Voličské přesuny sklonku zimy a jara letošního roku zdá se nemají trvalou stabilitu. Poslední průzkumy voličských preferencí předpovídají hnutí ANO premiéra Andreje Babiše první místo či souboj o něj. Propad podpory nejsilnější vládní strany, patrný v průzkumech v období doznívajícího jarního lockdownu, se zřejmě zastavil a preference Babišova hnutí opět začaly růst.
Mnozí se ptají: proč tomu tak je? Vysvětlení neposkytne prosté konstatování, že prostě s uvolněním restrikcí lidé zapomněli na vládní chyby v čase pandemie a začínají vládu opět hodnotit pozitivněji. Příčiny je třeba hledat i na straně druhé, tzn. od koho voliči opět odcházejí a proč.
Seniorská stabilita
Hnutí ANO dnes představuje stranu dominantně zaměřenou na seniorský elektorát, který představují nejstarší věkové skupiny. Starobní důchodci tvořili více než polovinu voličů hnutí ANO už v roce 2017 a zdá se, že se na tomto faktu ani po čtyřech letech vlády Andreje Babiše nic nemění. Senioři byli sice drasticky postiženi covidovou pandemií ze zdravotního hlediska, avšak z hlediska materiálního a každodenního života patří mezi skupiny nejméně zasažené. Po celou dobu pandemie měli garantovaný příjem, kterým jim vláda doplnila i o „rouškové“ pět tisíc korun na přilepšenou a slibuje další valorizaci nad zákonnou hranici. Zároveň jsou senioři zvyklí žít méně společensky a v zimních měsících méně vycházet i v době, kdy zrovna neřádí pandemie Covid-19. Na rozdíl od mladších ročníků a lidí v produktivním věku, kterým mnohaměsíční lockdown sebral společenské příležitosti i pracovní zapojení, tak senioři nezažívali nespokojenost spojenou s restrikcemi v takové míře.
Po poklesu preferencí hnutí ANO na sklonku zimy to byli právě nejstarší voliči, kteří poskytli Babišovu hnutí spolehlivou základnu k udržení percentuálních zisků nad 20% hlasů a tím pádem i potenciál úsilí o volební vítězství.
Protestní hlasy do dvou stran
Změny voličských preferencí v prvním čtvrtletí letošního roku způsobil odklon části voličů, především těch mladších v produktivním věku, od hnutí ANO dvěma směry: jedna skupina, představující svého druhu „soft“ protest proti stávající vládě, se začala přiklánět ke koalici Pirátů a Starostů. Druhá skupina „hard“ protestu zase začala tendovat k Okamurově SPD a vynesla její preference nad 10% hranici. O první skupině lze říct, že jsou v ní zastoupeni lidé, kteří vládě vyčítali špatné výsledky boje s pandemií z hlediska chybných kroků, o druhé pak platí, že jsou v ní hojně zastoupeni lidé, kteří pokládají protipandemická opatření obecně za spiknutí elit, chtějících je obrat o poslední zbytky individuální svobody, k čemuž se boj s čínským virem stává toliko záminkou. Zatímco druhá skupina je zdá se s Okamurovou stranou již celkem pevně ztotožněna, o preferencích té první se to s jistotou říct nedá.
Ptáme-li se na důvody, proč si od ANO odpadlí „soft“ protestní voliči vybrali v prvním sledu právě koalici Pirátů a Starostů, nabízí se několik možných odpovědí. Zaprvé, Piráti představují svého druhu systémově konformní, leč přesto antiestablishmentově vyhraněnou variantu protestní formace již od svého vstupu do Poslanecké sněmovny v roce 2017, resp. od kampaně, která tomuto vstupu předcházela. Na rozdíl od konkurence v pravé části spektra jsou Piráti těmito voliči vnímáni jako nezkompromitovaní nováčci, a jak se lidově říká: „nové koště dobře mete“. STAN pak představuje tradiční ideologicky nevyhraněnou, za to personálně poměrně bohatou alternativu pro takto naladěné voliče ve volbách druhého řádu již delší dobu a nutno dodat, že se nejen v komunálních, krajských či senátních volbách již opakovaně celkem osvědčil jako zásobárna talentů. Zadruhé, v prvním období měření voličských přesunů ke pirátsko-starostovské koalici však docházelo k zajímavému efektu v podobě míšení voličů inklinujících více k Pirátům a těch, přitahovaných více STANem, přičemž z hlediska preferencí rodící se koalice docházelo k synergii. A konečně zatřetí, v této době byla koalice Pirátů a Starostů ještě poměrně ideově nevyhraněná a programově nejasná. Na rozdíl od druhé středopravicové trojkoalice SPOLU, jejíž strany jsou ideově poměrně snadno identifikovatelné, působila černo-žluto-zelená koalice spíše jako jakýsi formální ranec, do něhož se zvládl vejít kde kdo a neměl z něj vlastně zásadnější důvod vyskakovat. Je však zřejmé, že takový stav nemůže trvat příliš dlouho. Voliči byli posléze znejistěni a začali od teprve rodící se koalice Pirátů a STAN opět odcházet. Někteří se zřejmě začali v preferencích vracet k Babišovu hnutí. Opět vyvstává otázka: co je toho příčinou?
Nezralost vládnout
Koalice Pirátů a STAN je sice tvořena i formálně téměř rovnomocnými subjekty a principy paritního uspořádání v ní platí daleko více než v konkurenční trojkoalici SPOLU (min. co do obsazení kandidátek), je však zřejmé, že prim v této koalici od začátku hrají Piráti jako silnější z obou subjektů. Poté, co se preference koalice vyšplhaly k 30% výši a o předsedovi Pirátů Ivanu Bartošovi začalo být pojednáváno jako o nejpravděpodobnějším budoucím českém premiérovi, začala spousta voličů skutečně koukat detailněji na to, koho to vlastně chtějí volit. Pojednou si uvědomili, že Piráti jsou na jedné straně subjekt ideově poměrně dost vyhraněný a v některých tématech zaujímají stanoviska, představující spíše okrajové společenské postoje, na straně druhé jde ale také o formaci se stále velmi zvláštně pojatým způsobem vnitřního rozhodování a dodržování stranické disciplíny. Mnozí jedinci, kteří se objevili v jednotlivých krajích na kandidátkách za Piráty na přednějších místech a při vysokém zisku koalice by tak snadno obdrželi poslanecký mandát, jsou ve skutečnosti zvyklí pojímat politiku jako bohapustou cochcárnu na internetu, v níž můžou bez větších či menších silení používat veřejně zcela nepokrytě libovolné názory a argumenty. Pirátské internetové „fórum“ jistě patří k nejsvobodnějším prostorům volné diskuse v zemi. Problém je ovšem v tom, že pokud začne být někdo nahlížen jako potenciální poslanec, začnou být jeho soukromé občanské názory vnímány jako oficiální stanovisko strany, což mnozí Piráti dodnes vůbec nepochopili.
Pirátské vedení tak už několik měsíců neustále dementuje nejrůznější podezření, že vyjádření toho či onoho člena z Dolních Kotěhůlek opravdu není součást volebního programu ani oficiální postoj lídrů, a to přesto, že dotyčný má z pátého či sedmého místa kandidátky při očekávaném vysokém volebním zisku velkou šanci usednout v dolního komoře Parlamentu coby zákonodárce. Mnozí voliči tak zažívají deziluzi a táží se, jestli strana, které by v proticovidovém afektu sklonku zimy dali nejradši přednost před stávající vládou, není ve skutečnosti zcela nekompetentní shluk nejrůznějších bezhlavých rytířů, před kterými v nejvyšších funkcích Bůh chraň…
Babišova marketingová protiofenzíva
Nejde ale jen o to, jak se skutečně prezentují Piráti a do jaké míry jim voliči oprávněně důvěřují či do jaké míry jde spíš o sekundární produkt negativního hlasování. Pozitivní perspektiva totiž hodnotí, co Piráti vlastně jsou, a tady se paradoxně velmi osvědčuje Babišův protiútok. Premiér si z Pirátů během jarních měsíců ve svých vystoupeních udělal ústředního strašáka a odvisle od průzkumů je začal vnímat jako klíčového soupeře. Začal je vykreslovat v negativním světle, aby voliče znejistěl a od jejich volby odradil. Jeho perspektiva obecně vychází ze snahy Piráty prezentovat jako stranu reprezentující výrazně menšinové společenské postoje a zájmy. Většina voličů se v této perspektivě musí vymezit vůči pirátským snahám revidovat tradiční morálku a společenský řád, počínaje osobní vizáží a životním stylem přes vztah k soukromému vlastnictví a řešením ekologických otázek nebo migrace konče. Babiš si vzal na pomoc dlouholetou, namnoze osvědčenou zbraň, tj. prezentaci sebe sama coby ochránce národních zájmů a hodnot „rodinného krbu“ před zlovolností nadnárodních elit, které našemu dobrému lidu chtějí diktovat, co má a nemá dělat a zároveň ho ponižovat a obohacovat se na jeho úkor, přičemž Piráty dokonale ztotožnil s tím druhým.
Proti Babišovým výpadům velmi často zaznívá, že jde pochopitelně o povrchní demagogii a Pirátům přisuzuje něco, čím nejsou. Přiznejme si ovšem, že především různě zabarvení a zaujatí bojovníci kulturních válek by celkem přivítali, kdyby souboj stávající demokratické opozice s vládnoucím oligarchou mohl být ztotožněn s kulturní válkou osvobozených nositelů hodnot „nového světa“ s tmářskými hlasateli tradičního společenského útlaku. Když se Babiš octne v jedné společnosti se všemi provýchodními autoritáři a odpůrci hodnot západní nové levice, jde o ideální schéma, jak bojem proti oligarchovi zároveň jedním vrzem protlačit obsahy kulturní války s opresivním tradičním patriarchálním řádem.
Falešná dichotomie kulturní války
Takové černobílé dichotomické schéma by samozřejmě vyhovovalo oběma stranám a úkrok od skutečných podstatných problémů země a společnosti k obskurním pseudotématům typu postavení sexuálních menšin je toho naprosto ideálním průvodním jevem, ve skutečnosti ale jde o zcela nesmyslný výplod marketingových mágů bez opory ve společenské i politické realitě.
Pro drtivou většinu českých občanů je pochopitelně otázka výběru pohlaví či sexuální orientace zcela irelevantní téma, které nemá žádný zásadní vliv na jejich voličské rozhodování. Většina kandidujících subjektů nezpochybňuje skutečnost, že pohlaví či sexuální orientace jsou dispozice vrozené, nikoliv sociálně získané a tedy společensky ovlivnitelné. Téma migrace dosud nebylo prakticky na scéně s ohledem na skutečnost, že do ČR v současnosti téměř žádní migranti nepřicházejí, a jedna jediná kandidující strana nikdy neslibovala povinnost občanů nestěhovávat si migranty do vlastního obýváku. Pikantní je téma ekologie a naplňování klimatických závazků v EU schváleného tzv. Nového zeleného údělu (New Green Deal). Konkrétní naplňování závazků v něm obsažených nebylo zatím nikdy předmětem konkrétních opatření na úrovni národní legislativy a v obecné rovině tyto závazky na Evropské radě v prosinci 2019 nepodepsal za ČR nikdo jiný než premiér Babiš. To co Babiš vyčítá Pirátům tak ve skutečnosti nejvíce způsobil sám.
Ve skutečnosti jsou tato témata, spojovaná se současně probíhající kulturní válkou v západním světě i hybridním konfliktem s východním dezinformátory a strůjci chaosu, pro většinu českých občanů téměř nepodstatná a jako zásadní naopak vystupují otázky socioekonomické povahy, které takto namalovaný duální konflikt téměř není schopen obsáhnout.
Jestli českou politiku nějak někdy ovlivňovala bipolární stranická soutěž, šlo téměř výlučně o pravolevou socioekonomickou osu. Tu těžko může představovat střetnutí progresivní nové levice s autoritářskou tradiční levicí, v tomto směru spojované s Piráty a hnutím ANO. Očekávaný duální souboj je tak zcela nesmyslný a pokud by mělo dojít k skutečně reprezentativnímu rozvrstvení voličských obcí dle zásadních témat, nutno očekávat minimálně trojúhelníkovitý souboj, kde je Babišovo hnutí a koalice Pirátů a STANu doplněno ještě trojkoalicí SPOLU. Poslední volební modely tomu koneckonců plně nasvědčují.
Takový souboj tří alternativ se však neuskuteční, pokud budeme i nadále posilovat falešnou dichotomii kulturní války progresivních sil s konzervativními diktátory, jak by si mnozí přáli. Kdo však v takovém falešném dichotomickém střetnutí aktuálně vítězí (a zřejmě i vítězit bude) je dnes navýsost zřejmé…
Autor je politolog. Působí coby odborný asistent na Katedře společenských věd Pedagogické fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. Externě vyučuje na Vyšší odborné škole publicistiky v Praze. Ve své odborné práci se zaměřuje na problematiku stranických systémů zemí Visegrádské skupiny, české politické myšlení a českou politiku.
vladimir-hanacek@politicon.eu
2 COMMENTS