Již patnáct let na podzim uplyne od památných dvojích polských voleb, v nichž došlo k razantní proměně formátu stranického systému. Zatímco do poloviny prvního decennia platilo, že hegemonem polské levice byla postkomunistická SLD a v pravé části spektra se různým způsobem doplňovali či si konkurovali postsolidaritní liberálové a konzervativci, volby v roce 2005 přinesly novou konfiguraci politických sil v podobě dominance dvou stran reprezentující postsolidaritní tábor: národně konzervativní PiS vs. liberální PO.
Stabilita tohoto formátu je i po 15 letech bezprecedentně pevná. Je to dáno faktem, že obě strany se opírají o schéma společenské polarizace do dvou nesmiřitelných táborů, z nichž čerpají gro své voličské podpory. Nejinak tomu bylo i v letošních prezidentských volbách. Z nich nakonec vycházejí vítězně konzervativci a stávající prezident Andrzej Duda může počítat s dalšími pěti lety v úřadě. Opoziční tábor však zřejmě získal díky těmto volbám nového lídra v podobě poraženého finalisty prezidentského klání, varšavského primátora Rafała Trzaskowského, toho výrazného a charismatického lídra, kterého od odchodu Donalda Tuska z čela vlády a PO na pozici předsedy Evropské rady na podzim 2014 polští liberálové tolik postrádali.
Mnozí komentátoři se shodují, že nesmiřitelná společenská polarizace jen tak neskončí a i dlouho po volbách zůstane polská společnost rozdělena do dvou protilehlých táborů. Po z obou stran vyhrocené, negativní a namnoze demagogické volební kampani, doplňované mediální masáží těch či oněch sdělovacích prostředků dle postoje k danému kandidátovi a jeho táboru se ani nelze příliš divit. Přesto však nejde o nový jev. Naopak, mnoho z toho, co nyní v Polsku pozorujeme, bychom poznali vrchovatě již před zmíněnými patnácti lety, kdy PiS poprvé vstoupil do vlády a jeho kandidát Lech Kaczyński se stal polským prezidentem.
Vypořádání se s III. RP
Jeden z nejmocnějších symbolů systémové změny, který se objevil v hlavním politickém diskursu v Polsku již právě v roce 2005 a nyní opět ožil v nové aktuálnosti je vize tzv. „IV. Rzeczypospolitej“ („Czwarta RP“), na jejímž pozadí formulují představitelé národně konzervativních sil sdružených v PiS svou vizi proměny politického systému Polska. Jeho hlavním smyslem je překonání stávajícího systému tzv. III. RP (politického systému Polska po roce 1989), který je v očích národních konzervativců nikoli plnohodnotným svobodným a demokratickým systémem, nýbrž toliko pokračováním předchozí dějinné fáze tzv. lidového Polska (oficiální název státu: Polská lidová republika – PRL), tedy komunistický mocenský systém v Polsku po roce 1945. Kontinuitu mezi komunistickým systémem a III. RP po roce 1989 údajně umožnila dohoda mezi představiteli komunistické moci a liberálním proudem v rámci někdejší režimní opozice v podobě Solidarity, učiněná při jednáních u kulatého stolu od února do dubna 1989. Konspirační teorie pracují především s tezí, že na polotajných setkáních těchto činitelů ve varšavské vile Majdalenka došlo k uzavření tajné dohody o zachování mocenských struktur PRL v novém demokratizovaném systému tak, aby byla komunistům zajištěna beztrestnost. Především zde šlo o zachování exponentů komunistického režimu ve státních strukturách: ve státní správě, justici, prokuratuře, bezpečnostních složkách a diplomacii. Systém III. RP je tak dle národních konzervativců charakterizován faktickým zachováním moci komunistů, kteří svůj vliv zároveň rozšířili o ekonomické zdroje v rámci privatizace, a to vše na úkor širokých společenských vrstev. Jde tak o vysoce korupční klientelistický a nepotický systém vzájemně garantovaných výhod, který těžko narušovaly i volby, neboť liberálové a postkomunisté si na oko konkurovali ve volbách, avšak ve svých mocenských aspiracích se vzájemně podpírali.
Jednoznačným důkazem této mocenské mesaliance byla dohoda mezi liberály a postkomunisty o společném postupu při sesazení vlády Jana Olszewského, jíž byla po půl roce její existence vyslovena nedůvěra v Sejmu v noci ze 4. na 5. června roku 1992. Důvodem pádu této vlády s dominancí národních konzervativců byla ambice tehdejšího ministra vnitra Antoniho Macierewicze prosadit nový lustrační zákon, v jehož rámci by došlo k faktickému zákazu jakékoliv veřejné činnosti všem příslušníkům „perelovské“ nomenklatury a agentům Státní bezpečnosti (SB). K odpůrcům této normy, kteří jí označovali za „hon na čarodějnice“, se tehdy přidal a vládu Jana Olszewského aktivně pomáhal svrhnout i tehdejší prezident Lech Wałesa, jemuž za to národní konzervativci dodnes nemůžou přijít na jméno a právě odtud pochází i jeho obvinění ze spolupráce s komunistickou tajnou policií.
Pád vlády Jana Olszewského (tzv. „noční změna“ – „nocna zmiana“, dokumentárně zpracovaná ve stejnojmenném televizním dokumentu současného ředitele Polské televize Jacka Kurského z roku 1994) je dodnes vnímán národními konzervativci jako zmaření dějinné příležitosti k náležité antikomunistické očistě a vybudování skutečně svobodného a demokratického politického systému v nezávislém Polsku. Jejich ambice s tímto systémem zatočit a vybudovat nový doznala první významné společenské pozornosti po volebním vítězství PiS v roce 2005, avšak na scénu se vrátila především až poté, co o deset let později získala tato strana jednobarevnou většinu v obou komorách parlamentu a obsadila i post hlavy státu.
IV. RP jako nový systém
Cílem národních konzervativců je nahradit systém III. RP zcela novým systémovým nastavením veřejných institucí, obrážejících nové morální a hodnotové základy. Cílem tedy není jen formální institucionální proměna, nýbrž hluboká morální očista polského veřejného života od nepřátel svobodného a nezávislého Polska. Tento systém zmíněné čtvrté RP musí být budován především na hodnotách národních a demokratických. Obsahuje cíl vytvoření podmínek pro novou důvěru občanů ve veřejné instituce: ve vládu i parlament, justici, prokuraturu, státní správu, hospodářství a trh. Z těchto míst musí být především odstraněny všechny skupiny osob, které si jakýmkoliv způsobem mocensky zadaly s někdejším systémem PRL či ho po roce 1989 pomáhaly krýt a udržovat. Zvláštní význam pak má vyhození všech komunistických agentů z bezpečnostních služeb státu. Další etáží je pak proměna právního řádu, který má obrážet základní hodnoty, na kterých systém stojí a vytvářet pravidla pro dosažení zmíněné společenské důvěry a vzájemné solidarity. Ústavní pořádek a právní řád Polska přitom musí být nadřazen jakýmkoliv mezinárodním normám, jejichž dikce by podobný proces mohla narušovat či dokonce zcela mařit. Hodnotově zde klíčovou roli hraje tradiční rodina coby základní instituce, na níž stojí celý systém a jejímu upevňování slouží.
Je nabílední, že tyto popsané principy a priority výstavby nového systému IV. RP se staly základem programových priorit i praktických politických kroků a rozhodnutí, která stávající vláda PiS v Polsku od roku 2015 uskutečnila. Všichni, kteří s touto politikou nesouhlasí jsou představiteli PiS označováni za „bolševické agenty“ a obhájce omezené suverenity Polska na mezinárodní scéně. Takový postoj je považován za zrazení ideálů všech, kteří o svobodné a nezávislé Polsko válčili, ať už v povstáních v době neexistence státu v 19. století, v obou světových válkách nebo později v době komunistické diktatury a sovětské nadvlády nad Polskem.
Systém IV. RP navzdory započetí zásadních systémových reforem nebyl podle představitelů PiS od roku 2015 v Polsku zatím vybudován. Poprvé v historii však dostali národní konzervativci ve druhých volbách po sobě příležitost na této změně pracovat a s ohledem na její dalekosáhlost je zřejmé, že nemůže být učiněna snadno a rychle. Právě proběhnuvší prezidentské volby a setrvání prezidenta Dudy ve funkci až do roku 2025 pak dává stoupencům PiS naději, že budou mít vrchovatý prostor v těchto reformách pokračovat a systém IV. RP konečně vybudovat.
Češi neví, o čem je řeč
V českých poměrech taktéž často zní kritika, že vládní změny v justici, prokuratuře či veřejných médiích znamenají masivní podřízení těchto nezávislých složek státu vládě a jejím rozhodnutím (zejména skrze kreační kompetence a personální vliv). Odpovědi příznivců polských reforem je, že nezávislá justice ani prokuratura a už vůbec ne média v Polsku nikdy neexistovaly, nýbrž že byly vždy podřízeny politické moci, dosud ovšem právě onomu hanebnému komplotu postsolidaritních liberálů s postkomunisty. Právě podřízení těchto orgánů vládě PiS konečně zavdává podmínky pro zničení korupčně-klientelistického systému III. RP. Cesta podřizování justice, prokuratury, státní správy či médií aktuální vládě je přitom shledávána jako dočasná do doby, než budou vytvořena nová pravidla i personální základ pro chod skutečně nezávislých struktur v těchto státních orgánech.
Tomu namnoze nerozumějí nejen Češi, ale ani pozorovatelé v západní Evropě. Proto tolik kritiky vůči Polsku např. ze strany Evropské komise. Dokud však nebudou tito činitelé brát v potaz polskou realitu a výše popsaná hodnocení dějinného vývoje po roce 1989, nebudou žádnými arbitry, nýbrž spíš jednou bojující stranou v onom vyhroceném sporu dvou polských táborů. Být účastníkem polské „studené občanské války“ jako strana sporu je přitom pro kohokoliv ze zahraničí pozice vysoce nemravná!
Ať už si o politice současné polské vlády a prezidenta myslíme cokoliv, budeme mít v dalších letech jistě nespočet příležitostí konečně porozumět jejich perspektivě nazírání věcí, charakterizovaných vizí IV. RP. Jak totiž představitelé PiS (a s nimi spříznění novináři včetně redaktorů TVP) v neděli večer konstatovali: IV. RP se již brzy stane skutečností…
Autor je politolog. Působí coby odborný asistent na Katedře společenských věd Pedagogické fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. Externě vyučuje na Vyšší odborné škole publicistiky v Praze. Ve své odborné práci se zaměřuje na problematiku stranických systémů zemí Visegrádské skupiny, české politické myšlení a českou politiku.
vladimir-hanacek@politicon.eu
