Krize školského systému

David Hmíra 20/02/2018

Systém vyučování našich potomků je již po tři staletí stejný. V podstatě jde o povinnou školní docházku, kde je dětem očima vládnoucí ideologie vysvětleno to, jak funguje svět a kde má každý jedinec své místo. Děti – nevinné, hravé bytosti, plné radosti a energie si zvyknou, jsou nuceny zvyknout si na to, že hrát si smějí jenom někdy a že od teď (ideálně) až do konce života budou sedět, dělat to, co někdo přikáže a poslouchat zcela cizí lidi, jakési (na rozdíl od rodičů) nepřirozené autority. Tyto autority učí děti myslet, nevedou je k tomu, jak používat své myšlení.

Dle mého názoru takovéto studium (čím vyšší, tím to platí jistěji) slouží k tomu, aby generovalo obhájce zájmů stávající ideologie. Například za Rakouska-Uherska byla náplň učiva zcela jiná, než za socialismu a dnes je opět zcela jiná. Ano, náplň učiva – to jediné se mění. Děti vždy strnule sedí a opakují to, čemu mnohdy nerozumí, ale s každým novým režimem je to zcela jiný světonázor, čemu jsou učeni. Za posledních sto let byli tímto způsobem 4x obráceni děti, proti vlastním rodičům, (člověk žijící za Františka Ferdinanda jistě nesouhlasil s idejemi svých dětí – nahradit mnohonárodnostní monarchii národními státy. Další generace byla opět postavena proti svým rodičům tak, že již nejsou prioritním zájmem občanská práva a demokracie, ale nyní musíme znárodnit vše a všem, aby všichni měli. A děti těchto dětí zase nikdy nepochopí, jak mohou jejich rodiče milovat Stalina a stále věřit v komunismus. Dnes další děti těchto dětí – my – věříme v nekonečný růst Růstu a v to, že světová integrace všeho a všude nás obohatí) a to ještě není vše. Jedna ideologie se tvrdí v postkomunistických zemích (a sice že je třeba vybudovat instituce a stabilizovat demokracii, abychom se mohli měřit s vyspělými západními demokraciemi), jiná ideologie západu tvrdí, že jediná cesta jak si udržet demografický a ekonomický růst je integrace milionů negroidních obyvatel. (Kteří rozhodně žádnou demokratickou tradici neznají.) Pak tu jsou východní ideologie soustředící se na rozvoj elektroprůmyslu a dále existují různé další světonázory.

Z toho tedy logicky vychází, že to, co se budeme učit ve škole, závisí na tom, kam se narodíš. Stačí třeba 20 let rozdíl a už se ve stejné škole učíš opak toho, co se tam učil tvůj otec. Nebo 20 km rozdíl a už se učíš zcela jiný světonázor a nenavádět jiné lidi, než nenávidí o 20km východněji (západněji).

Podřízenost studia zájmu systému vidíme téměř na všech školách. Zemědělské obory se učí, že jediná správná cesta vede přes pesticidy a další drancování půdy, humanitní obory se učí, že evropská integrace je ku prospěchu lidu a že stát a zákony jsou nezbytné, protože jinak, v přirozeném stavu by se lidé navzájem jen vraždili a znásilňovali. Ekonomické obory se zabývají neklesajícím růstem HDP anebo například práva – svět sám o sobě, kterému ani špičkoví právníci přesně nerozumí. Výsledek je potom takový, že vysokoškolsky vzdělaný lesník obhajuje plošné kácení lesů. Člověk se bohužel nikde nenaučí zamyslet se nad tím, jaký to všechno má vlastně skutečně smysl.

Existuje dělení moci na moc soudní, zákonodárnou a výkonnou. Moc vychovávat mladou generaci by také mohla, či měla mít svou vlastní subjektivitu a nemělo by spadat pod vládnoucí elitu. Extrémní případ toho, jak je pro systém důležité vést (vychovávat, školit) děti byli hitlerjugend. Ti byli vedeni (vychováváni, školeni) z dnešního pohledu špatnou cestou, ale jaký by byl pohled, kdyby Německo válku vyhrálo? To bychom o Hitlerových dětech mluvili jako o budoucnosti našeho národa, jako o vítězi války nad komunistickým východem a imperialistickým západem a sami bychom tam naše děti vodili, dávali jim do ruky onu posvátnou dýku a byli na ně pyšni, jak krásně opakují Hitlerova slova. (Teda ne „my“, Slované, protože bychom pravděpodobně byli vyhlazeni.)

Naštěstí se toto nestalo. Máme tu méně extrémní případ, avšak vychovávání mládeže pro vládnoucí ideologii se nezměnilo. Ze škol vychází lidé bez vlastního selského rozumu a bez kritického myšlení. Takoví, kteří čekají na to, až jim někdo řekne, co mají dělat. Jistě si každý z nás vybaví alespoň jednu situaci, kdy ve třídě řekl něco, co se to neshodovalo s názorem učitelky a nejhlasitějších spolužáků, tak se mu celá třída začala smát a dělat si z něj legraci. A to až v takové míře, že slabší jedinec od té doby možná nikdy v životě neřekne nic, co by se většině nemuselo líbit. Chceme být oblíbení, mít spoustu kamarádů a lajků a proto klidně zapřeme své pocity a intuici, zapřeme své mladé nezkrocené JÁ a staneme se průměrně zábavným a oblíbeným člověkem, přijmeme všední život a všední problémy. I když nám to první roky vůbec nechutnalo, začneme kouřit a pít, protože se to tak mezi mladýma dělá. Chceme nevybočovat a tak se spolu s těmi „nejvzdělanějšími“ nadále utvrzujeme v tom, že jsme se to naučili správně a že to chápeme správně. Dělíme se pak na MY – „vzdělaná elita“ a ONI – „venkovští burani“. Avšak skutečnost je zřejmě opačná. „Venkovští burani“ jsou často blíže k přírodě, přirozenu, a tak jim je selský rozum vlastní a snadněji prohlédnou toho, kdo jim pod pěknou nálepkou chce vnutit něco, co oni sami nechtějí. Kdežto „vzdělaná elita“ svůj selský rozum vyměnila za stohy pouček a názorů. Vždy raději promluvím s člověkem, jenž má „zdravý selský rozum“ a vlastní přirozené „kritické myšlení“, než s někým, kdo mi bude donekonečna opakovat poučky a postuláty naučené ze školy, obhajující tak stávající ideologii.

K tomuto zamyšlení mne inspiroval názor psycholožky Jany Nováčkové vyjádřený v tomto článku: https://zpravy.idnes.cz/rozhovor-s-janou-novackovou-dgx-/domaci.aspx?c=A151114_145417_domaci_zt