Páteční a sobotní sjezd KDU-ČSL zastihl druhou nejstarší českou stranu ve zvláštní, dosud neobvyklé situaci. Málokdy v dějinách nastává stav, kdy strana disponuje dvěma procenty v průzkumech volebních preferencí a přitom sedí ve vládě. Historickou paralelu by mohly představovat snad jen KDS v polovině 90. let a US-DEU za vlády Jiřího Paroubka. To byly ovšem strany před faktickým koncem své existence. Lidovci po 105 letech svého působení takovou ambici rozhodně nemají, a proto stáli před mimořádně složitým rozhodnutím, jak se v této situaci zachovat.
Volební sjezd je vždy příležitostí k bilancování a zároveň výhledu do budoucna. V situaci, kdy se strana nachází před (volební) propastí a je zatížena vládní odpovědností, musí provést sebereflexi adekvátní situačním možnostem. Jinými slovy, do čela vládní strany s preferencemi hluboko pod hranicí volitelnosti se asi nepohrnou nové tváře a celostátní politikou zatím příliš neošlehaní mladší představitelé z regionů. Takové volání je v podobné situaci v zásadě nesmyslné. Na druhé straně je ale na místě se tázat, co je příčinou neutěšeného stavu. A zde asi opravdu nebudou na vině regionální představitelé, kteří „málo vysvětlují“ vládní politiku lidem kolem sebe. Naopak, známé lidové úsloví říká, že „ryba smrdí od hlavy“. Vsadit proto na namnoze jalovou sebechválu vládních činitelů nebo dokonce na jejich velkolepé vize, co ještě za poslední rok do voleb stihnou uskutečnit, aby zachránili zkomírající partaj a zajistili jí růst preferencí, by byla sázka na mrtvého koně. Co tedy pak ale s tím?
Oddělení státních a stranických funkcí
Lidovci se na sjezdu rozhodli provést sebereflexi, kterou bychom hantýrkou minulého režimu mohli označit za „oddělení státních a stranických funkcí“. Tzn. rozhodli se v předsednictvu ponechat jen jednoho vládního představitele, který navíc ve volené funkci v dosavadním předsednictvu nefiguroval, a následně celý zbytek předsednictva obměnit. Zvolení ministra zemědělství Marka Výborného na post předsedy bylo navíc provázeno symbolikou jeho návratu poté, co post musel před pěti lety opustit po náhlém úmrtí manželky. Pro většinu delegátů byl důležitý Výborného umírněný styl a potenciál spojovat.
Alternativa návratu se týkala i nově zvoleného prvního místopředsedy. Dlouholetý předseda Pavel Bělobrádek, jenž v roce 2013 dovedl KDU-ČSL zpět do Poslanecké sněmovny po volebním debaklu tři roky předtím, sice původně chtěl kandidovat na post pouze řadového místopředsedy. Ke kandidatuře na druhého muže strany se rozhodl poté, co většina delegátů odmítla v jednočlenné volbě ministra životního prostředí Petra Hladíka. Mnozí se ptají, proč se tak stalo. Odpověď nutno hledat v politice rezortu a způsobu komunikace. Líbivost zelených řešení v očích většinové společnosti končí v situaci, kdy prosazované změny vyvolávají pocit, že to „bude drahé“. Zálohování PET lahví, kritizované tradiční lidoveckou cílovou skupinou, tj. zástupci samospráv, zavádění emisních povolenek na pohonné hmoty či nastavení příplatků na OZE a jejich využití, to vše jsou naprosto nepopulární cíle politiky rezortu životního prostředí, o jejichž praktické prospěšnosti lze minimálně do jejich praktického zavedení úspěšně pochybovat. Ministr Hladík se však rozhodl nepochybovat a naopak obhajovat zvolená řešení rétorikou „já vám to vysvětlím“, která na mnohé pozorovatele působí navýsost arogantně. Ve stejném duchu lze bohužel vnímat i Hladíkovu řečnickou otázku bezprostředně po volbě, kdy před přítomnými delegáty konstatoval: „Já vlastně nevím, proč jste mě nezvolili“…
Odpověď je přitom celkem jednoduchá: podobně jako Marian Jurečka při volbě předsedy by i Hladík na postu prvního místopředsedy propojoval vedoucí stranickou s vládní funkcí. Delegáti se rozhodli tyto funkce jednoduše oddělit. Ministři budou jistě po celý následující rok vidět mediálně více než většina členů nového předsednictva. Minimálně první místopředseda a výrazná tvář lidové strany Bělobrádek však bude jistě viditelný zcela srovnatelně.
Nové tváře řadovými místopředsedy
Jestliže dvě nejvyšší funkce ve straně jsou obsazeny zasloužilými lidoveckými matadory, čtyři posty řadových místopředsedů obsazují zcela nové tváře, zkušení komunální politici, ale i vzdělaní a perspektivní náměstci ministrů. Mezi jistě nejzajímavější tvář nového předsednictva bezesporu patří starostka Kravař a zastupitelka Moravskoslezského kraje Monika Brzesková, někdější Miss Europe, která již v mládí upoutala širokou veřejnost jako všestranně perspektivní osobnost, která navzdory dosažené popularitě využila své talenty především tradičním způsobem ve svém rodném regionu. Jako jediná žena v předsednictvu navíc představuje lidovecké hodnoty způsobem všeobecně přístupným. Druhým komunálním politikem je čtyřicetiletý starosta Bučovic a poslední tři roky též poslanec Jiří Horák, vystudovaný sociolog, jenž ztělesňuje tradiční jihomoravské lidovecké prostředí v atraktivním výrazu mladého charismatického lídra. Podobný potenciál mají i náměstek ministra zdravotnictví a emeritní předseda Mladých lidovců Václav Pláteník a také dlouholetý zaměstnanec Evropské komise v Bruselu a nyní náměstek ministra zahraničních věcí Eduard Hulicius, vzděláním historik a mj. autor knižních dějin Belgie.
Pozoruhodné na volbě řadových místopředsedů je také to, že všichni čtyři byli zvoleni hned v prvním kole z celkem osmi kandidátů. Delegáti tak měli v zásadě jasno a ostatních protikandidátů si skoro nevšímali. To před volbou vycítil i dlouholetý místopředseda strany Jan Bartošek, který coby devátý kandidát složil kandidaturu při kandidátském projevu a prohlásil, že chce dát prostor mladým a ženám, za což od delegátů sklidil bouřlivé ovace. Potvrzuje se tak, že jestli jsou dnes voliči na něco hákliví u vrcholných politiků, tak je to samolibost a nedostatek sebereflexe. Tu Bartošek na rozdíl od jiných osvědčil.
Jak dál?
Personální výměna ve vedení strany může být pro zúčastněné delegáty i další zaujaté pozorovatele možná sice zajímavá a povzbudivá, ale k automatickému růstu preferencí KDU-ČSL jistě nepovede. Tu lze umocnit jedině změnou přístupu v některých zásadních tématech, které hýbou českou veřejností a kterým by se vláda měla věnovat. Lidovci jsou stranou tradičně vnímanou jako ochránkyně tradiční rodiny a jejích funkcí. Mezi univerzální hodnoty zde přítomné patří především mezigenerační solidarita. Ministrem Jurečkou představená koncepce tzv. důchodové reformy se sice pokouší zajistit perspektivu i mladším generacím na to, aby měli jednou státem garantovaný důstojný důchod. Politický problém dnešní doby však je, že plody takového úsilí se ukáží až po mnoha desetiletích a navíc jsou značně nejisté, protože pouhé parametrické změny průběžného důchodového pilíře nezajistí dostatek plátců do systému. Ve snaze řešit demografický propad posledních tří let se pak lidovci opět dostali do polohy, kterou nový předseda Výborný na sjezdu opakovaně kritizoval, tzn. nastavit veřejné politiky v duchu mentorování příslušných skupin populace za to, jak žijí a donutit je skrze „státní karabáč“ žít jinak. Dnešní systém ale vytváří kolizní stavy především proto, že není dostatek pozitivních pobídek, především veřejné finanční podpory zařízením pomáhajícím lidem dosahovat harmonického mezigeneračního soužití: od fungování mateřských center, dětských skupin a školek až po terénní sociální péči o seniory i pobytová zařízení. Zde by lidovci měli bojovat o co nejvíc peněz právě do těchto oblastí, podobně jako o dotace k rozvoji venkova a socioekonomické periferie.
V oblasti životního prostředí je třeba opustit nápady „na změnu myšlení“ a převýchovu populace a zaměřit se především na efektivní využití evropských peněz z tzv. Zeleného údělu na takovou podporu ekologických řešení, která je srozumitelná průměrnému občanovi. S tím souvisí i skutečnost, že při prosazování vládního daňového balíčku v loňském roce lidovci nevyužili jedinečnou příležitost mít „vlastní hlavu“ a přijít s vlastní koncepcí nastavení daní dle principů sociálně-tržního hospodářství. Dohánět to v posledním roce před volbami bude náročné, ale pokusit se o to musí.
SPOLU zatím pokračuje
S tím úzce souvisí i neochota vedení KDU-ČSL dostávat se do konfliktů s představiteli dalších koaličních stran, především pak nejen ve vládě, ale i v koalici SPOLU nejsilnější ODS. Delegáti lidoveckého sjezdu odhlasovali usnesení, že projekt SPOLU má pokračovat i do sněmovních voleb 2025 a pověřili předsedu Výborného dalšími jednáními o podobě koaliční spolupráce. Lidovci si zde musí dovolit vystupovat dostatečně asertivně a prosadit nejen svá témata do programu, ale hlavně svoje lidi na kandidátky na volitelná místa. Pokud by totiž získali pouze např. 6 – 7 poslaneckých křesel v rámci koalice SPOLU a skončili v opozici, je to pomalu větší volební výprask, než kdyby kandidovali samostatně a skončili pod pětiprocentní hranicí. Zda by nastala razantní změna v nejvyšším vedení je pak velká otázka. Každopádně k opětovnému růstu podpory je zásadní restart zcela nezbytný. Teď k němu vzhledem k výše uvedenému dojít úplně nemohlo. Za dva roky již s velkou pravděpodobností bude moci dojít.
Autor je politolog. Působí coby odborný asistent na Katedře společenských věd Pedagogické fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. Externě vyučuje na Vyšší odborné škole publicistiky v Praze. Ve své odborné práci se zaměřuje na problematiku stranických systémů zemí Visegrádské skupiny, české politické myšlení a českou politiku.
vladimir-hanacek@politicon.eu
