politicon.eu

názory a komentáře

Evropa Z

Slovensko trojitě rozetnuté

Naší bývalí federální spoluobčané stojí před nejdůležitějšími volbami od pádu „mečiarismu“ před 22 lety. V sobotu 29. února, v toto výjimečné datum přestupného roku, si zvolí parlament, jehož složení může mít pro budoucnost země zcela klíčový význam. Poprvé v historii přitom nejde o papírově předpokládané výsledky. Naopak. Tyto volby můžou mít zcela libovolné vítěze a existuje bezpočet různých scénářů povolebních řešení, jejichž pravděpodobnosti jsou přitom vzájemně téměř rovnomocné.


Klíčovým kontextem těchto voleb je společenský a politický status quo na Slovensku v posledních dvou letech od zcela bezprecedentní události v dějinách země. Vražda novináře Jána Kuciaka a jeho snoubenky Martiny Kušnírové odhalila to, co mnozí Slováci věděli dlouhá léta, že v jejich zemi dochází k fatálnímu propojení nejvyšších pater politiky, státní správy, bezpečnostních složek státu, prokuratury a justice s organizovaným zločinem. Toto perverzní vyústění má přitom letitou paralelu minimálně v chobotnicovém provázání nejvyšších pater moci s nejrůznějšími partikulárními zájmy velkých finančních a obchodních společností, v jejichž zájmu politická místa rozhodují. Tzv. kauza Gorila na přelomu let 2011/2012 dokázala poprvé zaplnit slovenská náměstí, avšak na politickou scénu měla asymetrický dopad: zatímco politickou pravici významně zdecimovala a někdejší nejsilnější vládní stranu SDKÚ-DS v podstatě zničila, na levici naopak posílila hegemonii strany SMER – Sociální demokracie Roberta Fica, jenž posléze získal na čtyři roky téměř absolutní moc v podobě samostatné většiny v Národní radě a jednobarevné vlády.

Levice bez partnerů

Robert Fico je bezesporu jedna z nejvýraznějších postav slovenské politiky uplynulých třech desetiletí. Předlistopadový komunista a letitý funkcionář postkomunistické levice si vždy zakládal na tom, že je představitelem tradičního sociálně demokratického vidění světa, že hájí lidi práce před zájmy velkokapitálu, sociálně slabé před bohatými a v neposlední řadě i klienty sociálního státu před neoliberálními likvidátory veřejných služeb. Pravdou ovšem také je, že tradiční ideologie staré levice byla v politické praxi Roberta Fica vždy doplňována o kombinaci nacionálního a sociálního populismu, kde se sociálně nižší původ pojí se slovenskou národní identitou a vymezením se vůči vnějšímu nepříteli (Fico proslul svým výrokem z roku 2008, že „velkým vzorem jeho vlády je Juraj Jánošík“… Ficovi je sice ke cti, že tohoto nepřítele nikdy příliš nehledat za hranicemi v zlopověstném Bruselu a už vůbec ne v Praze. Na druhou stranu ho ale viděl v mnoha domácích aktérech, kteří jeho politický styl i obsah nesdíleli.

Když Fico potřeboval koaliční partnery, obracel se proto přirozeně na umírněné nacionalisty ze Slovenské národní strany (SNS). V roce 2006 k tomu připojil ještě Mečiarovy „skoropohrobky“ z řad HZDS. O deset let později už byla situace složitější SMER a SNS potřebovaly další partnery a bylo zřejmé, že dosud opoziční strany, které do vlády vstoupí, si svou účastí ve Ficově vládě podepíší ortel nad sebou samými. Obě strany, které se obětovaly, toto angažmá skutečně zřejmě bude stát život. Strana Sieť bývalého křesťanského demokrata Radoslava Procházky se rozpadla po několika měsících vládního působení. Strana MOST-HÍD nejdéle sloužícího poslance Bély Bugára coby aktuální stranická mutace reprezentující zájmy maďarské menšiny na jižním Slovensku pravděpodobně skončí v propadlišti dějin nyní. Po vraždě Jána Kuciaka byl Fico nucen z čela vlády odejít. Jeho nástupce Peter Pellegrini představuje mladší generaci politiků SMERu a jeho přijatelnější tvář než okoukaný a značně zkompromitovaný Fico. Ani Pellegrinimu se však nedaří pokles preferencí SMERu zabrzdit a jakkoliv se zdá, že se již zastavil na nějakých 17% (což by mohlo znamenat i první příčku ve volbách), o své někdejší síle (přes 40% hlasů) si může SMER již nechat jenom zdát. Tato strana symbolizuje neutěšené, výše popsané poměry, a drtivá většina slovenských voličů to ví.


Nepříliš zorientovaný (a především český) pozorovatel by se v takové situaci zaradoval, že odpor většiny ke zkompromitované sociálně-populistické a nacionalizující levici přinese politické body liberální opozici, která v posledních dvou volebních obdobích spíše skomírala a hledala svoje adekvátní stranické a personální vyjádření. V roce 2012 odešli z vrcholné politiky dvě nejvýraznější osobnosti slovenské konzervativně-liberální pravice, kteří se postupně ujali i premiérského postu: Mikuláš Dzurinda a Iveta Radičová. Během dalších dvou obdobích se přeskupovaly síly ad hoc podle aktuálních preferencí a ve volbách před čtyřmi lety získala největší počet opozičních hlasů strana Svoboda a solidarita. SaS však byla na první pohled z nouze ctnost: strana unikátním způsobem kombinující prvky ekonomického neoliberalismu, hodnotového postmaterialismu a euroskepticismu, jejíž europoslanci zasedají ve frakci konzervativců a reformistů (ECR) a jedním z nich je i předseda Richard Sulík, který logicky nemůže mít více času na domácí politickou práci, opravdu nemůže být dlouhodobým lídrem slovenské pravice.

V roce 2019 se objevila zbrusu nová formace v podobě koalice liberální strany Progresivní Slovensko a konzervativně-liberální strany Spolu – Občanská demokracie. Tato koalice nejen, že uspěla ve volbách do Evropského parlamentu, které s přehledem vyhrála skoro s pětiprocentním náskokem před SMERem, ale především dokázala vygenerovat úspěšnou prezidentskou kandidátku. Zuzana Čaputová byla před svým zvolením prezidentkou místopředsedkyní Progresivního Slovenska. Po prezidentských volbách, resp. jeho odchodu s funkce hlavy státu, vyrostla na pravici další nová formace v podobě strany Pro lidi (Za ľudí) bývalého prezidenta Andreje Kisky. Řeklo by se, že tyto dvě formace spolu mají všechny předpoklady k tomu, aby hegemonizovaly pravý střed a snad ještě s  KDH (jehož lídrovi Alojzi Hlinovi se snad podaří zmobilizovat dosti početné voličské jádro křesťanských demokratů a navrátí se po 4 letech do parlamentu) mají všechny předpoklady k tomu, aby vytvořily budoucí vládní většinu. Realita je však složitější. PS/Spolu i Pro lidi mají sice společně v průzkumech zhruba stejný percentuální zisk jako loni vítězná koalice v eurovolbách, ale fakticky je jejich rozdělené spíše oslabuje. Obě formace míří na podobný elektorát, ale každému něco zásadního chybí. PS/Spolu po odchodu Zuzany Čaputové do prezidentského paláce postrádají silnou jednotící osobnost (předsedové obou stran Michal Truban a Miroslav Beblavý jí nejsou ani trochu). Strana Pro lidi sice má v čele bývalého prezidenta, ale nestačila se ještě pořádně etablovat, působí dost nečitelně, a personální složení její kandidátky vypadá jako pytel blech – u nově vzniklé strany, která buduje vnitřní strukturu a členskou základnu zároveň s kandidátkou, údajně plnou budoucích poslanců, je samozřejmě enormní riziko, že se na ní nalepí ti, kteří v ní vidí v první řadě rychlý a bezbolestný výtah k moci…

druhá část článku >>>



Jak bude reklama vypadat?
-
Zakoupením reklamy odměníte autora článku částkou 60 Kč
Zobrazit formulář pro nákup

1 COMMENTS

LEAVE A RESPONSE

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..