politicon.eu

názory a komentáře

Mezinárodní vztahy Z

Státník od tabule a dělba moci

Miloš Vystrčil vstoupil svojí tchajwanskou misí do dějin. Stal se nejen jedním z mála vrcholných ústavních činitelů západních zemí, kteří podnikli oficiální návštěvu Čínské republiky, ale velkou pozornost logicky budí celkový kontext jeho kroku. Mimořádnou odvahu totiž toto rozhodnutí vyžadovalo nejen s ohledem na geopolitické postavení komunistické Číny, která ostrovní stát neuznává, ale i s ohledem na již dlouhodobé vnitropolitické poměry v ČR. Miloš Vystrčil přitom překvapil především upřímností a přímočarostí, se kterou k tomuto rozhodnutí dospěl a způsobem, jakým svou misi a její cíle prezentoval.

Miloš Vystrčil se tak nepochybně stal pozoruhodným výjevem české politiky a začaly se množit nejrůznější spekulace o tom, jak výrazně může coby nová politická „kometa“ českou politickou scénu překreslit, ať už kandidaturou do Poslanecké sněmovny v příštím roce, kde by mohl výrazněji přispěl k nárůstu voličské podpory ODS, tak dokonce na prezidenta v lednu 2023. Všechny tyto úvahy jsou však poměrně nesmyslné, jelikož opomíjejí skutečnost, že vrchol politické kariéry Miloše Vystrčila již nastal, a je jím právě jeho cesta na Tchajwan, jakož i to, co cestě předcházelo, tedy jeho zvolení do čela horní komory po zesnulém Jaroslavu Kuberovi, který s ideou návštěvy Tchajwanu přišel a na jehož odkaz tak Miloš Vystrčil zcela bezprostředně navázal. Ukázalo se tak, že funkce předsedy Senátu není pro zásadní zahraničněpolitické kroky tak banálním a nevýznamným postem, jak by se mohlo dlouhodobě zdát, obzvlášť poté, co českou horní komoru jen pár týdnů před tímto „majstrštykem“ navštívil americký ministr zahraničí a zasypal jí slovy důvěry a vzájemné přízně.

Politický self-made man, jak má být


Miloš Vystrčil je osvěžujícím výjevem i z toho hlediska, že v čase nástupu nejrůznějších populistů, politických rychlokvašků a nečitelných protestních platforem, v čase antistranického a antipolitického afektu a volání po „silných osobnostech“ v politice z jiných společenských prostředí (ať už z byznysu, umění nebo sportu), kteří politickou scénu údajně obohatí svým politickým diletantismem a neznalostí základních daností politického systému, je předseda Senátu ideálním vyjádřením vskutku „tradičního politika“. Nejen, že reprezentuje tradiční politickou stranu, v jejíž struktuře se postupně vypracoval, ale zároveň je jedním z mála vrcholných českých politiků, který si cestu na vrchol vpravdě odpracoval odspodu. Z komunální úrovně coby zastupitel a starosta Telče, přes post náměstka a posléze i hejtmana na kraji až po horní komory parlamentu, do níž se dostal taktéž díky známosti ve svém regionu a podpoře vysočinských voličů, kteří ocenili jeho dlouhodobou dobrou práci „v terénu“.

Zároveň však nepředstavuje archetyp „profesionálního politika“, který už od školních let jen seděl na volených postech. Miloš Vystrčil začínal svou profesní dráhu ještě za komunistického režimu, a tak je pochopitelné, že jeho profesní začátky byly zcela apolitické a známým se stal především jako oblíbený učitel fyziky na telčském gymnáziu. Jestliže dnes vidíme jeho politický vzestup jako cestu zrání státníka, dá se říci, že Miloš Vystrčil je doslova „státníkem od tabule“

Úvahy o dalším vzestupu Miloše Vystrčila do vrcholných ústavních funkcí se na tomto zjištění samozřejmě mohou zakládat a jsou tak zcela oprávněné, ale je zbytečné úspěšnost v nich podmiňovat něčím dalším, dosud nesplněným. Vystrčilův dosavadní politický růst stačí bohatě na to, abychom uznali, že se jedná o výjimečně úspěšný příběh úspěšného vyprofilovaného nositele hodnot v politice, který, jak sám říká, „neuhne“. Jeho život je důkazem, že k tomu netřeba žádné výjimečné dispozice a znalosti a že stačí přirozená dobrá vůle a morální hodnoty zděděné po předcích. Takový úkaz je v kontextu mediálních očekávání současných českých elit a nízkých ambicí značné části populace skutečně oblažující.

Senát našel své místo


Pokud bude za svou zásadovost Miloš Vystrčil odměněn na podzim letošního roku možností pokračovat v čele Senátu, nelze se divit, že jemu samotnému to přijde dostačující. Má to ovšem i systémovou dimenzi, tj. podařilo se nebývalým způsobem vytvořit z horní komory zásadního ústavního aktéra s přesahem i do oblastí, do kterých Senát doposud zatím moc nezasahoval, a to právě včetně zahraniční politiky země.

V českém ústavním systému realizuje zahraniční politiku Vláda a zodpovídá za ni ministr zahraničních věcí. Už od časů Václava Havla jsme však byli svědky dublování a v mnohém nahrazování vládní linie diplomacie výraznou zahraničněpolitickou aktivitou hlavy státu, vyplývající z jejího ústavního poslání „reprezentovat stát navenek“. Mnohokráte přitom bylo zmíněno, že snaha prezidenta přebírat zahraničněpolitické iniciativy namnoze v rozporu s vládní linií je v české ústavní a politické praxi anomální prvek, který vytváří pole napětí a potenciální konfliktní situace. Právě dvojkolejnost české zahraniční politiky ze strany vlády a prezidenta byla mnohokráte vnímána jako nedostatek, komplikující čitelnost ČR v očích zahraničních partnerů.

Zahraničněpolitickou aktivitou senátorů v souvislosti s cestou na Tchajwan však došlo k rozšíření těchto aktérů. Předseda horní komory je formálně druhým nejvyšším ústavním činitelem a je proto zřejmé, že jeho zahraničněpolitické akty mají téměř srovnatelnou váhu jako diplomacie vlády či prezidenta. Pokud došlo v posledních letech k víceméně souladu zahraničněpolitické linie vlády a prezidenta a opozice zaujímá v některých ožehavých otázkách jiný postoj, je jasné, že v případě opoziční většiny v Senátu a obsazení postu jeho předsedy opozičním politikem může k takové zásadní zahraničněpolitické iniciativě dojít. Není to osobní zásluha jen posledních dvou předsedů Senátu, ale zcela zjevně i dalších členů horní komory, především pak stávajícího předsedy zahraničního výboru Senátu Pavla Fischera, že takovou aktivitu dokázali vyvinout.

Zahraničněpolitická linie českého Senátu není nezdravým jevem podvojnosti či dokonce potrojnosti české diplomacie. Naopak, v kontextu ústavní tradice institucionálních konfrontací, na hraně Ústavy se pohybujících praktik prezidenta v zahraničněpolitických otázkách a vysoké míry tolerance veřejnosti k tomu je celkem na místě vytvářet i další činorodé aktéry, kteří vládní linii zahraniční politiky země dokážou kreativně doplňovat, pokud usoudí, že v ní vláda selhává. Je to totiž výraz nikoliv nejednoty a fragmentace, nýbrž především plurality a odraz ústavní dělby moci, která z principu nemůže být v demokracii nezdravá.



Jak bude reklama vypadat?
-
Zakoupením reklamy odměníte autora článku částkou 60 Kč
Zobrazit formulář pro nákup

LEAVE A RESPONSE

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..