V kontextu současné geopolitické situace se pole česko-polské vzájemné inspirace logicky vztahují především k probíhajícímu válečnému konfliktu na Ukrajině a jeho politicko-dějinným příčinám. Obě země jsou vnímány jako principiální podporovatelé Ukrajiny, přijaly statisíce válečných uprchlíků z Ukrajiny a bojující zemi podporují vojensky, finančně i materiálně a v neposlední řadě i politicky nejen na půdě EU a NATO. Nutno však poznamenat, že polské pozadí podpory Ukrajiny je v mnoha směrech odlišné od českého.
Zásadně odlišnou perspektivu představuje jeden aspekt politických tradic obou zemí, který dodnes přináší mnohá nedorozumění, ale i nezájem, především na české straně, a tím je dost odlišný vztah obou národů k „východu“. Tedy nejen geografickému východu, který představuje postsovětský prostor, ale především šířeji chápanému „východu“ coby sféře vlastních geopolitických zájmů. Především je tato odlišnost patrná na velmi komplikovaném vztahů k Rusku a Rusům. Ruská otázka je v očích obou národů stále vnímána dosti odlišně. Pokusím se stručně nastínit proč a co to pro nás znamená do budoucna.
Paradoxní vztah Čechů k Rusku
Vztah Čechů k Rusku nelze označit jinak než jako paradoxní. Na jedné straně Češi po staletí o Rusku málo věděli, neznali jeho kulturu i tradice ani jazyk, a neuvědomovali si tak dostatečně, nakolik je ruská společnost odlišná. Nezažili však na rozdíl od Poláků ani ruskou imperiální agresi a útisk, Rus pro Čechy nebyl a ani nemohl být symbolem okupace a ztráty vlastní suverenity. Tuto úlohu hráli pro českou společnost po staletí pouze Němci. Právě skutečnost, že v 19. století se moderní český národ i v politickém významu zformoval v opozici vůči německému živlu a německému imperialismu, jako periferní opozice vůči vídeňskému centru moci bez vlastního státu a jeho institucí, znamenala pro Čechy ztotožnění negativního symbolu ohrožení pouze s Němci. Naopak pocit vlastní malosti a bezmocnosti si moderní česká národní elita kompenzovala nejen intelektuální, ale posléze i reálpolitickou konstrukcí panslavistických koncepcí, v nichž obdiv k Rusku a Rusům jakožto silného a vlivnému slovanskému národu s vlastním státem hrál významnou roli. Češi si v druhé polovině 19. století do Ruska projektovali to, co sami neměli, avšak bez reálné přímé znalosti a zkušenosti. Důležitým příspěvkem dějin politického myšlení české elity ještě před rokem 1848 byl článek Karla Havlíčka Borovského Slovan a Čech, v němž autor vylíčil své negativní zážitky z cesty do Ruska v roce 1842 a odmítl panslavistické vize. V druhé polovině století však již velká část české politické elity opět „snila“ o Rusku. Tyto romantické představy o všeslovanském sjednocení vzali za své s nástupem bolševiků k moci po první světové válce a pro masarykovskou generaci zakladatelů Československa bylo daleko zásadnější budování vztahů se západními demokratickými velmocemi. Krach této zahraničněpolitické koncepce, kterou přinesl Mnichov 1938, pak ovšem znamenal opětovné oživení rusofilských a panslavistických tradic, které znovu ožily ve vizích pevného spojenectví se Sovětským svazem. V době komunistického režimu byly právě obrozenecké symboly z 19. století (zejména Čechům známá báseň Jána Kollára Slávy dcera, opěvující bratrství s velkým slovanským národem) používány i při školní výuce jako dějinná legitimizace spojenectví se Sověty. Rok 1968 znamenal symbolický zlom historicky první vojenské okupace Českých zemí Rusy, nicméně invaze vojsk byla po roce 1989 paradoxně nahlížena spíš jako projev ideologické povahy a velmocenského postavení SSSR než jako nadčasový výraz ruské imperiální rozpínavosti. Řada intelektuálů důsledně rozlišovala mezi Sověty a Rusy a i když jiní vnímali věc jinak, téma postupně zapadlo do propadliště dějin. Pro mladou polistopadovou generaci byl „návrat do Evropy“ namnoze spojen s ostentativním ignorování všeho, co se děje v Rusku a kam Rusko směřuje. „Rusko se nás netýká,“ říkali si mnozí. Teprve po roce 2014 se zájem o Rusko opět zvýšil, ale nosná koncepce vztahu k Rusku a obecně východní politika České republiky kompletně chybí. Propojíme-li si obecnou ignoranci a neznalost Ruska (mladá generace Čechů se na rozdíl od jejich rodičů a prarodičů již rusky povětšinou ve škole neučila) s především ve starší generaci zažitými rusofilskými a panslavistickými narativy, selektivní pamětí a velmi dílčí přímou zkušeností s ruským imperialismem, omezenou pouze na velmi specifickou dějinnou situaci roku 1968, vychází z toho velmi nebezpečný koktejl vzájemně kolizních postojů, zavánějící svody k mnohokráte uplatněným dějinným omylům. Češi mají s Ruskem zásadně co do činění a přitom o něm žijí v mnoha iluzích, včetně té, že je daleko a vývoj v něm se nás netýká.
Polská zkušenost Východu
Cestu k překonání tohoto neblahého stavu vidím právě především ve zprostředkování polské zkušenosti s Ruskem a v inspiraci polskou východní politikou. Trochu pateticky řečeno: Poláci mohou otevřít Čechům kvalifikovaný pohled na východ.
Polská negativní dějinná zkušenost s ruským imperialismem obráží se po mém soudu v zahraničně-politických koncepcích vaší země v důsledném hledání cest nejen vlastního vojenského, politického i ekonomického potenciálu bránit se hypotetické ruské agresi, ale především v aktivní východní politice, spojené s angažmá v prostoru geopolitického východu Evropy. Jak ponejvíce inspirativní jeví se mi zde tzv. ULB (Ukrajina, Litva, Bělorusko) doktrína neodmyslitelně spjatá se jmény Jerzyho Giedroyće a Juliusze Mieroszewského. Koncpece vycházející prapůvodně z tezí dopisu mladého polského kněze v jihoafrické Pretorii Józefa Majewského, že Poláci by se měli smířit se ztrátou východních území, avšak začít uvažovat o Lvově jako ukrajinském, nikoliv sovětském městě, o Vilně jako o litevském, nikoliv sovětském městě, o Grodně jako o běloruském, nikoliv sovětském městě, znamenala zásadní posun ve vnímání sebe sama i vlastních východních zájmů a znamenala nový impuls pro uvažování nejen pařížské exilové skupiny kolem časopisu Kultura. Pro Čechy jsou jména Giedroyć a Mieroszewski víceméně neznámá, jakkoliv je historicky doloženo, že se s nimi znal a v Paříži i stýkal zřejmě nejvýznamnější český exulant, vydavatel časopisu Svědectví Pavel Tigrid, jenž se v roce 1989 vrátil do Československa a v polovině 90. let vykonával funkci ministra kultury ve vládě Václava Klause. Navazoval tak fakticky na vztahy českých politiků v čele s Fantiškem Ladislavem Riegerem s polskou exilovou reprezentací v čelem s knížetem Adamem Czartorijským, spjatou s pařížským hotelem D’Alambert v druhé polovině 19. století.
Tím více není Čechům známá ani jejich doktrína ULB. Pro spoustu Čechů až do roku 1991 splývaly pojmy Sovětský svaz a Rusko a co bylo na východ od polských, československých, maďarských a rumunských hranic, bylo již spojeno s ruským živlem. Obavy z ruské imperiální agrese v Češích vyvolávají potřebu bránit se, hůře už mnozí chápou pomoc Ukrajině jako bytostný vlastní geopolitický zájem. Pomoc Ukrajině se nejčastěji překládá jako projev altruismu a zájmu integrovat Ukrajinu do EU v zájmu dosažení stejných životních standardů pro ukrajinské přátele, kteří mají právo na to, co se už před dvěma desetiletími tak trochu nezaslouženě snadno dostalo nám. Stejným způsobem je dlouhodobě nahlížena i podpora demokratizačního úsilí a opozice proti Lukašenkovu režimu v Bělorusku. Roli zde hraje univerzalistický „havlovský“ motiv podpory lidských práv a občanských svobod, ne už tolik geopolitický zájem. Nelze se tak divit, že nejen otevřeně prokremelské kruhy, ale tíž mnozí čeští „zapadnici“ jsou přesvědčeni, že postsovětský prostor je kulturně a civilizačně jinde než my, vyspělí Evropané, a proto se o něj nemusíme starat. Tento stav mysli české společnosti se mění velmi dynamicky, ale je ho potřeba posilovat, a to právě skrze inspiraci polskou východní politikou, v níž Polsko spatřuje ve východních sousedech dávné spoluobčany v první RP, a proto s nimi chce vytvářet společenství na půdorysu mezinárodní spolupráce na principu rovný s rovným. Češi by se měli naučit vnímat politiku Východního partnerství, kterou v Polsku s takovou naléhavostí rozvinul svaté paměti prezident Lech Kaczyński, jako vlastní geopolitický zájem, který nejen znamená ochranu před potenciální ruskou agresí ve střední Evropě, ale též posílení vlastních pozic v euroatlantických strukturách skrze spojenectví s velkou a silnou zemí, jakož i rozvinutí ekonomické a obchodní spolupráce s Ukrajinou. Zde jsou po mém soudu zájmy Česka a Polska, jakož doufám i Slovenska naprosto identické a souladné.
Druhým punktem východní politiky Giedroyće a Mieroszewského je ovšem velmi nesnadný úkol: dosáhnout vnitropolitické změny v Rusku samotném prostřednictvím spolupráce s politickou opozicí. Nutno podotknout, že za sovětské éry byl takový úkol paradoxně jednodušší než dnes, jelikož s vlivnými exulanty, ale i významných disidenty sovětského režimu, jako byla například Ljudmila Alexejeva, Natalia Gorbaněvská či Vladimir Bukovský, bylo možno navázat oficiální kontakt a spolupráci. Dnes je demokratická opozice proti putinovskému režimu natolik slabá, že k zásadní změně v Rusku skrze ní patrně nedojde. Jako nezbytná se jeví především vojenská akce ruských partyzánů, kteří jsou ochotni bojovat proti putinovskému režimu se zbraní v ruce. Přiznejme si ale, že mezi těmito silami je celá řada ultranacionalistů, kteří západní pojetí liberální demokracie rozhodně neobdivují, ale kteří vnímají Putinův režim jako porušující exkluzivně ruský charakter státu a společnosti a ještě ho vystavují mezinárodnímu ponížení skrze izolaci a sankce, a to ve jménu boje o území, které není čistě etnicky ruské.
Neopakovat staré chyby
Současná situace mi v mnohém připomíná okolnosti rozhodování o postupu na Moskvu v roce 1919, kdy byla možnost zapojit 40 tisíc čs. legionářů v Rusku do boje po boku „bílých“ armád v jejich tažení na Moskvu, jak si přál první premiér Československa a vůdce domácího odboje za první světové války Karel Kramář s tím, že taková ofenzíva by znamenala dobytí Moskvy a porážku bolševiků. Prezident Masaryk si ovšem takový scénář nepřál a vyjádřil to bez konzultace s premiérem v rozhovoru pro francouzský časopis Le Temps 11. února 1919. Masaryk si přál co nejrychlejší přechod legionářů z Ruska do Francie. Odmítal, aby už českoslovenští občané umírali za to, kdo bude vládnout v Rusku a chtěl, aby čs. armáda demonstrovala svojí sílu ve Francii v zájmu posílení pozic na Versailleské konferenci a taky aby se čs. legionáři vraceli do vlasti ze západu, což mělo stvrdit naše zahraničně-politické vazby na západní demokracie. Naopak Kramář to považoval za „zradu Slovanstva“… Masarykova pozice, prezentovaná poté Benešem na pařížských jednáních, jak známo zvítězila.
Dnes nesmíme opakovat takovou chybu, abychom s ohledem na izolacionistické uvažování odvrhli pomoc těm silám, které by znamenaly zásadní vnitropolitickou změnu v Rusku. Rusko může být „národní a slovanské“, ale nesmí být imperiální. Pevně věřím, že jsme na této cestě společně a že právě tento konflikt bude znamenat konec ruského imperialismu. Právě na této cestě Češi Poláky potřebují a musíme stát pevně při sobě!
Text byl obsahem přednášky Pole vzájemné polsko-české inspirace v kontextu současné geopolitické situace, kterou autor pronesl na půdě Institutu politologie Fakulty společenských věd Wrocławské univerzity dne 15. června 2023
Autor je politolog. Působí coby odborný asistent na Katedře společenských věd Pedagogické fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. Externě vyučuje na Vyšší odborné škole publicistiky v Praze. Ve své odborné práci se zaměřuje na problematiku stranických systémů zemí Visegrádské skupiny, české politické myšlení a českou politiku.
vladimir-hanacek@politicon.eu
