vily Jiří Zimola by se za normálních okolností do čela strany vůbec neměli dostat. V situaci, kdy je ČSSD ve stádiu klinické smrti je to však jen výslednice událostí, které snad ani jinak dopadnout nemohly.

Neschopnost strany vypořádat se se vztahem k prezidentu Zemanovi, který už dlouho žádné sociálnědemokratické hodnoty nereprezentuje, jakož i zaujmout jasná humanistická levicová stanoviska ve jménu chudých, prekarizovaných a jinak znevýhodněných a tak nabrat ztracené hlasy bude nejspíš stranu provázet i nadále. Místo toho někteří členové strany stále naskakují na falešné dilema, že za problémy strany může údajná liberálnost (kde by se asi tak projevila) či kvóty na zastoupení žen na kandidátkách, jež se delegátům sjezdu nepovedlo zrušit jen díky nesplněnému kvóru.

Ze sociálnědemokratického programu si však nelze vyzobávat jak rozinky to co se nám hodí a to ostatní odhodit. Možná by proto straně prospělo, kdyby si její členové a členky konečně přiznali tvář a přejmenovali se na stranu Národně socialistickou. Alespoň by všichni věděli na čem jsou.



Jak bude reklama vypadat?
-
Zakoupením reklamy odměníte autora článku částkou 60 Kč
Zobrazit formulář pro nákup
Ondřej Hudec

Novinář. Studoval politologii na FF UK a v rámci semestrálního pobytu také na Kodaňské Univerzitě. Člen Strany zelených a Mladých zelených.





Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*
*

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.