Narodil jsem se do svrchovaného, demokratického, právního státu. Od první třídy až do ukončení studií jsem byl školským systémem a veřejností přesvědčován o neomylnosti a dobrotě politického a sociálního zřízení, ve kterém žijeme a který byl vybudovaný podle vzoru vítězného a správného Západu. Ideologii Západu (ekonomický růst, antropocentrismus, sekularizace) jsem ve školách automaticky přijal^[1], protože byla vehementně podepírána ze strany rodičů a masmédií. Takto jsem se naučil myslet a mnozí z nás tak budou myslet až do své smrti. Navykli jsme novému způsobu žití a změnily se hodnoty. Chceme-li se dnes jako jedinci zabezpečit, tak nestačí opatřit příbytek, šatstvo a základní potraviny. Je nutné k tomu dělat tolik věcí, že na nic jiného v životě skoro nezbyde čas.

Zabezpečený člověk je totiž otrokem svých vlastních potřeb. Musí mít nadřízeného, který mu dává úkoly a mzdu za to, že ty úkoly plní. Touto činností – obstaráváním financí ­­­­– člověk ztratí většinu života. Pokud ho tato činnost nebaví, pravděpodobně nebude většinu života šťastný. Když už nastřádal peníze pro to, aby se mohl najíst a měl kde bydlet, tak k němu přijde exekutor a sebere mu i ten dům, protože neplatil jedno z mnoha pojištění, která jsou dnes velice potřebná! A tak než se kdejaký mladý člověk v tomto systému (který ho na podobné nástrahy rozhodně nepřipravil) rozkouká, je již zadlužen na celý život dopředu. Jakpak má člověk nalézt zdraví a štěstí, když většinu života stráví bojem o přežití?

Dříve to nebylo tak složité. Většina rodičů mělo svůj domov po svých rodičích a za svůj hlavní úkol, krom udržení rodu považovali i udržení rodného místa. Proto se veškerá činnost tvořila na rodovém statku, který po generace vzkvétal a předával se. Tito lidé od rána do večera pracovali v kruhu svých nejbližších na svém vlastním pozemku, a co dělali, to dělali pro své potomky. Proto se každá nová generace hned uchytila, převzala hospodářství a řemeslo po (pra)rodiči a dále ve zdraví, štěstí a lásce žili pospolu. (Pokud nebyla válka, nebo cizácká vláda, která u nás panuje od roku 1526.)

Generace Y

Dnes, v rozvinuté kapitalistické společnosti, která kypí svobodou a možnostmi ze všech stran, je situace jiná. Mladí dospělí zejména na Západě, tzv. Generace Y, kteří jsou narození mezi léty 1980 a 1990 se jako první generace potýká se škálou finančních nástrah a překážek ze strany korporací. Kombinace dluhu, nezaměstnanosti, globalizace, rostoucích cen domů a nemovitostí a snížená možnost najít si kvalitní a stálé zaměstnání vede tuto generaci do exekuční propasti. Nemluvě o tom, že ze slov a pohledů prarodičů cítím, že si myslí, že se máme „jak prasata v žitě“, nic nám nechybí a svět je nám otevřený. Faktem je, že získat slušné zaměstnání a zázemí, to vyžaduje spoustu času a úsilí a ani tak ne každý, kdo usiluje, má to štěstí žít spořádaný život.

Výzkum zveřejněný britským deníkem The Guardian poukazuje na fakta, o kterých leckdo nechce slyšet. Mladí lidé mají dnes prakticky nejnižší možnost uplatnění se, zpeněžení svého lidského potenciálu. Před třiceti lety mzda mladých dospělých lidí často i převyšovala průměrnou mzdu v daném státě, dnes v USA, Francii, Německu, Itálii a Kanadě mladí vydělávají o 20% méně, než jaký je průměr v těchto zemích.^[2] Prosperita a rozvinutá ekonomika jsou v následujícím grafu spíše ukazatelé horších startovních podmínek do života. Například ve Velké Británii se disponibilní důchod důchodců rozrůstal třikrát rychleji než příjmy mladých lidí. Není zde místo pro mladé. Vrcholné pozice zastávají starší a ti, než uvolní místo mladým, aby mohli něco změnit, bude většina této generace již zcela zničená povinnostmi, dluhy, strachem o sebe a svou budoucnost. Jaké pak taková generace asi vychová potomky?^[3]

Ve Francii vůbec poprvé tvořil souhrn disponibilních důchodů u nejmladších důchodců více, než rodiny, které vedou osoby mladší 50 let. V Itálii se průměrný plat člověka pod 35 let stal nižším než průměrný důchod u seniorů mladších 80 let. V USA měli v roce 2013 průměrně osoby mladší 30 let nižší příjmy, než ti ve věku 65-79 let. Ve Španělsku téměř 50% mladých lidí nezaměstnaných. Takováto situace existuje poprvé od doby, kdy se sbírají data.

Máme to ve svých rukou, ale …

Tento vývoj je nepříznivý, protože dříve či později dojde k ekonomické stagnaci a k rozporům mezi generacemi. Porostou dále rozdíly ve společnosti. Někdo zdědí vše, někdo nic. Krom sociálních rozdílů to má za následek i změny demografické. Čím dál tím více lidí využívá „mama hotel“. A než stojí na vlastních nohách ve svém domě, často jsou již staří na děti a tak stárne populace.

„Od vzniku kapitalismu jsme nikdy neměli takovou situaci. Tak rychle stárnoucí a zmenšující se populace. A nevíme, zda budeme moci pokračovat v růstu ekonomiky stejným způsobem“ řekl profesor Diane Coyle, ekonom a bývalý poradce financí Spojeného království.^[4]

Není divu, že deprese je běžný psychický stav i u mladého člověka a antidepresiva běžný start dne. Jak má najít bezpečné útočiště, vyrůst a vychovat děti? Dvě ženy ze stejné čtvrti, jedné je 28 a druhé 73 let srovnávají: mladší má starosti o budoucnost, že nebude mít kde bydlet a vychovat své děti. Školu ukončila s dluhem 36 000 liber a ihned poté začal neustávající boj o pracovní místo. Většinu svého platu dává za sdílený pokoj s dalšími mladými. „Nikdo si v dětství nepředstavoval, že bude poradcem na zákaznickém servisu.“ Je ale vděčná, že má práci.^[5] Ta starší vystudovala zadarmo, po škole se věnovala několika oborům, protože si prý mohla dovolit vybírat a váhat. Diplom si dodělala o několik let později. Své děti vychovala ve vlastním domě.^[6],^[7]

 Tímto článkem jsem chtěl nastínit možnost, že nejsme zlatá generace, které vše spadlo do klína a ona je akorát neschopná to sesbírat a postavit se na své nohy. Myslím si spíše, že jsme nejvíce ovládaná a zmanipulovaná generace ze všech přechozích. Mysl celý den řeší neskutečné, nedůležité věci a čas na to, abychom se zamysleli nad smyslem našeho konání, nám unikl. Uniká nám denně skrz řešení problémů, které nejsou naše. Virtuální svět u někoho zcela odvedl pozornost od světa reálného. První myšlenka po probuzení je touha být „online“ a poslední myšlenka je opět online, protože spousta mladých u monitoru běžně i usíná anebo dokonce bez puštěného např. seriálu neusnou. Jsme rekordně vzdáleni od své prapodstaty a přirozenosti. Zkoušíme, kam až to může zajít a bojíme se vykročit z mezí civilizace. Při cestě za „štěstím“ se mu krok po kroku vzdalujeme.

Facebook

Twitter

Linkedin

StumbleUpon

Reddit

Tumblr

Digg

Print

David Hmíra

• Bakalářem oboru Středoevropská studia na Slezské univerzitě v Opavě.
• Žijící alternativní život, hledající alternativní cesty.
• Kopné právo a návrat ke kořenům je jednou z těch cest.
• Historie je iluze psaná vítězi.

david.hmira@politicon.eu

Facebook

Twitter

Linkedin

StumbleUpon

Reddit

Tumblr

Digg

Print