Krach levice aneb: proč jsou všechny strany pravicové?

David Hmíra 05/10/2018

Jedním ze znaků tradiční západní demokracie je rovnost občanů. Po Velké francouzské revoluci byly všechny původní strany postaveny dle principu „Svoboda, rovnost, bratrství“ na levicových základech, tedy sociálně demokratických. V pravicovém diskurzu bychom pak mohli chápat slovo „svoboda“ jako „právo soukromých majitelů disponovat svým majetkem s co největší mírou bezohlednosti vůči druhým.“ (…) „Pravice je vždy na straně co největší míry bezohlednosti, vždy pro ni ve společnosti otevírá co největší prostor.“^[1]

Konflikt levice X pravice, který trval od průmyslové revoluce, se dařilo řešit „více či méně“ vysokou mzdou a následně pak „více či méně“ silnou reprezentací v parlamentu. Dnes však důsledkem globalizace trhů bez přímo úměrné globalizace sociálních práv je toto tradiční sociální uspořádání ohroženo. „Konflikty vyvolané nerovností byly přeloženy do reformistických formulí, teorie vykořisťování byla přeložena do jazyka neshod o výši dělnických mezd (…)“.^[2]

Levice, jako skutečná pravicová opozice, minimálně u nás, ale podobný proces můžeme sledovat v celé Evropě, již neexistuje. Všechny etablované strany systému jsou v epoše globalizované ekonomiky pravicové. Strany z obou spekter lákají voliče na rychlejší růst „Růstu“ a liší se snad jen tím, že dohlížejí na míru spravedlivosti distribuce pozitivních a negativních dopadů ekonomického růstu^[3]. Mlčení o dopadech růstu „Růstu“ ze strany politiků a patologické privilegování krátkodobých výhod a úspěchů je nutné prolomit. Levice se musí obnovit právě prolomením tohoto mlčení a popírání a současně navrhnout politický program popisující současné problémy a efektivní možnosti jak je řešit.^[4]

Levice, která přišla v Evropě k moci na konci 90. let, nepřišla s žádnou alternativou k univerzu ekonomického růstu „Růstu“. Přijala pravicový diskurz globálního kapitalismu, což bylo jednou z největších ideových katastrof dvacátého století.^[5]

Modernizace generuje ekonomii dostatku, v niž je užitek z dalšího růstu „Růstu“ marginální a proto se lidé obracejí k postmateriálním hodnotám.^[6] „Když společnost překročí určitý bod svého rozvoje, jakýkoli další ekonomicky růst přináší jen minimální užitek jak z hlediska prodlouženi života, tak z hlediska spokojenosti. Na délku a kvalitu života začínají mít rozhodující vliv jiné než ekonomické faktory. Za tímto bodem rozvoje je racionální přikládat vetší důležitost spokojenosti, kolektivnímu i individuálnímu pocitu štěstí, spíše než slepě usilovat o další růst, jako by růst byl hodnotou sám o sobě.^[7]

Současný trend „vybagrovávání“ planety a její devastace, organizovaná manažery planetárního růstu „Růstu“ má děsivé následky. Zdrojem jistot byla, je a bude příroda, obyvatelnost země, její rytmy a klima. Ve století jednadvacátém se ohlašují práva čtvrté generace, spojená s obranou životního prostředí, s právem bránit svou kulturní identitu.^[8] Úcta k pozemskému životu se prosazuje jako největší politické téma nového tisíciletí.^[9]
Úlohou mladé generace je nenechat se uspat do virtuálního světa, ale hádat se o svět skutečný!

[1] BĚLOHRADSKÝ, V. Společnost nevolnosti, s. 228.
[2] BĚLOHRADSKÝ, V. Mezi světy, s. 253.
[3] BĚLOHRADSKÝ, V. Společnost nevolnosti, s. 228.
[4] BĚLOHRADSKÝ, V. Mezi světy, s. 213.
[5] BĚLOHRADSKÝ, V. Antinomie globalizace. Vzdělanostní společnost 2000. In: Eseje o nedávné minulosti a blízké budoucnosti, s. 41.
[6] INGLEHART, R. Modernization and postmodernization
[7] Cituji text Habermase z Bělohradského příspěvku ve sborníku „Eseje o nedávné minulosti“ (s. 45):
[8] BĚLOHRADSKÝ, V. Společnost nevolnosti, s. 229.
[9] BĚLOHRADSKÝ, V. Jistota, kterou si lidé zaslouží nejvíc. In: Http://vaclav-belohradsky-texty7.webnode.cz/ [online].