Volby do Národní rady Slovenské republiky poslední únorovou sobotu přinesly výsledky, které by ještě před čtvrtrokem čekal málokdo. Naopak několik dnů před volbami by si mnozí tento výsledek tipnuli. Jednoznačný úspěch strany Obyčajný ludia a nezávislé osobnosti (OĽANO) a jejího lídra Igora Matoviče se v tváří v tvář vzrůstajícím preferencím této strany dal očekávat. Zaměřme se na zásadní faktory, které k němu vedly.
Matovič se stal po Mečiarovi a Ficovi teprve třetím lídrem politické strany, který u našich východních sousedů dokázal v éře existence samostatného Slovenska obsadit první příčku v tamních parlamentních volbách. Dnešní aspirant na post premiéra Matovič byl přitom dosud nahlížen jako enfant terrible slovenské politické scény a svého druhu šašek (sám o sobě taky tak mluví), jenž je schopen oslovit svým neotřelým stylem, ne už však obsahem, a proto nemá přílišný potenciál voličsky expandovat mezi vzdělanější a lépe situované voličské skupiny. Nutno dodat, že v ČR znali před volbami Matoviče toliko političtí fajnšmekři.
Matovič není Babiš
Matovič svým politickým příběhem v mnohém připomíná Andreje Babiše, a tak se hned objevily paralely budoucího slovenského premiéra s tím současným českým. Společné však mají tito dva především to, že jsou oba rodilí Slováci. Matovičův politický život je totiž o poznání jiný než ten Babišův, a to nejen po vstupu do stranické politiky. Úspěšný podnikatel z Trnavy je ročník 1973. Minulý režim tedy zažil pouze jako dítě a dospívající a těžko tak mohl být vyzýván ke vstupu do komunistické strany nebo si nějak zadat s režimními strukturami. Nestihl ani privatizaci v 90. letech a svůj pozdější byznys pak vybudoval od nuly v oblasti, která zrovna automatický podnikatelský úspěch nevěstí, ale která je taky snadným předstupněm do politiky (Matovič vydával regionální tisk nabitý inzercí).
Poslancem se stal poprvé již před 10 lety za stranu Richarda Sulíka Sloboda a Solidarita (SaS), možná svého budoucího koaličního partnera, a po pádu vlády Ivety Radičové na podzim 2011 z ní odešel a založil novou formaci s názvem OĽANO. To už byl ovšem znám jako marketingově velmi zdatný populista, který na sebe strhl pozornost aktivitou, kterou se pokoušel demonstrovat absurditu poslanecké imunity: zaparkoval svoje auto na přechodu v centru Bratislavy a nechal si ho odtáhnout s tím, že mu zasahující policisté coby poslanci nemohli dát pokutu. Angažoval se také v kampani před referendem v roce 2010, kde jedna z otázek se právě k tématu poslanecké imunity vztahovala. Stranu OĽANO zprvu budoval jako radikálně opoziční a protestně-populistickou platformu zejména proti establishmentu vládnoucí strany SMER a dlouholetého premiéra Roberta Fica. Rychle na ní ale přijímal i osobnosti z prostředí bratislavských liberálně-kosmopolitních intelektuálních kruhů včetně např. legendy listopadu 1989 na Slovensku Jána Budaje, jenž se za OĽANO stal poslancem již v roce 2016. Ve volbách 2012 získalo OĽANO 8,55% hlasů, ale o čtyři roky později již překročilo desetiprocentní hranici a s výsledkem 11.2% skončilo na třetím místě. Matovič stranu postupně otevřel dalším osobnostem a přebudoval jí na svého druhu středopravicovou „catch-all“ platformu se složeným ideovým a programovým profilem. Právě toto ideové formování v kombinaci s výrazným lidrem a širším přesahem mimo rámec tradičních liberálních voličů v Bratislavě a Košicích stojí za úspěchem OĽANO v těchto volbách. Na rozdíl od Babiše a jeho hnutí tedy nejde jen o protestní subjekt s podnikatelsko-populistickým apelem a ideovou nevyhraněností. Naopak. Svým profilem daleko více připomíná catch-all strany pravého středu v německy mluvících zemích. Koneckonců, stejně jako CDU a CSU v Německu či rakouští lidovci je i OĽANO dnes členem frakce Evropské lidové strany v Evropském parlamentu.
Liberálové v defenzívě
Podíváme-li se na výsledky ostatních opozičních stran, uvidíme obraz tomuto trendu jasně odpovídající. Zatímco OĽANO akcelerovalo své volební zisky na základě promyšlené strategie oslovení různých voličských skupin, sjednocené společnou opoziční pozicí a odporem ke stávající vládní garnituře, jeho konkurenti v pravé části spektra představují spíše poražené těchto voleb. Nejtristnější se pak jeví výsledek koalice Progresivního Slovenska a strany SPOLU – Občanská demokracie, která nepřekročila nezbytný 7% práh a skončila před branami parlamentu. Přitom ještě po loňských eurovolbách se zdálo, že PS/SPOLU bude hlavní aspirant na dominanci v pravé části spektra a konkurent SMERu v zápase o volební vítězství. Z řad Progresivního Slovenska navíc vzešla současná slovenská prezidentka Zuzana Čaputová. Důvody tohoto neúspěchu jsou přesně zrcadlově obrácené vůči úspěchu OĽANO. Zatímco Matovičova strana je, jak jsme již zmínili, šířeji ideově otevřena a snaží se koncentrovat hlasy širšího spektra voličů, PS/SPOLU představuje ideově vyhraněnou liberální platformu, navíc ideově příbuznou ideologii Nové levice a jí traktovaným tématům (včetně zaměření na otázky práv menšin či ekologickou změnu). Devótnost některých liberálně orientovaných novinářů (jako symbol všech tu zmiňme např. i v ČR dobře známého šéfredaktora časopisu Týždeň Štefana Hríba) vůči představitelům této koalice, jejich protěžování a vykreslování coby jediných nositelů slušnosti a morálky v politice a útoky prakticky na celý zbytek politického spektra (včetně Matoviče) jen dokázaly mentální uzavřenost velkoměstské liberální bubliny a její neschopnost komunikovat s širší veřejností. Snad jediným potenciálním partnerem a respektovaným lídrem pro tento voličský segment byl bývalý prezident a lídr nové strany Za ľudí Andrej Kiska, jenž na rozdíl od slabých a nevýrazných předsedů obou koaličních stran Trubana a Beblavého představuje osobnost hodnou nejvyšších ústavních funkcí včetně postu premiéra. O to více nelogické je, že PS/SPOLU a Za ľudí kandidovaly proti sobě jako dvě samostatné kandidátky. Ukazuje to paradoxně neschopnost představitelů liberální části spektra se vzájemně domluvit a taky velkou ambicióznost nejrůznějších solitérů, kteří se v posledním roce přidali k těmto dvěma stranám s cílem využít je jako rychlý „výtah k moci“. Výsledek strany Za ľudí lehce nad pět procent rozhodně nelze považovat za úspěch, byť jde o novou stranu, a to v kontextu výrazné personalizace této formace právě v postavě bývalého prezidenta Kisky. Ukazatele volební geografie navíc ukazují výraznou míru koncentrace hlasů pro Kiskovu stranu právě u velkoměstských voličů a naopak její velmi slabou pozici na slovenském venkově. Zatímco v Bratislavském kraji, představující hlavní město a jeho nejbližší okolí, získalo Za ľudí 9,18% hlasů, ve venkovských oblastech ve středu a na severu země nepřekročilo 5% hranici. Ilustrativní je i to, že výsledky Za ľudí se výrazně lišily i mezi okresy v rámci jedno kraje, a to např. v Prešovském kraji. Zatímco v Kiskově domovském okrese Poprad získala jeho strana přes 10% hlasů, ve venkovských okresech na severovýchodě kraje totálně propadla (Stropkov 3,77%, Vranov nad Topľou 3,34%, Svidník 3,18 %).
DRUHÁ ČÁST TEXTU>>>
Autor je politolog. Působí coby odborný asistent na Katedře společenských věd Pedagogické fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. Externě vyučuje na Vyšší odborné škole publicistiky v Praze. Ve své odborné práci se zaměřuje na problematiku stranických systémů zemí Visegrádské skupiny, české politické myšlení a českou politiku.
vladimir-hanacek@politicon.eu
