Bije mne do očí, když vidím, jak i znalí a vzdělaní lidé nerozlišují rozdíl mezi socialismem a komunismem. „Politická korektnost“ se tváří, jakoby to byl jeden a tentýž pojem. Po celou dobu mého základního, středního i vysokého studia mi nikdo z vyučujících tento rozdíl neobjasnil. Ne snad proto, že by ho neznali, ale proto, že je žádoucí házet oba termíny do jednoho pytle vražedné, ničemné diktatury. Musel jsem jej proto dohledat sám.
Úpadek demokracie
Na druhý pokus úspěšný ozbrojený převrat, uskutečněný 7. listopadu 1917, vedený bolševiky, v čele s Leninem měl za následek rozpad carského Ruska a vznik Ruské sovětské federativní socialistické republiky. Zároveň to byla příčina vzniku Ruské občanské války, vedenou proti bolševikům, kterou ukončilo vítězství Rudé armády v roce 1920 a která si vyžádala přibližně osm milionů obětí. Po vypořádání se s úhlavními nepřáteli revoluce mělo dojít ke stabilizaci režimu zevnitř. Bolševici byli přesvědčeni, že přetvoří Rusko a následně celý svět. Předpokládalo se s úplnou přeměnou společnosti na plně marxisticky orientovanou společnost vedenou proletariátem. Uskutečněná revoluce a následné ovládnutí skoro celé východní až střední Evropy však nepřineslo ani vítězství nad kapitalismem, ani kýžený mír a beztřídní společnost.
Dle Marxovy teorie je na cestě mezi kapitalismem a komunismem nutné období přechodu a s ním spojená revoluce. Toto období přechodu se nazývá socialismus. Průběh byl takový, že záhy po revoluci, po ovládnutí výrobních prostředků a vypořádání se s kapitalisty, mělo dojít k úpadku demokracie. To je prvotní fáze na cestě ke komunismu. „Demokracie“, píše Lenin, „je jednou z forem státu, kde jsou pracující lidé jen jakýmisi námezdními otroky, kteří jsou v důsledku kapitalistického vykořisťování tak zdeptáni povinnostmi, bídou a strachem, že mají přirozeně jiné starosti, než zájem o politiku.“1 To je pro kapitalistický model vítané, protože je tímto většina obyvatel vyloučena z účasti na veřejném politickém životě. Kapitalistická demokracie odstrkuje chudinu, proto je skrz na skrz pokrytecká a lživá. Zároveň je však demokracie také etapou na cestě ke komunismu. V této etapě je stmelována revoluční třída namířená proti kapitalismu, která promění v prach buržoazní státní mašinerii, tvořenou armádou, policií a úřednictvem a nahradí ji novou, demokratičtější formou v podobě ozbrojených dělnických mas. Zde kvantita přechází v kvalitu. Je prolomena buržoazní společnost a je položen základ budování socialismu. Celá společnost je jedna velká kancelář, jeden velký kontrolní orgán, jediná továrna s rovností práce a mzdy. Avšak tato kázeň není cílem, nýbrž jen prostředkem. Cílem je ten bod zlomu, odkdy se sama společnost naučí spravovat stát a sama bude kontrolovat a řídit celé jeho dění. Teprve od této chvíle začíná mizet nutnost jakéhokoliv vládnutí vůbec. Čím blíže je stát tomuto ideálu, tím dříve začínají jeho prohnilé a nepotřebné části odumírat a s ním začne odumírat i nesvobodný pojem státu.2
Vývoj, tvrdí Lenin, nezadržitelně spěje vpřed, tj. ke komunismu, přes diktaturu proletariátu, neboť potlačit odpor kapitalistických vykořisťovatelů nelze jinak než prostřednictvím proletariátu. Tato diktatura má přinést rozšíření demokracie, avšak ne demokracie, jak jsme zvyklí ji chápat my, ale demokracie pro chudé. „Demokratismus pro lid, nikoli pro boháče.“ Má-li být lidstvo osvobozeno z námezdního otroctví, je nutné potlačit tyto utiskovatele, vykořisťovatele. Jejich odpor lze zlomit jedině násilím. Je ale také jasné, že tam, kde je násilí a potlačování, není svobody, není demokracie.
Socialismus
Po tomto období bude odpor kapitalistů nadobro potlačen. Až nebude tříd, teprve pak zmizí stát a bude možno mluvit o svobodě. Teprve pak bude možná úplná demokracie, ale i ta časem zmizí, protože čím bude úplnější, tím bude více zbytečná a sama sebou odumře. Odumřou všechny staré nefungující systémy a aparáty, protože lidé zbavení „nezměrných hrůz, útisku, nesmyslnosti a ohavného kapitalistického vykořisťování“ si najednou zvyknou zachovávat elementární pravidla společenského soužití a budou je zachovávat bez násilí, podřízení a donucení. Bez donucovacího aparátu, který se nazývá státem. Až všechno toto pomine, pomine i zvláštní státní mechanismus, sloužící k útisku a potlačování a regulování lidí. Ti již nebudou potřebovat takovéhoto aparátu. Bude stačit pouhá „organizace ozbrojených mas“. Počítá se i s excesy jedinců, kteří budou tento plán chtít sabotovat. K napravení tohoto však nebude třeba žádné mašinérie, neboť to bude řešit sám ozbrojený dav, prostě a snadno, stejně jako kterýkoli hlouček lidí přirozeně trhá od sebe rváče, či zabraňuje znásilnění ženy.3
Nyní se rodí komunistická společnost, vystavěná na kapitalistickém základě. Tento stav je prvotní fází komunismu, kterou Lenin označuje, jako socialismus. Socialismus se podle něj projevuje tím, že výrobní prostředky patří celé společnosti a pořádek funguje tak, že každý, kdo odvede jistou společensky nutnou práci, dostane od společnosti stvrzenku na příslušné množství potřebných výrobků. Každý dělník tak dostává od společnosti tolik, kolik jí dal. Socialismus však ještě neznamená rovnost. Jednotlivci si totiž nejsou rovni. Jeden je silnější než druhý, jeden je ženatý, druhý není. Z tohoto vyplývá, že rovné právo pro všechny znamená vlastně nerovné právo. Rozdíly v bohatství i nadále přetrvají, ale už nedochází k vykořisťování člověka člověkem, protože všechny výrobní prostředky již budou patřit do společného vlastnictví.
V této fázi však stát stále existuje, neboť je potřeba nějaké „dozorčí“ síly, která chrání společné vlastnictví výrobních prostředků, rovnost práce a také rozdělení výrobků. V této fázi požadují socialisté nejpřísnější kontrolu míry a spotřeby. Kontrolu kapitalistů prováděnou ozbrojeným dělnictvem.4
Komunismus
Následuje nevyhnutelný přechod k vyspělejší, komunistické společnosti, jako odměna za dosavadní těžkosti. Historie dospěla do cíle, nastává čirý komunismus. Zmizí zotročující podřízení člověka dělbě práce a tím také zmizí protiklad mezi prací duševní a prací fyzickou. Práce přestane býti prostředkem k živobytí, ale stane se prioritní životní potřebou, aby se jednotlivec mohl rozvíjet podle jeho uvážení. Až všechno společenské bohatství bude nastartováno tím správným směrem, až poteče plným proudem, teprve potom budeme moci hovořiti o svobodné společnosti. Potom budou moci lidé napsat na svůj prapor: „Každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb.“ Poté, co proběhne vyvlastnění kapitalistů, přirozeně započne obrovský rozvoj produktivních sil společnosti. Kdy se k tomuto rozvoji společnost dostane a jak dlouho to bude trvat, však nemůže nikdo vědět. Teprve poté stát může plně odumřít. Lidé si již natolik zvyknou dodržovat základní pravidla společenského soužití, až jejich práce bude natolik produktivní, že budou dobrovolně pracovat podle svých schopností. To se má brzy stát zvykem. Vzhledem k tomuto růstu produktivity již nebude třeba, aby společnost rozdělovala množství výrobků, které má každý dostat. Každý si totiž bude moci volně brát podle svých potřeb.6
„Je příjemnější a užitečnější zkušenosti revoluce prožívat, než o nich psát.“
-V. I. Lenin
Závěr
Z výše napsaného mi vyplývá, že komunismus je stav, kdy se společnost nachází v rovném, bratrském vztahu, kdy má jedinec větší zájem pracovat pro celek, než pro svou soukromou kariéru. V komunismu neexistují peníze, proto odpadá možnost slabšího vykořisťovat. Místo vykořisťování tu existuje vědomí, že ten „slabší“ který by byl v monetárním systému podřízeným, má zde možnosti jak přispět společnosti svým dílem a být stejně tak váženým, jako kterýkoliv jiný člen komunity.
K tomuto mne napadá citát J. Wericha: „Všechny nás nakonec odvezou. Jinými slovy, všichni jsme smrtelní. I nesmrtelní. Ale pro tohle nesmíme jeden z druhého dělat otroka. Pro tohle každý, ať jeho táta byl prezident nebo dráteník, musí mít stejnou příležitost žít plný život.
Nikdo si nesmí myslet, že je něco víc nebo lepšího než ten druhý. Možná že toho má víc v makovici, možná že nosí lepší košili, že má šikovnější ruce, možná že má větší bicepsy. Ale tohle všechno ho jenom zavazuje, jenom zavazuje, aby toho udělal tím víc. Tím víc pro ty s menšími bicepsy a s horší košilí.
Jenže tomuhle můžou věřit a rozumět jenom ti z lidí, kteří mají rádi lidi. Mít rád lidi a milovat lidi, to je celé tajemství a jediný recept na štěstí a to platí pro všechny. Pro mě, pro vás, pro Stalina, pro Trumana, pro celý svět.“
~ Jan Werich7
1 LENIN, Vladimir Il’jič. Stát a revoluce: marxistické učení o státu a úkoly proletariátu v revoluci. Vyd. 1. Praha: Otakar II., 2000, 131 s. Politologická řada. s.71-74.
2 tamtéž
3 tamtéž
4 LENIN, Vladimir Il’jič. Stát a revoluce: marxistické učení o státu a úkoly proletariátu v revoluci. Vyd. 1. Praha: Otakar II., 2000, 131 s. Politologická řada. s.75
6 Tamtéž s.77-80
7 Jan Werich: Lekce svobody[cit. 2018-02-14]. Dostupné z: https://citaty.net/blog/jan-werich-lekce-svobody/
- Bakalářem oboru Středoevropská studia na Slezské univerzitě v Opavě.
- Žijící alternativní život, hledající alternativní cesty.
- Kopné právo a návrat ke kořenům je jednou z těch cest.
- Historie je iluze psaná vítězi.
david.hmira@politicon.eu
6 COMMENTS
LEAVE A RESPONSE
Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..
Komunismus je reinkarnace otrokářského řádu, kdy úzká elita vykořisťuje ostatní, právě proto, že zrušila peníze a lidé jsou odkázáni na to co jim poskytnou. Ale nemylme se i socilismus je stejné zlo, jen způsoby vykořisťování jsou méně rafinované a lidem je ponecháno zdání svobody.
Člověk je svobodný, když má právo nosit zbraň, vlastnit majetek a peníze existují v matriální formě, aby stát nemohl používat peněžní restrikce.
Sopcialismus a komunismus je zřízení pro ambiciózní hlupáky s lachtaníma ruka. Taky pro psychopatické násilníky. Viz třeba zvěrstva pácháná v Sovětském Svazu a nebo Národně socialistickém Německu.