Domácí scéna, Prezident 2018

Rozdělená společnost a nerozhodnutý mezisvět

Tento článek si přečetlo již 372 čtenářů

Miloši Zemanovi se podařilo naplnit vlastní nejdůležitější cíl. Po 5 letech jeho působení na postu prezidenta republiky představuje česká společnost dva paralelní světy. Jeden stojí skálopevně za ním, ten druhý ho nenávidí. Prospěšnost tohoto úsilí se měří tím, jestli je ten první početnější než ten druhý, resp. jestli tomu tak bude v pátek 26. a v sobotu 27. ledna, kdy se tyto dva světy bez přetvářek projeví u volebních uren.


Všechny kroky, které prezident za posledních 5 let činil, byly konány se zřetelem utvrdit jeden svět v tom, že je tím nejlepším, co mohlo naší zemi a její obyvatele potkat, a zároveň utvrdit druhý svět v tom, že nejvyšším smyslem života je nejen se přičinit co nejvíc o jeho odchod z nejvyšší ústavní funkce, ale především nebýt jako on, jinými slovy, stát pevně na zcela opačném pólu vnímání skutečnosti, než jaké je vlastní Zemanovým příznivcům. Již nyní je tak zřejmé, že ať už bude příštím prezidentem zvolen kdokoliv, ve společnosti vyhloubený příkop přetrvá i nadále, neboť je hlubší, než by se nám ještě nedávno mohlo zdát. Nebyl vykopán před pěti lety v ostré konfrontaci Miloše Zemana s Karlem Schwarzenbergem před druhým kolem prvních přímých voleb prezidenta, nýbrž byl systematicky a dlouhodobě hlouben tváří v tvář dalším důležitým událostem následujících let. Tato skutečnost má jednoduchý důvod: kdyby šlo stále o relikt polarizace z ledna 2013, projevující se nadpoloviční převahou prozemanovských voličů, byl by Miloš Zeman zvolen prezidentem již v prvním kole letošních voleb. Je symptomatické, že mnozí jeho příznivci i odpůrci podobný scénář do velké míry očekávali, přestože nejen předvolební průzkumy, ale prostý optický náhled společenské polarizace předpokládaly jiný scénář.

Z tohoto důvodu je nepříliš příhodné tvrdit, že českou společnost rozdělila první přímá volba prezidenta, resp. její vítěz následným stylem i náplní výkonu prezidentského úřadu. Příčiny společenského rozdělení jsou daleko hlubší a odehrávají se na pozadí procesů sociokulturních, sociodemografických i technologických proměn, které přináší současný stav globalizace. Nejdůsažnějším vyjádřením z nich vzniklé nesouměřitelnosti jednotlivých sociálních světů je proměna myšlení, vylučující nejen vzájemné pochopení, ale dokonce ani elementární dorozumění o základních danostech sdílené reality. Nositelé politického protestu proti „establishmentu“ dokázali prakticky ve všech zemích v euroatlantickém prostoru, kde se rozdělení společnosti na „vítěze“ a „poražené“ globalizace projevuje, vytěžit politické body z přijetí vlastní role zástupců těch, kteří se stávajícím vývojem společnosti a důsledky globalizačních přeměn cítí poškozeni.


Pozoruhodné ovšem je, že tuto pozici namnoze zaujali nikoliv autentičtí zástupci těchto sociálních vrstev, nýbrž pouze ti, kteří využili v příhodné době svého aktuálního postavení k sebeprezentaci, která jim umožnila přijetí ze strany voličských skupin, které podobné zástupce hledají. Někteří si přitom vystačí se sdělením, že „nejsou politici“, někteří využijí svého dlouhodobého vyloučení z podílu na moci coby ocejchované antisystémové síly a některým stačí jen konflikt s příslušnými představiteli tradičních politických stran k zaujetí herojského místa odbojáře proti zdegenerovaným elitám ve jménu návratu moci dobrému lidu.

V českém politickém prostoru je pozice prezidenta Miloše Zemana charakterizována jednak jeho rolemi před zvolením hlavou státu, resp. jeho (vynuceným) odchodem na Vysočinu po prvním nezvolení prezidentem roku 2003, tedy pozici premiéra a předsedy jedné ze dvou nejsilnějších stran, ale taktéž politickou pozicí, kterou v příslušném období posledních 5 let coby hlava státu zaujal. Zde dochází k pozoruhodnému a řekli bychom až paradoxnímu rozporu dvou zcela odlišných poloh. Prezident Zeman je po roce 2013 vnímán jako nositel protestu nespokojených občanů s dosavadním politickým režimem a jeho nositeli, ačkoliv byl po velkou část polistopadového období sám jeho přímým aktérem a spolutvůrcem v pozici politicky zcela bezprecedentně silné. To je ovšem paradox, který drtivá většina skalních voličů Miloše Zemana vůbec není schopna ani ochotna akceptovat. V důsledku pak vkládá do prezidentových úst názory a postoje, které kdyby Zeman opravdu zastával, zcela by popřel sám sebe a svou vlastní politickou minulost. I z aktuálních vyjádření je pak zřejmé, že např. v otázce přijetí Eura či odchodu ČR z EU a NATO nejsou jeho reálné postoje takové, za jaké je jeho militantní příznivci namnoze považují. Věcná debata a konfrontace s prokazatelnými fakty ovšem není předmětem řešení, neboť důvody k podpoře Miloše Zemana u velké většiny jeho příznivců se nezakládají na faktech a orientaci v politických sděleních, nýbrž na identitárním ztotožnění se s kandidátem, jenž je v myslích jeho skalních voličů konstruován jako ideál obhájce vlastní sociální skupiny proti těm, kteří jí ohrožují. Kritizovat prezidenta znamená dotknout se intimní senzitivity příslušníků této sociální skupiny, která z nich může vyvozovat fyzickou nenávist vůči těm, kteří jsou v jejich myslích objektifikováni v kategorii „úhlavní nepřítel“. Jakákoliv jiná komunikace než přitakání obecným ztotožněním se s vlastním viděním skutečnosti těchto lidí není v praxi možná.

pokračovat ve čtení…



Jak bude reklama vypadat?
-
Zakoupením reklamy odměníte autora článku částkou 60 Kč
Zobrazit formulář pro nákup
Vladimír Hanáček

Autor je politolog. Je doktorandem na Ústavu politologie FF UK. Externě vyučuje na Vyšší odborné škole publicistiky v Praze. Ve své odborné práci se zaměřuje na problematiku stranických systémů zemí Visegrádské skupiny, české politické myšlení a českou politiku. Je členem KDU-ČSL a Evropské akademie pro demokracii.




One thought on “Rozdělená společnost a nerozhodnutý mezisvět”


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*
*

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.