<<< první část článku
Novým „lídrem slovenské pravice“ se tak paradoxně stal dnes již poslanecký matador Igor Matovič a jeho již dvě období v parlamentu zasedající strana Obyčejní lidé a nezávislé osobnosti (OĽANO). Matovič proslul jako marketingově zdatný a teatrálními gesty oplývající představitel liberálnější a progresivnější politiky, která se však stylem a způsobem sebevyjádření velmi podobá populistům. I v Česku proslul zejména třemi výraznými pózami které mu přinesly politické body. Nejprve si v roce 2011, ještě jako poslanec za Sulíkovu SaS nechal odtáhnout auto, se kterými zaparkoval na zákazu zastavení. Pokutu však dostat nemohl, jelikož měl poslaneckou imunitu. Tímto gestem se pokoušel dokumentovat absurditu rozsahu této imunity. Podruhé, ještě v čase jednobarevné Ficovy vlády, pronesl přímo od řečnického pultíku v parlamentě vulgarismy na adresu vládních představitelů za údajné mrhání veřejnými prostředky v kauze kompa na Dunaji. Potřetí byl Matovič výrazně mediálně vidět poté, co ho v loňském roce do ruchových mikrofonů označil předseda Národní rady za SNS Andrej Danko za „buzeranta“…
Buď jak buď, OĽANO nyní mají největší šanci obsadit druhou příčku a atakovat pozice zatím dominujícího SMERu. Matovič však podobný scénář pravděpodobně vůbec nečekal i v mediální vystoupeních dává v rozhovorech najevo, že není zcela rozhodnut, jestli by v příhodnou situaci chtěl být premiérem. I tak totiž středopravé opoziční strany nemusí mít dohromady většinu v Národní radě.
Strašák klerofašismu
V parlamentu totiž již čtyři roky usedá taktéž strana, představující autentickou antisystémovou opozici v podobě regulérních pohrobků slovenského klerofašismu válečného období. Ľudová strana Naše Slovensko je známá především jako nositelka symbolů významně připomínající a odkazující na symboly někdejší Hlinkovy slovenské ľudové strany v době tzv. Slovenského štátu v období let 1939 – 1945. Její lídr Marián Kotleba, mající minulost pouličního stoupence neonacistických vizí, který se ovšem od svého překvapivého zvolení županem Banskobystrického kraje v roce 2013 poněkud zkonformizoval, je obecně znám i v ČR. Po právu je vnímán jako reprezentant neofašistické krajní pravice ve slovenské politice a od příchodu do parlamentu v roce 2016 byl spolu s dalšími devíti poslanci ĽSNS v politické izolaci.
Předvolební průzkumy však napovídají, že beneficientem hlasů nespokojených bývalých voličů SMERu, kteří Ficovu stranu v posledních dvou letech opustili, je významně právě Kotlebova ĽSNS. V některých průzkumech se dokonce kotlebovci těsně dotáhli na vítězný SM|ER. Jakkoliv se nyní zdá, že podpora ĽSNS se ustálila na cca 12 – 15% a dále neroste, větší podíl Kotlebových poslanců může znamenat špunt, který znemožní většinovou koalici jak SMERu a jeho dosavadních partnerů, tak i liberální a konzervativní středopravé opozice. Jsme tak svědky zvláštního paradoxu: právě vražda novináře a skandální odhalení propojení politiky s mafií, vytčené většinou společnosti vládnoucí straně SMER, nepřináší jen zvýšenou podporu liberální opozice, ale také významné body antisystémové a neofašistické pravicové opozici.
Rébus tří pólů
Je tedy dosti pravděpodobné, že slovenské parlamentní volby skončí patem v podobě vzniků tří srovnatelně silných pólů v parlamentě: dosud vládní levice (SMERu, případně s umírněnými nacionalisty z SNS), liberální a konzervativní středopravé opozice (OĽANO, PS/Spolu, Pro lidi, příp. KDH, SaS) a antisystémové, izolované a ostatními shledávané jako systému nebezpečné opozice (ĽSNS).
Pokud by taková třípólová konfigurace nastala, mohlo by se ukázat jako nemožné sestavit většinovou koalici. SMER by tak byl nucen buď kousnout do kyselého jablka a pokusit se koalici alespoň s někým z umírněného opozičního tábora. To by však byl problém i pro příslušné středopravé strany, neboť po zkušenosti ostatních koaličních partnerů, které SMĚR dosud vystřídal, by podobné spojenectví mohlo být taky polibkem smrti. Nebo by tito partneři začali vystupoval vůči dominantní koaliční straně daleko asertivněji než ti dosavadní a v takovém případě by se jednalo o mimořádně nestabilní koaliční projekt.
Obrovským nebezpečím pak podle mnohých zůstává jakékoliv vtažení kotlebovců do vládní většiny, ať už přímo či nepřímo. Pravděpodobnost, že by SMER a Robert Fico tuto variantu v zájmu zachování své vládní pozice zvolili, je cca 49:51 v její neprospěch. Přesto je však poukazováno na to, že Fico se bude chtít udržet u moci (byť sám ve vládě dnes není) za každou cenu. Takovou variantu by pak pravděpodobně odmítla prezidentka Čaputová a takovou vládu nejmenovala. Jenže, má na takový postup prezidentka v parlamentním systému vlády, navíc na Slovensku s výraznou absencí tradice prezidentského aktivismu, vůbec právo? Neměli bychom jí to vyčítat, když podobné intervence vyčítáme v ČR Miloši Zemanovi? Kde je hranice mezi legitimními variantami většinových uspořádání v parlamentě a očividným a nebezpečným spojením s čertem, které má právo odmítnout i prezident jako autorita poslední záchrany?
Všechna tato zjištění potvrzují v úvodu vyřčenou tezi: Slovensko čekají politicky zřejmě horké a krušné měsíce. Zocelené se může cítit pouze tím, že všechny tyto posuny se odehrávají pod praporem, který dva roky třímají v ruce všichni, kteří byli z vraždy novináře upřímně zděšeni: drtivá většina slovenské společnosti si přeje změnu. Jen by stálo za to, ještě vědět jakou?
Autor je politolog. Působí coby odborný asistent na Katedře společenských věd Pedagogické fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. Externě vyučuje na Vyšší odborné škole publicistiky v Praze. Ve své odborné práci se zaměřuje na problematiku stranických systémů zemí Visegrádské skupiny, české politické myšlení a českou politiku.
vladimir-hanacek@politicon.eu
1 COMMENTS