Ekonomika Historie Témata Teorie a filosofie

Moderna – postmoderna – kam teď? Očima Václava Bělohradského [1.část]

David Hmíra 22/03/2018

Perestrojka (přestavba) kapitalismu je nevyhnutelná, protože problémy, které jsme si jako civilizace nadrobili (rostoucí nezaměstnanost, globalizace, brutální diktatura telematických finančních trhů…) nelze řešit v rámci „hodnot západní civilizace“. Samy ty hodnoty jsou totiž příčinou těchto problémů. Falešná vítězná póza Západu je kořenem nemorálnosti dnešní doby! [1]
viz.: https://politicon.eu/2018/03/apaticka-spolecnost-postkomunistickych-zemi/

V Evropě sledujeme nárůst (někdo by řekl populistických, Václav Bělohradský by řekl „kléronacistických^[2]“) pronárodně orientovaných stran s protiintegrační a protiimigrační rétorikou. Václav Bělohradský tvrdí, že je to proto, že v Evropě dochází k identitární panice, která uzavírá jednotlivce i celé národy do sebe v souvislosti s globalizací.

„Globalizace, zaslepený unipolarismus Bushovy administrativy a následné zásahy do státoprávního uspořádání Středního východu vyvolaly evropské uprchlické tsunami a to pak identitární paniku.“^[3] Dle Bělohradského je identitární panika vyvolána čtyřmi formami chaosu, kterým musela čelit postmoderní společnost.

První formou je „postbipolární chaos“, který se objevil po skončení studené války a uvedl země do chaosu nutnosti zvolit si svou státnost a směr, kterým se vydá. Příkladem volby špatného směru je Jugoslávie. Absence imperiální moci je nepochybně největším mezinárodněpolitickým problémem její tehdejší situace.
Druhá forma chaosu se nazývá „postprofesionální chaos“ – tedy ona hluboká propast mezi pojmy práce a povolání. „Flexibilizace pracovního trhu“ – rozumí se tím znehodnocování lidského kapitálu na pouhou „robotickou sílu“. Pracovní smlouvy jsou dočasné, práce není jistá a konkurence je vysoká – proto lidé často mění práci. Zaměstnanec se musí rekvalifikovat a neustále investovat do svého „lidského kapitálu“ pro potřeby trhu práce. Z člověka, pro kterého je práce povoláním, se stává pracovní síla, kterou dočasně využije kapitál.
Třetí formou chaosu je „postmultikulturální chaos“, který Bělohradský vidí jako výsledek krachu multikulturalismu, nárůst rasizmu v EU. Nepochopení myšlenky multikulturalismu spočívá v tom, že pokud se mi podaří mou odlišnost vysvětlit druhým lidem a oni tomu porozumí, tak nás tento rozdíl přestane rozdělovat, ale začne nás sjednocovat. Například když matka porozumí svému homosexuálnímu synovi, tak jej bude v očích „posměváčků“ bránit, protože ona mu rozumí. Tento proces sjednocování a vzájemného propojování nedokázal multikulturalismus transformovat v novou politickou kulturu. Příliš naléhal na obranu diferencií.
Poslední formu chaosu Bělohradský pojmenoval „postantropocentrický^[4] chaos“. Jeho jádrem je nutnost dřív či později opustit ideu, v níž je člověk nadřazen přírodě. Příroda není určena člověku a není tu jen pro nás. Je nevyhnutelné akceptovat pohled na naši Zemi, jako na malý bod ztracený ve vesmíru – tak, jak tvrdí politolog Ralf Dahrendorf: musíme vidět jako celek to, co se jsme se naučili vidět jako rozdělené do částí – lidstvo, jako biologický druh na jedné společné planetě.^[5]

Vidíme, že důsledky našich akcí (soukromých i veřejných) globálně zasahují celou planetu. Ekonomický růst, který přináší prospěch jen malému procentu obyvatel je morálně nepřijatelný a politicky nelegitimovatelný. Globální kapitalismus není než „planetární diktaturou neprůhledně koalovaných finančních oligarchií, jež paralyzují jakékoli etické hodnocení globálních důsledků ekonomického růstu.“^[6]

Podle Václava Havla byl komunismus i kapitalismus dvěma krvavými formami modernosti. Tento střet nemohl skončit vítězstvím jedné, či druhé strany, protože problém netkvěl v samotných systémech, nýbrž v krizi modernosti. Kapitalismus a komunismus jsou toho jen příznaky. Havel označil jako „posttotalitní“ a „postdemokratické^[7]“ ty fáze společnosti, ve kterých se zakladatelské a legitimizující ideje vyčerpají a systém žije už jen „samopohybem“. Dokonalým příkladem takového postdemokratického „samopohybu“ je společnost, která svým konáním a honem za ekonomickým růstem ničí celou planetu, ale není schopna vygenerovat dostatečně legitimní vládu k tomu, aby alespoň položila otázku smyslu takového růstu a na základě odpovědi jej odmítli jako něco, co neobstálo na světle svědomí a rozumu.^[8]

Modernost je tedy především diferenciace společnosti, která se stále rychleji rozrůzňuje do specializovaných sektorů, které se pak mezi sebou přou o své vlastní popisy světa. Postupně se takovýto systém stává stále rozpornějším a už jej nedokážeme podřídit nějaké Velké Pravdě.^[9] Zvrátit ji však nelze, návrat k tradici není možný. I „pouhá“ tradice se stává předmětem racionálního zdůvodnění a tedy i svobodné volby. Moderní polyarchie^[10] jsou proto výsledkem kompromisů a střetů. ^[11]

DRUHÁ ČÁST ČLÁNKU VYJDE ZA PÁR DNÍ

[1] BĚLOHRADSKÝ, V. Společnost nevolnosti: eseje z pozdější doby. 3. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON), 2014. Sociologické aktuality, s. 216.
[2] Pozn.: Kléro-nacistických a kléro-fašistických (klérus, či klér = duchovenstvo, kněžstvo) tendencí. Kleronacionalisté reprezentování Marií Le Pen ve Francii, Ligou Severu v Itálii nebo například stranou Jobbik v Maďarsku staví svou rétoriku na strachu z invaze kulturních cizinců. Příkladem budiž britský premiér David Cameron, který vystoupil s projevem, ve kterém vyzíval Brity k návratu k identitě, k britskosti, do které se musí integrovat každý imigrant. Převzato z: V. Bělohradský, Mezi světy, s. 234.
[3] BĚLOHRADSKÝ, V. Jistota, kterou si lidé zaslouží nejvíc. In: Http://vaclav-belohradsky-texty7.webnode.cz/ [online].
[4] pozn.: Ve věku globalizace mohou být racionální pouze ta rozhodnutí, která jsou vztažena k reprezentaci „celé Země“, rozhodování z hlediska (nad)národních nebo korporativních zájmů je nežádoucí a iracionální. Citováno z: BĚLOHRADSKÝ, V. Rozkoly doby postmoderní. In: Novinky.cz [online]. Právo: Salon, 2017.
[5] BĚLOHRADSKÝ, V. Mezi světy, s. 240 – 242.
[6] BĚLOHRADSKÝ, V. Antinomie globalizace. Vzdělanostní společnost 2000. In: Eseje o nedávné minulosti
a blízké budoucnosti, s. 44, 45.
[7] pozn.: Slovem „postdemokracie“ označuje Bělohradský v eseji: Rozkoly doby postmoderní (viz seznam zdrojů) situaci, v níž tradiční politické strany ztratily kulturní hegemonii – kvůli neschopnosti adekvátně reagovat na rozkoly postmodernosti, zatímco politická hnutí, jež by úspěšně řešila rozkoly postmoderní doby, se teprve formují. Colin Crouch popsal tuto situaci jako systém, v němž je jádrem politiky lobbování, státy jsou vtahovány do vyděračských sítí nadnárodních korporací, volební kampaně se redukují na politický marketing a politika stále jasněji splývá v jedno s byznysem.
[8] BĚLOHRADSKÝ, V. Mezi světy, s. 274, 275.
[9] BĚLOHRADSKÝ, V. Společnost nevolnosti, s. 139.
[10] pozn.: Vláda lidu je ideálem, realitou je polyarchie. Převzato z: V. B.: Rozkoly doby postmoderní.
[11] BĚLOHRADSKÝ, V. Společnost nevolnosti, s. 139.