Obyvatelé Střední a Východní Evropany jsou většinou spokojeni s pokrokem od roku 1989

Překlady z cizích jazyků 11/11/2019

Kolaps komunismu ukončil čtyři desetiletí otroctví

Žádná říše v historii se nerozpadla tak rychle a poměrně pokojně jako ta sovětská v klíčovém roce 1989, který viděl napříjklad v listopadu pád Berlínské zdi. Krveprolití v Rumunsku o měsíc později bylo snad jedinou větší negativní událostí. Jugoslávie, která nikdy nebyla pravou součástí této říše, se vydala tragicky odlišnou cestou; ale pro zbytek střední a východní Evropy, i když zjevně nedokonalým, bylo posledních 30 let časem zázraků.

Životní úroveň většiny obyvatel regionu se výrazně zlepšila a většina z nich to ví. Nové průzkumy výzkumného střediska Pew ukazují, že 81% Poláků, 78% Čechů a 55% Maďarů souhlasí, že tomu tak opravdu je. Pouze Bulhaři zastávají pochmurný názor, protože pouze 32% z nich si myslí, že jejich životní úroveň se od roku 1989 zlepšila. Vývoj byl nerovnoměrný, ale pro každé vylidňování a stárnutí rustikálu ve východní Evropě existuje prosperující průmyslový region, technologický klastr nebo servisní středisko, které zoufale potřebuje více pracovníků.

Majority v každé zemi, většinou velmi velké, podporují vícestrannické systémy a tržní ekonomiky, které jim to přinesly, stejně jako jejich integraci do západních institucí – EU (od roku 2004) a NATO (od roku 1999). Svobody cestovat a pracovat kdekoli v EU využily miliony lidí. Mnozí, kteří zůstali pozadu, se však cítí pozadu. Aniko Takacs (25 let), který pracuje na čerpací stanici na maďarské straně hranice s Rakouskem, vydělává měsíčně 500 EUR (asi 13tis Kč). Její sestra, která dělá stejnou práci pro stejnou společnost v Rakousku, vydělá 1 500 EUR (cca 38tis Kč). Země s nízkou mírou plodnosti a malou imigrací čelí prudkému poklesu populace.

Lidé odcházejí nejen proto, že mzdy jsou vyšší v západní Evropě, ale také proto, že veřejné služby jsou tady lepší a korupce vzácnější. Kolik východoevropských lékařů a sester emigrovalo i proto, že přístup k dobré zdravotní péči se na některých místech, zejména mimo velká města, zhoršil.

Po třech desetiletích demokracie je cynismus o politikech stejně rozšířený jako v západní Evropě. Na Slovensku 63% lidí si myslí, že většina zvolených úředníků je jedno, co si myslí, průzkum Pew; v Maďarsku 71% a v Bulharsku 78%. Pro srovnání, čísla ve Francii a Británii jsou 76%, respektive 70%.

Tento negativní postoj se v Západní Evropě a v Americe odrazil v hlasech pro nacionalisty, populisty, Brexit a Donalda Trumpa. V Maďarsku a Polsku mají ti, kdo se nějak cítí pozadu, sklon vinit z toho liberalismus a Západ. Zsuzsanna Szelenyi, která byla v roce 1989 protikomunistickou aktivistkou v Maďarsku, říká, že mnoho jejích krajanů bylo po pádu komunismu zklamáno, protože očekávali, že se jejich země „stane přes noc Rakouskem“. To samozřejmě nešlo, ale HDP na osobu, nemluvě o průměrné délce života, i tak v celém regionu prudce vzrostl.

Někteří lidé dosáhli mnohem větších úspěchu než jiní, ale ne všichni spravedlivými prostředky. Komunističtí úředníci a prominenti, kteří se začali prezentovat jako demokraté, měli vzdělání a kontakty, aby si udrželi moc, vydělali peníze a profitovali z informačních výhod během privatizací. Prvním prezidentem postkomunistického Československa v roce 1989 byl disidentský dramatik Václav Havel. Dnes je předsedou vlády ČR Andrej Babis, druhý nejbohatší muž v zemi a bývalý spolupracovník zpravodajských služeb.

Úspěchy bývalých komunistů se projevil. V některých zemích tuto náladu využívali populisté. Skalní příznivci polské vládnoucí strany Právo a Spravedlnost by neslavili 30. výročí letošních prvních polosvobodných voleb v zemi, které následovaly po zániku komunistické diktatury podporované Kremlem. Způsob, jakým to vidí je, že v roce 1989 „pinkos uzavřel dohodu s Rudými, aby udržel rudé u moci na úkor polského lidu. Polsko se stalo skutečně nezávislým až v roce 2015, kdy byli voleni a byli zvoleni skuteční vlastenci (tj. Právo a spravedlnost), “povzdechl si Konstanty Gebert, bývalý antikomunistický aktivista. Je to zvláštní způsob, jak popsat vzestup Polska k prosperitě v rámci řady postkomunistických demokratických vlád.

V Maďarsku Viktor Orbán, revoluční protikomunistický obrácený populistický premiér, využívá k získání podpory protizápadní rétoriku. Hovoří o obraně obyčejného člověka, který byl utlačen arogantní liberální elitou. Členové této elity napodobují Západ, který se zase dívá na východoevropany jako na balíky. Koncem komunismu bylo osvobození, on ale říká, ale Maďarsko potřebuje také oživení nacionalistických a křesťanských hodnot, které podle něj on přináší. Odmítá liberální představy o lidských právech, toleranci a konsensu.

Různá místa, různé hodnoty

Východní Evropa zůstává mnohem méně liberální než západ. Podle průzkumů veřejného mínění je tolerance vůči homosexuálům nerovnoměrná a od roku 2002 se v několika zemích snížila. Konec komunismu rozpoutal nepřátelství vůči velké romské menšině v regionu, která zůstává politicky téměř zcela nezastoupená. Maďarský režim podkopal instituce, které jej mají kontrolovat, jako jsou soudy a média. Polská vládnoucí strana se pokusila spoutat soudy a státní službu.

I přes tyto překážky to byl od konce komunismu pozoruhodný pokrok. Východoevropané nikdy nebyli tak svobodní nebo tak bohatí jako dnes. Někteří starší lidé dumají, že život byl za starých časů bezpečnější, ale jejich vzpomínky mohou být zbarveny politováním, že už nejsou tak mladí, jako tehdy. Historikové popíšou komunistickou éru ve východní Evropě jako čtyři desetiletí otroctví.

Článek je založen na volném překladu „Central and eastern Europeans are mostly happy with progress since 1989“ publikovaného na serveru economist.com. (Překlad Stanislav Kolařík)