Ačkoliv se to českým pozorovatelům z dálky nemusí tak jevit, v Polsku se již rozhořela nejostřejší fáze předvolebního boje před podzimními parlamentními volbami. Kontext mu tvoří válka na Ukrajině a celkově rozjitřená atmosféra v Evropě, do níž je Polsko pochopitelně vtaženo vrchovatou měrou nejen proto, že patří mezi nejvýznamnější podporovatele Ukrajiny na poli vojenském i politickém, i proto, že na polském území se v současnosti nachází zhruba 2,5 milionu válečných uprchlíků z Ukrajiny, kteří do Polska přišli po 24. únoru loňského roku. Bylo by s podivem, kdyby se toto téma neobjevilo jako zásadní profilační nástroj v předvolebním boji i prostředek vymezování jedněch vůči druhým.
Současná vláda Sjednocené pravice (bloku Práva a spravedlnosti a Solidárního Polska) pochopitelně na proukrajinské, resp. protiruské kartě obrovsky vydělává. Pomoc Ukrajincům dokázala zorganizovat ukázkově a v zejména vojenských dodávkách Ukrajině ani po téměř půldruhém roce nepolevuje. Svojí pomoc přitom nezdůvodňuje pouze altruistickými pohnutkami, nýbrž bytostným národním zájmem Polska. Ten se zakládá především na to, že Ukrajina svou velikostí, lidnatostí a potenciální hlasovací silou by v rámci Evropské unie byla nejen nejdůležitějším polským spojencem, ale především by Polsku umožňovala posílit vlastní pozici na úroveň kontinentální velmoci zcela srovnatelné s Německem a Francií. Navíc v rozměru zájmu o osud Ukrajiny ožívá sentiment po dávné první Rzeczypospolité, stavovské monarchii kdysi rozléhající se v celém prostoru „Mezimoří“ od břehů Baltu po pobřeží Černého moře. Spojenectvím obou zemí opět dochází k politickému, ale i hospodářskému a infrastrukturnímu sjednocení tohoto prostoru, což má pro Polsko obrovský strategický význam nejen na poli energetické bezpečnosti, která je pro Poláky momentálně zcela zásadní výzvou.
Ruku v ruce s tímto podpůrným postojem k Ukrajině jde pochopitelně i odpor k putinovskému režimu v Rusku, k neoimperiální politice ruského vedení, která Polsko podobně jako mnohokráte v dějinách ohrožuje na samotné existenci a která znamená vážné ohrožení pro celý region střední Evropy. Polsko nedávno přivítalo na svém území první americký vojenský kontingent a dále posiluje pozice východního křídla NATO. Vláda též učinila zásadní kroky k posílení surovinové nezávislosti na Rusku, kterážto snaha není jako v mnoha okolních zemích záležitostí toliko posledního roku, ale Poláci na ní systematicky pracovali téměř dvě desetiletí. Všechny tyto postoje pomáhají PiS udržet svou silnou pozici a pravděpodobnost opětovného vítězství národních konzervativců se zdá být velmi vysoká. Otázka je, zda udrží jednobarevnou většinu v Sejmu a případně kdo by se mohl stát jejich koaličním partnerem.
Prozíravost vs. úzkoprsost minulých vůdců
Českému publiku by se mohlo zdát prakticky nepochopitelné, jak se může toto téma stát součástí předvolebního boje v tak tradičně rusofobní zemi, jakou je Polsko. Na polské politické scéně samozřejmě nenajdeme politický subjekt, který by zastával otevřeně proruské postoje (mírně proruský narativ občas vidíme pouze u představitelů strany Konfederace, tedy „krajní pravice“). Přesto však „ruská karta“ hraje v polském předvolebním boji zásadní roli, neboť je spojena s minulými postoji významných politických lídrů. Na jedné straně je představiteli vládní strany upozorňováno nejen na dosavadní prozíravou geopolitiku vlády PiS i prezidenta Andrzeje Dudy, ale jsou připomínána především naléhavá varování zesnulého prezidenta Lecha Kaczyńského, která byla coby zdvižený prst před hrozbou, kterou pro Polsko a celou Evropu představuje Putinův režim, vyjadřována již v době, kdy mnozí polští i západní politici považovali putinovské Rusko za partnera, s nímž je možno vést seriózní dialog a navazovat strategickou spolupráci. Lech Kaczyński varoval před ruskou agresí i pro další země v době vojenského útoku Ruska na Gruzii v roce 2008, o rok později v den 70. výročí vypuknutí druhé světové války varoval na Westerplatte přímo před zraky tehdejšího ruského premiéra Putina před imperialismem velmocí a šovinismem, který takovou politiku legitimizuje. V podobném duchu měl v plánu promluvit i v Katyni v dubnu 2010 v projevu, který už nestihl přednést… Aureola vytvářená kolem zesnulého dvojčete současného předsedy PiS je posilována závěry tzv. Macierewiczovy komise ve věci vyšetřování smolenské katastrofy, při níž prezident a spolu s ním dalších 95 pasažérů na palubě vládního Tupoleva 10. dubna 2010 zahynuli. Dle tohoto vyšetřování se jednalo o atentát z ruské strany, kdy do letadla byla při nutném remontu prováděném v Rusku několik měsíců před tragédií nainstalována nálož hexogenu, která ve vzduchu roztrhla trup letadla, což údajně odpovídalo svědeckým výpovědím ruských obyvatel obcí nedaleko pádu letadla a dosvědčuje ho fakt, že Rusové nikdy trosky Tupoleva Polákům nevydali a nezveřejnili ani kompletní záznamy z černých skřínek.
Tím začíná série obvinění, která je vznášena nejen vůči Rusům, ale především vůči tehdejší vládě koalice PO – PSL v čele s premiérem Donaldem Tuskem. Vláda je viněna z toho, že dopustila remont letadla v Rusku, že Tusk souhlasil s oddělením své cesty do Katyně a prezidentovy o tři dny později, a v neposlední řadě, že všechny tyto kroky zapadají do celkového konceptu jeho pochybné politiky vůči Rusku. Donald Tusk totiž již krátce poté, co se na podzim 2007 stal polským premiérem, vyhlásil ambici dosáhnout „resetu vztahů s Ruskem“. Tusk tuto svou politiku stavěl na předpokladu, že komplikované vztahy Polska s východní velmocí jsou dány především tradiční polskou rusofobií a strašením ruskou hrozbou ze strany národních konzervativců, kteří nově stanuli vůči Tuskově vládě v opozici. Týkalo se to pochopitelně i prezidenta Lecha Kaczyńského, s nímž Tusk dva a půl roku následně „kohabitoval“. Tusk si od vstřícných kroků vůči Putinovu Rusku sliboval jednak oteplení vztahů a uklidnění ruské strany, že Poláci nemají v úmyslu žádné kroky vedoucí k ohrožení ruské bezpečnosti a strategických zájmů Ruska, ale také nové obchodní příležitosti a posílení vzájemné ekonomické spolupráce. Vůči Putinovi potom řadu let vystupoval natolik vstřícně, že v rozhovoru pro soukromou televizi TVN v únoru 2008 prohlásil, že Putin, je „náš člověk v Moskvě“, jakkoliv šlo o repliku na výrok jednoho ruského deníku, že sám Tusk je „naším člověkem ve Varšavě.“ Tusk tehdy prohlásil, že ani jedno nic praktického neznamená, ale že si váží ruské serióznosti, kterou při vzájemných bilaterálních jednáních ruská strana vykazuje. Tusk tehdy upozorňoval, že Rusům vadí plán na umístění americké antiraketové základny na území Polska.
Tyto postoje Tusk vyjadřoval několik měsíců po agresivním Putinově projevu na bezpečnostní konferenci v Mnichově, kde obvinil Západ z ambice Rusko zničit. Z dnešního pohledu by je šlo považovat za projev frapantní naivity a naprosto neprozíravého politického úsudku, těžce kontrastujícího s vyjadřovanými postoji tehdejšího prezidenta Lecha Kaczyńského, jenž od počátku svého působení na postu hlavy státu varoval před ruskou hrozbou a podporoval politiku Východního partnerství, postavenou na tzv. sarmatské ideji, tzn. spojování menších států, národů a národností v geopolitickém perimetru ruského vlivu v zájmu efektivní společné obrany před ním. Začátek Tuskových hovorů o „resetu“ započal ještě před ruskou invazí do Gruzie v srpnu 2008. Polský premiér však v této linii pokračoval i poté, co se ruské vedení projevilo otevřeně jako vojenský imperiální agresor. Tuskova vláda usilovala o prohloubení ekonomických a obchodních vztahů s Ruskem, v roce 2011 v době přípravy privatizace státní rafinerie Lotos premiér prohlásil, že z tendru nelze vyřazovat žádné firmy, tedy ani ruské. O podíl na privatizaci přitom měla zájem i ruská státní firma Rosněfť. Projekt plynovodu Nord Stream, významně poškozující strategické zájmy zemí ležicích na tranzitních trasách pozemních plynovodů z Ruska do Evropy včetně Polska premiér Tusk nikdy oficiálně nezpochybnil. Vždy se při setkáních s Angelou Merkelovou i Vladimirem Putinem vyjadřoval ve smyslu, že s ním jeho vláda nesouhlasí, ale nepodnikl žádné reálné politické ani diplomatické kroky k tomu, aby se ho pokusil zastavit. Naopak Tusk vždy zdůrazňoval, že navzdory dílčím neshodám je v zásadních věcech s partnery doslova na jedné vlně. Za své loajální postoje a podporu zájmů západních států si pak vysloužil oblibu u západoevropských elit tak velkou, že mu byl na podzim 2014 nabídnut post předsedy Evropské rady, který Tusk přijal a na pět let fakticky odešel z polské domácí politiky.
Návrat politické zkameněliny
Po skončení svého působení na postu „prezidenta EU“ se Tusk na tři roky stal předsedou Evropské lidové strany, z hlediska politické síly v Evropském parlamentu i pozic v národních vládách nejsilnější „eurostrany“, nicméně už v té době chystal návrat i do polské politiky, když v červenci 2021 vystřídal nevýrazného Boryse Budku a opět usedl v čele nejsilnější opoziční strany v Polsku – Občanské platformy (PO). Instalace Tuska na pozici „lídra opozice“ byla nejčastěji vysvětlována potřebou postavit ekvivalentní osobnost proti předsedovi PiS Jarosławu Kaczyńskému a PO nikoho jiného oproti Tuskovi k dispozici neměla. Tento argument ale není zcela pravdivý, protože nového lídra PO evidentně našla už v prezidentských volbách roku 2020 v jejich finalistovi, varšavském primátorovi (v polské terminologii prezydent miasta) Rafału Trzaskowském. Je v Polsku obecně známou skutečností, že Tusk Trzaskowského nechce pustit do vyšších pozic s vědomím, že by jím byl už natrvalo zcela upozaděn. Je však s podivem, že s touto jeho pozicí souhlasí i většina zodpovědných členů PO, kteří Tuska zcela nepochopitelně opět instalovali do čela své strany, aby se tak účinně vystavili veřejné diskreditaci jeho osoby a tím i celé strany z vládních kruhů.
Televizní antikampaň proti Tuskovi
Je zřejmé, že vládní představitelé, tedy zástupci PiS, považují Tuska za prvotřídního škůdce národních zájmů, vlastizrádce a téměř mezinárodního zločince, majícího nepřímý podíl na zločinech putinovského režimu v Rusku a hrozbě, kterou představuje i pro Polsko. Dominantní antikampaň však v předvolební atmosféře nerozjíždějí nejvyšší vládní činitelé. Ti o Tuskovi skoro ani nemluví. Komentáře na jeho osobu jsou mediálně svěřeny obvykle řadovým poslancům PiS a nebo viceministrům (V ČR bychom řekli náměstkům ministra). Dominantní diskreditace Tuska směrem k výše řečenému probíhá v médiích, konkrétně na obrazovkách veřejné televize TVP, která po personálních a procedurálních změnách po roce 2015 se fakticky stala hlásnou troubou vlády a vládnoucí strany. Právě TVP vyprodukovala dva dokumenty, které se této Tuskově minulosti věnují a detailně mapují jeho roli. Na sklonku loňského roku vznikl dokumentární film Marcina Tulického Náš člověk ve Varšavě, věnovaný právě Tuskovým vztahům s Ruskem. Stejný redaktor veřejné televize pak natočil i druhý snímek, zveřejněný na jaře letošního roku, zvaný Jejich člověk v Bruselu, jenž je věnován „západní odměně“ Tuska za loajalitu. Další publicistická produkce TVP se Tuskově roli věnuje i v dalších pořadech. Vyhlášenou je v tomto relace Michała Rachoně s názvem Jedziemy (Jedeme) na kanále TVP Info.
Další pobídkou k veřejnému deklasování Tuskovy role před více než deseti lety ve věci oteplování vztahů s Ruskem může být přijatý zákon o zřízení komise pro prozkoumání ruských vlivů na vnitřní bezpečnost Polské republiky v letech 2007 – 2022, který byl schválen na konci května 2023 a opozice ho označuje jako „lex Tusk“ a vnímá ho jako snahu vyhnat Tuska z politiky. Je však třeba podotknout, že pro současnou vládní stranu by bylo daleko výhodnější ponechat Tuska v čele PO a na kandidátce do Sejmu, neb představuje v této věci daleko snadnější terč než mnozí jeho zejména mladší kolegové, u nichž souhlas s proruskou politikou Tuskovy vlády v inkriminované době lze prokazovat jen velmi těžko.
Buď jak buď, polské politické léto bude ještě hodně horké…
Autor je politolog. Působí coby odborný asistent na Katedře společenských věd Pedagogické fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. Externě vyučuje na Vyšší odborné škole publicistiky v Praze. Ve své odborné práci se zaměřuje na problematiku stranických systémů zemí Visegrádské skupiny, české politické myšlení a českou politiku.
vladimir-hanacek@politicon.eu
